Článek
Oleg není tradiční české jméno. Poukazuje na hercův původ, který sahal až do carského Ruska. Pocházel ze šlechtické rodiny, která uprchla před bolševiky v roce 1917. Oleg se již narodil v Úvalech u Prahy. Stalo se tak dne 20. září 1928. Po roce 1945 byl jeho otec odvlečen KGB zpátky do Ruska, skončil v gulagu a vrátil se až po dlouhých třinácti letech.
K filmu jej přivedla náhoda
Oleg se původně chtěl stát knězem, osud s ním měl ale jiné plány. Když mu bylo třináct let, dostal se náhodou k epizodní roli v melodramatu Preludium. Tato zkušenost ovlivnila jeho další život. V roce 1943 rozšířil řady Dismanova dětského rozhlasového souboru a přijal i další role chlapců a mladíků ve filmu. Ještě během okupace si stačil zahrát ve filmu Kluci na řece, po osvobození pak následovaly snímky Nezbedný bakalář a Alena. Reif začal v té době rovněž hrát i divadlo. Vystřídal angažmá v Realistickém divadle, Divadle V+W, Rokoku nebo Vinohradském divadle. Nějaký čas působil i mimo Prahu v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, kde se mimo jiné uplatnil také jako režisér.
Mezitím se nadále rozrůstala i Reifova filmografie, hrál v různých žánrech, výhradně ale vedlejší role. Připomenout lze jeho krejčího v pohádce Dařbuján a Pandrhola či divadelního inspicienta v komedii Pane, vy jste vdova. V sedmdesátých letech se začal soustředit na spolupráci s Československou televizí, pro níž podle vlastních scénářů natočil na padesát krátkých dokumentárních filmů, většinou portrétů významných osobností českého divadla a filmu, ale rovněž i sportu, neboť on sám byl v mládí aktivním sportovcem. Věnoval se kopané a lehké atletice a později organizoval sportovní utkání herců a zpěváků. V rámci zmiňovaných dokumentů umožnil také některým prvorepublikovým hereckým hvězdám jeden z posledních výstupů před kamerou. Jiným z jeho záslužných počinů byl dokument Poslední představení, kterým v roce 1976 ilustroval stav Národního divadla před jeho rekonstrukcí.
Za komunisty dostal facky
Před filmovou kameru se navrátil díky režisérovi Zdeňku Troškovi. V populárních komediích Slunce, seno, jahody a Slunce, seno a pár facek ztvárnil otce studenta Šimona Pláničky, ředitele krajské zemědělské správy Pláničku staršího. Traduje se historka, že scéna, kdy Škopková dává facku otci Šimona Pláničky, se točila několikrát. Při této scéně padali skutečné facky a důvod, proč se tato scéna několikrát opakovala, byl ten, že Oleg Reif byl zapřisáhlým komunistou a Helena Růžičková mu tuto skutečnost nedokázala odpustit.
Herec si pak zahrál ještě komickou figurku lorda v Troškových pozdějších Kameňácích. Kameňák 3 se v roce 2005 stal jeho úplně posledním filmem.
Oleg Reif byl i literárně zdatný. Aktivně přispíval do periodik a vydal vzpomínkové knížky Hvězdné střípky a Hvězdné střípky 2. Přátelé jej popisovali jako věčného optimistu a velkého elegána Pověstný úsměv a šátek pod krkem ho neopustily ani poté, co mu kvůli těžké cukrovce amputovali obě nohy a byl upoután na invalidní vozík. „Srdce a mozek mám naštěstí stále mladé,“ říkával. Život ani poté nevzdával a chtěl dokonce ještě točit. Zemřel časně ráno dne 24. října roku 2011 ve věku osmdesáti tří let. Zanechal po sobě syna Oskara, který se věnuje filmové a televizní režii.
Zdroje:
