Článek
Bohumil Vávra patří mezi pražské rodáky. Na svět přišel před více než sto lety, dne 4. listopadu 1916. Divadlo mu učarovalo již v dětství. Ani na chvíli nezaváhal a po dokončení měšťanské školy zamířil rovnou na pražskou Státní konzervatoř. Ještě coby student začal hostovat v Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde v té době působilo více českých herců. Po absolutoriu přijal Vávra na Slovensku stálé angažmá. Jeho pomoc bratrskému národu ale záhy skončila. Zhoršující se společenské klima, které vyvrcholilo podpisem Mnichovské dohody a rozmachem fašismu na Slovensku, jej již v roce 1938 přimělo k urychlenému návratu do rodné Prahy. Našel uplatnění v divadle Unitarie a krátce dokonce v Národním divadle. Za okupace se vydal znovu na východ, tentokráte do Olomouce. V roce 1943 konečně našel trvalejší angažmá v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. Západočeské město se mu ale nakonec stalo osudným, to však nemohl v oněch válečných letech ještě ani tušit.
Osudná demonstrace
Po osvobození se mu jako herci začínalo více a více dařit. V roce 1947 jej konečně objevili i filmaři a svěřili mu úlohu jednoho z cestujících v krátkometrážním snímku režiséra Miloše Wasserbauera Rozhovor ve vlaku. Pak se začala politická situace bohužel opět přiostřovat. V únoru roku 1948 se chopili moci komunisté a začali stát proměňovat k obrazu svému. Bohumil Vávra mezi jejich příznivce rozhodně nepatřil a nijak se tím netajil. Nahlas vyjádřil svůj nesouhlas se směrováním divadelního repertoáru k připitomělým budovatelským inscenacím. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Z činohry jej přeřadili do operetního souboru, byť nikdy nezpíval.
Špatným dnům však nebyl zdaleka konec. Přišel rok 1953 a s ním i měnová reforma. Ta byla pro mnohé nečekaná. Ještě 29. května totiž tehdejší prezident Antonín Zápotocký ujišťoval občany v rozhlasovém projevu, že měna je pevná a žádná reforma nehrozí. Byla to lež. Hned následujícího dne předseda vlády Viliam Široký měnu oznámil. Stalo se tak k večeru, v době, kdy banky a obchody zavíraly. Lidé tak neměli šanci na sebemenší reakci. Zůstaly jim pouze oči pro pláč. Komunisté se tak definitivně vypořádali s bohatší vrstvou obyvatelstva, postihli ale i ty ostatní. Udělali rázem ze všech chudáky. Událost se neobešla bez vlny nepokojů. Obzvlášť silně reagovali dělníci z plzeňské Škodovky. V protestním průvodu došli až k soše Stalina a svrhli ji z podstavce. Pochodující dělníky potkal cestou do divadla i Vávra a připojil se k nim. „Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali!,“ popisoval události během rozhovoru, který v roce 2004 poskytl plzeňskému rozhlasu.
Vávra měl tehdy smůlu, našli se lidé, kteří o jeho účasti poreferovali na patřičných místech. Informace dorazila do divadla dříve než herec sám. Tam již na něj přisluhovači rudé moci čekali. „Vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole.“
Skončilo to vězením a zákazem hraní
V divadle se Vávra začal cítit nepatřičně, doslova jako bílá vrána. Většina herců se přidala ke komunistické protiakci. Za zničeného Stalina, zničili bronzovou sochu Masaryka. Podle pamětníků nejprve herec Josef Větrovec upevnil Masarykovi na krk smyčku, pak pomník strhli a odvezli do Škodovky, kde byl roztaven. Samotného Vávru pak tři členové divadla udali státní bezpečnosti a v divadle navíc uspořádali nabubřelý soudní tribunál. Předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo hercův konec. Poté si jej vyzvedli v Praze, kam se v té době uchýlil, a odvezli jej na tak zvanou plzeňskou gestapárnu, budovu, kde za války sídlilo gestapo a v níž se následně více než symbolicky usadila komunistická StB. Vávra na tomto ponurém místě strávil měsíc ve vazbě. V následném procesu byl odsouzen na osmnáct měsíců odnětí svobody nepodmíněně, ke ztrátě občanských práv a doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Vězení si odpykal v kamenolomu, po propuštění sháněl práci s velkými obtížemi. Nakonec pracoval několik let jako topič.
Antonín Novotný, přezdívaný krásný Tony
Pak se kolo Štěstěny naštěstí opět obrátilo v jeho prospěch. Zápotockého na prezidentském postu vystřídal Antonín Novotný, přezdívaný krásný Tony, kterého většina národa nebrala vážně a častovala jej řadou vtipů. Pátralo se kupříkladu po tom, kde leží vyvolená obec Brzko, poté co v jednom z projevů prezident ujistil národ, že nedostatkové maso bude vbrzku. Na druhou stranu tento muž v roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii, která dostala na svobodu řadu nespravedlivě odsouzených v politických procesech padesátých let. Amnestie se dotkla i Bohumila Vávry, kterému byla vrácena občanská práva a znovu mohl hrát. Velkých příležitostí se již ale bohužel nedočkal. Nejprve se stal členem oblastních divadel v Hořovicích a na Kladně. Po roce získal angažmá v souboru Městského divadla Kolín, kde již setrval až do odchodu na odpočinek v roce 1979. Poté ještě hostoval v Laterně magice. Věnoval se též dabingu a práci v rozhlase.
Havran i dědeček Tomáše Holého
V roce 1961 se poprvé mihl na televizní obrazovce jako učitelský mládenec v historickém romantickém dramatu režiséra Františka Filipa Magdalena Dobromila Rettigová. K filmování se po nedobrovolné přestávce vrátil v roce 1965. Na stříbrném plátně se zjevil coby domovník Labský v Bočanově tragikomedii Nikdo se nebude smát. V roce 1968 vytvořil jednu z větších rolí ve filmu Kolonie Lanfieri. Za hereckou kreaci v povídkovém snímku Jana Schmidta Luk královny Dorotky, v němž ztvárnil faráře, získal v roce 1971 na Festivalu mladých v Trutnově Zvláštní uznání poroty za herecký výkon.
V sedmé dekádě vytvořil řadu rozmanitých rolí. Tou nejvýznamnější z nich se stal starý Havran ve Schmidtově trilogii z pravěku natočené podle románů Eduarda Štorcha Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu. Filmovým divákům se navzdory tomu do srdce nejvíce zapsal jako pan Sláma, filmový dědeček Tomáše Holého z úspěšné komedie Jaroslavy Vošmikové Prázdniny pro psa z roku 1980. K roli se přitom dostal až jako náhradník. Původně se počítalo s Rudolfem Hrušínským. Ten ale právě natáčel film Postřižiny a roli musel odmítnout.
Rolí dědečků Bohumil Vávra zahrál hned několik. Stalo se tak kupříkladu i v pohádce Kočičí princ, v krimifilmu Smrt talentovaného ševce, v komedii Jára Cimrman ležící, spící nebo ve filmu Hele, on letí! V osmdesátých letech začal vystupovat častěji i v televizi a vyzkoušel si i práci na seriálech. Poté co se mihl jako účastník pohřbu v první epizodě legendární Sanitky, se objevil i v historických minisériích Vlak dětství a naděje a Slavné historky zbojnické. Největší seriálovou úlohu mu svěřil režisér Karel Smyczek. V populárním Třetím patře si zahrál ředitele domova mládeže Polesného. Nadále dostával menší role ve filmech. Postavu učitele vytvořil v retrospektivním titulu Vracenky a v celovečerní pohádce Jak si zasloužit princeznu se pro změnu převtělil v zahradníka.
S televizí ale nakonec spolupracoval ze všeho nejdéle. Ještě v roce 2001 ztvárnil Floriána Oulehlu-Doubravského v historickém romantickém dramatu Stříbrná paruka a v roce 2004 si zahrál stařečka v úvodní epizodě seriálu Místo nahoře. Zemřel v rodné Praze dne 14. září 2007 ve věku nedožitých jednadevadesáti let.
Zdroje:
