Bourvil: Měl být farmářem, stal se ale velkým komikem. Umřel mladý, manželka nedojela na hřbitov

Budoucí herec přišel na svět dne 27. července 1917 v malé vesničce Prétot-Vicquemare v Normandii. Jeho skutečné jméno znělo André Raimbourg. Rodiče byli farmáři. Otec Albert však bohužel na samém sklonku války zemřel na španělskou chřipku. Ovdovělá matka Eugénie se s dětmi vrátila do rodné vesnice Bourville nedaleko od Pretot-Vicquemare. Znovu se tu provdala za zdejšího farmáře Josepha Ménarda. V názvu vesnice je také původ Bourvilova pseudonymu, když se totiž začal protloukat pařížskými kabarety, chtěl se odlišit od svého staršího bratrance Luciena Raimbourga, který byl rovněž hercem.

Malý André otčíma miloval a miloval i život na venkově. Od nejútlejšího dětství pomáhal s prací na poli, pást krávy a starat se o dobytek. Dlouho se tak zdálo, že i on se stane farmářem. Bavilo jej ale také umění. Rád se ve škole předváděl před spolužáky a učitelem, bavil je komickými výstupy, mimoto i obstojně zpíval a hrál na několik hudebních nástrojů. Jeho učitel měl bezdrátový přijímač, což byl v té době vzácný jev: „Zůstává přilepený k reproduktorům rádia celé hodiny a pak se snaží reprodukovat písničky, které slyšel, nejprve na harmonice, než je začne zpívat,“ vysvětluje Pascal Delmotte, autor dvou knih o Bourvilovi. Sám herec na své hudební počátky vzpomínal takto: „Bylo mi deset či dvanáct, když mě začaly fascinovat poněkud frivolnější písně, ale učitel mě vždycky přísně pokáral: ‚Kdepak, takové věci zpívat nesmíš‘.“

André byl dobrý student a v roce 1931 ukončil školu s vyznamenáním. Začal studovat, aby se stal učitelem na vyšší základní škole pro chlapce v Doudeville. Přísná pravidla na internátu jej však odradila natolik, že školy po dvou letech zanechal a vrátil se na rodinnou farmu. Ministroval v té době rovněž v místním kostele a byl opravdu rozpustilým ministrantem. Pravidelně také pořádal rodinné oslavy a bankety. Miloval komika Fernandela a při těchto příležitostech zpíval jeho písně, které si předělával ke svému obrazu. Netrvalo dlouho a dostal přezdívku Normandský Fernandel.

Čas od času jeho rodina zapřáhla koně do povozu a vyrazila na trh do hlavního města kantonu Fontaine-le-Dun. André se v tomto městě v roce 1934 připojil k dechové kapele, ve které hrál na harmoniku, akordeon a kornet. O umělecké dráze snil více a více, rodina ale chtěla, aby se živil seriózně. Nakonec se proto vyučil pekařem a začal pracovat na ulici Louis-Blanc v Rouenu. Spokojený ale nebyl, a tak nakonec raději utekl do Paříže. Začal sklízet první úspěchy díky skečům s postavou vesnického prosťáčka, k níž připojoval i zpěv. Pohyboval se v prostředí kabaretů a předměstských kaváren. V roce 1937 narukoval do armády a působil ve vojenských divadlech. Trvalejší uplatnění našel až za války v divadle Alhambra. Začal vystupovat také v rozhlase a v roce 1941 získal první malou úložku ve filmu Hvězdné plavby. V roce 1943 si vzal za ženu Jeanne Lefrique. Rodinu si ale z existenčních důvodů dlouho založit nemohli. Bydleli na periférii, v malém pronajatém bytě v sedmém patře. Bourvil se bál, že samotné hraní by jej neuživilo, pracoval proto zároveň jako instalatér. „Škody, které jsem v tomto delikátním zaměstnání způsobil, se vyrovnají škodám, jež v roce 1910 v Paříži napáchala velká povodeň,“ smál se později herec.

Výraznější úspěch se dostavil až v roce 1945, kdy Bourvil složil komickou písničku Tužky, s níž vystupoval na jevišti, v rozhlase a zazpíval ji i ve filmu Oběšencova farma. Další úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Po válce již Bourvil natáčel dva i více filmů ročně. Mnozí si lámali hlavu nad tím, čím to je, že nepříliš pohledný představitel prosťáčků se stal tak velkou hvězdou. Pravděpodobným vysvětlením je fakt, že mnoho filmových tvůrců se za okupace zkompromitovalo spoluprací s německou společností Continental-Films. Běžný občan proto hledal v kině hrdinu z masa a kostí a Bourvil byl přesně tím, koho hledal. Ve skutečnosti to ale žádný venkovský neotesanec nebyl. V soukromí byl kultivovaným gentlemanem s obrovským kulturním přehledem. Talent měl i na jazyky, uměl jich rovnou několik a své filmy určené pro distribuci v anglicky hovořících zemích si sám daboval.

Obrovský herecký potenciál vycítil režisér André Berthomieu, který film považoval především za obchod, nikoliv za umění. Na herce, kteří zajistí filmu úspěch a tím pádem i nemalý výdělek, měl odjakživa nos. Obrovský triumf již znamenal hned první společný film, a sice Není až tak hloupý. V roce 1947 jej v kinech shlédlo přes šest milionů diváků. Postavu venkovského rolníka Léona Ménarda, který se nakonec prosadí jako hudebník v Paříži, si pak Bourvil zopakoval ještě ve filmech Bílý jako sníh a Srdce na dlani.

Dalším režisérem, který dal začínajícímu umělci šanci, byl Jean Boyer, také osvědčený komerční tvůrce. Z této spolupráce vznikla adaptace literární předlohy Guy de Maupassanta Mládenec paní Hussonové a komedie o nenápadném úředníčkovi se zázračnými schopnostmi Muž, který prochází zdí. Pak přicházely role ve filmech dalších režisérů. Na přelomu dekády se herci dařilo již tak dobře, že si mohl dovolit přestěhovat se do vlastního a v roce 1950 přivítat do rodiny i prvního syna. Dominique později vystudoval práva a stal se politikem. Druhorozený Philippe se dnes věnuje především finančnictví a je profesorem na pařížské Sorboně.

V páté dekádě patřil Bourvil již k nejlépe placeným francouzským hercům, nikdy ale neměl manýry sebestředné hvězdy. Nedělalo mu ani problém, hrát druhé housle po boku jiného výrazného herce. A rozhodně na tom neprodělal. Za svého pašeráka Marcela Martina ve filmu Napříč Paříží s hlavní hvězdou Jeannem Gabinem dostal Volpiho pohár za nejlepší herecký výkon na festivalu v Benátkách.

Celkem čtyři filmy natočil Bourvil s osvědčeným tvůrcem dobrodružných historických snímků. Poprvé se objevil jako sluha Plachet ve filmu Tři mušketýři, daleko výrazněji na sebe ale upozornil coby popletený sluha Passepoil ve slavné adaptaci románu Hrbáč s Jeanem Maraisem v hlavní roli. V Bídnících hrál Thénardiera a v Dietní kuchyni se setkal se svým vzorem Fernandelem.

Nejlepší spojení, které mohlo vzniknout, bylo to s Louisem de Funèsem. Dát ty dva dohromady jako ústřední dvojici, napadlo režiséra Gérarda Ouryho. Funès Bourvila obdivoval a na spolupráci se velmi těšil, nejinak tomu bylo i u samotného Bourvila. V roce 1964 se tak v exteriérech mezi Neapolí a Bordeaux začal natáčet Smolař. Film ale nakonec doprovázela řada problémů. Oury o dva miliony franků překročil rozpočet, Funèsova žena Jeanne pro změnu nebyla spokojená, že herci nemají ve scénáři rovnocenný prostor. Sláva Louise de Funèse byla teprve v počátcích a nemohla se té Bourvilově rovnat. Měl proto také třikrát nižší honorář. Úspěch filmu byl však neskutečný. Do kin na něj přišlo dvanáct milionů diváků a pozitivní ohlasy sklízel i v zahraničí. Oba herci si navzájem před novináři skládali komplimenty a další spolupráci byla cesta otevřená.

Oury přepracoval svůj starší scénář situovaný do dob okupace a vznikl tak film Velký flám. Snímek prolomil jedno velké tabu. Válečné téma ztvárnil humorně, to si do té doby nikdo jiný nedovolil. Bourvil svou komikou báječně doplňoval rtuťovitého Funèse. Ten měl v té době již vysoký kredit, a tak honoráře měli oba herci tentokráte stejné. Jednalo se o neskutečný jeden milion franků. Velký flám se stal neuvěřitelným kasovním trhákem, jen ve Francii jej vidělo před sedmnáct milionů diváků. Oury chystal další spolupráci, když se ale v roce 1970 sešel s Bourvilem, zjistil, že k natáčení již asi nedojde. Herec nějakou dobu úzkostlivě tajil, že je vážně nemocný a nyní se Oury přesvědčil, že jeho stav je opravdu vážný.

V roce 1967 Bourvil točil komedii Cvokové. Během natáčení se zranil pádem do příkopu. Následné banální vyšetření v nemocnici odhalilo Kahlerovu nemoc, vzácné nádorové onemocnění bílých krvinek. Prognóza byla strašná. Herec se dozvěděl, že mu zbývá jen několik málo let života. Čas ale nemarnil. Naplno se vrhl do práce. Zahrál si ve Velkém prádle, ve Velkém šéfovi měl za parťáka hvězdného Belmonda, s Jean-Paulovým věčným rivalem Alainem Delonem se poté setkal v roli komisaře Matteiho v kriminálce Osudový kruh.

Válečný film Atlantský val měl premiéru v polovině října roku 1970. Diváci aplaudovali ve stoje. Bourvil u toho již nebyl. Zemřel v kruhu svých blízkých ve svém pařížském bytě v noci z 22. na 23. září ve věku pouhých padesáti tří let. Ve zmiňovaném Ouryho projektu, filmu Pošetilost mocných, jeho úlohu nakonec převzal Yves Montand.

Hercova smrt měla smutnou dohru. Manželka Jeanne zahynula v lednu roku 1986 při autonehodě, když jela uctít památku na manželův hrob v Mountainville.

Zdroje:

Bourvil | Biografie | ČSFD.cz

Bourvil — Wikipédia

Bourvil (+53), na plátně prosťáček, ve skutečnosti muž s velkým přehledem! | Ahaprozeny.cz

Bourvil, acteur, mais chanteur avant tout ! | France Culture