Článek
Krásná modrooká blondýnka přišla na svět dne 20. března 1941. Nebyly to dobré časy. Byla válka a Elenu hned na počátku života zasáhla velká tragédie. Byly jí teprve tři roky, když Němci odvlekli jejího otce s posledním transportem do koncentračního tábora v Mauthausenu za účast na Slovenském národním povstání. František Galan byl generálním ředitelem obilní společnosti a po vypuknutí SNP poslal část zásob do skladů na středním Slovensku ovládaném povstalci. Vyneslo mu to smrt, v roce 1945 skončil v plynové komoře. Elenu vychovávala maminka. Od dětství měla řadu zájmů, dělala balet, bruslila a tancovala. Babička ji vedla ke zpěvu lidových písní. Byla i výborná studentka. Ve třinácti vyhrála matematickou olympiádu. Když jí bylo šestnáct let, maminka se podruhé vdala a nějaký čas pobývala v Afganistánu, kde se narodil i Elenin bratr. Ta mezitím žila u babičky.
V televizi od sedmnácti
Právě v tomto čase si ji vybrali do televizního hudebního programu, kde ztvárňovala děvče milující pop music. Vysílání se jí stalo osudným. Na jeho základě ji pozvali na konkurz na televizní hlasatelku. Nabídku dostala na Mikuláše roku 1967 od manžela své třídní učitelky, který pracoval v televizi jako režisér. Ve výběrové komisi seděl i Karol Polák, který v ní hned rozpoznal talent. Elena uspěla. Když podepisovala smlouvu, bylo jí pouhých sedmnáct let. Později ráda vzpomínala na to, jak diváci, když ji viděli na obrazovce v pozdních hodinách, volali do televize, aby ta malá šla spát. Elena měřila pouhých sto šedesát centimetrů a opravdu v té době vypadala jako holčička. Začátky ale neměla rozhodně jednoduché. Byla jednou ze čtyř historicky prvních slovenských hlasatelek a neměl jí kdo poradit. Inspirovala se při sledování maďarské a rakouské televize.
Pracovala externě a před matkou tuto skutečnost tajila. V té době bylo ještě velmi málo televizních koncesionářů a utajit to nebylo těžké. Po maturitě splnila matčino přání a přihlásila se na architekturu. Po roce však na radu vedoucího televizních hlasatelek studia zanechala a začala navštěvovat VŠMU v Bratislavě. Do ročníku spolu s ní chodily dvě budoucí velké hvězdy, Božidara Turzonovová a Emília Vášáryová. Z Eleny se ale herečka nakonec nestala. Na jevišti se necítila dobře kvůli své malé výšce a brzy si uvědomila, že v televizi ji čeká větší kariéra. Ostatně i její profesor Andrej Bagar jí herectví nedoporučoval. Vrátila se proto do televize a pokračovala v kariéře hlasatelky. Přesto si jednou zahrála, stalo se tak v historickém seriálu Vivat Beňovský!
Tvář televizních pondělků
V televizi se ovšem cítila jako ryba ve vodě. Stala se doslova jejím domovem, obzvláště poté, co se jí nevydařilo manželství. Tři roky byla provdána za novináře a spisovatele Jána Majerníka, měla s ním syna Jána. Svazek skončil rozvodem a Elena se již nikdy nevdala. S výchovou syna jí pomáhala matka, která se k ní nastěhovala do bytu v centru Bratislavy. Později se syn oženil a odešel do Prahy. „Byla to skutečná a obletovaná hvězda, zhasly ale kamery a ona zůstala sama. Proto nikdy neměla problém se službami na Vánoce či Silvestra. Její proslovy k divákům, které si sama připravovala, byly skutečně krásné. Sálala z nich člověčina, dobrosrdečnost a lidskost. Taková byla i ve skutečnosti. Neobyčejně přející a laskavá. Něco jako intriky neznala,“ vzpomínala na ni před časem její někdejší kolegyně Nora Běňačková.
Kolegové na ni vzpomínali i jako na ženu, která byla vždy perfektně upravená a velice elegantní. Nikdy ji neviděli kupříkladu v džínách. S Karolom Polákom moderovala Elena historicky první slovenské barevné vysílání, šlo o sportovní utkání v Tatrách. Nejvíce ale milovala hudební akce. Ať již to byly Bratislavské hudobné slávnosti nebo benefícium. Uváděla i hudební pořad Pražské jaro. Čeští diváci si ji ale asi nejvíce pamatují díky pondělnímu vysílání, kdy oznamovala večerní pořady slovenské televize. Jako první hlasatelka získala televizní cenu Zlatý krokodýl.
O milovanou práci přišla
Samostatnou kapitolou byly její věštecké schopnosti. Seance zpravidla probíhaly v kavárně v nejvyšším, dvacátém osmém poschodí budovy Slovenské televize. Věštila z kávové sedliny. Kolegové vyprávěli, že předpověděla i pád komunismu, ke kterému skutečně za čtvrt roku došlo. Byla nešťastná, když o své schopnosti jednoho dne přišla.
Stalo se tak krátce předtím, než ji v roce 2001 vyhodili z televize pro nadbytečnost. Byl to bohužel začátek jejího konce. Měla sice velké plány, chtěla se věnovat vnoučatům, přednášet studentům na vysoké škole, zvažovala i nabídku z Prahy. Zlomila si ale ruku a už zůstala doma na penzi. Velmi se trápila. Občas dostávala nabídky na menší akce, její milovaná televize to ale nebyla. Její nejbližší se domnívají, že špatná psychika zapříčinila její nemoc. Začala trpět krutými bolestmi hlavy a lékaři jí diagnostikovali zhoubný nádor na mozku. Podstoupila operaci, ozařování i chemoterapii, bojovala ze všech sil. Nic to nebylo platné. Zhoubné nemoci podlehla dne 5. března 2003 v bratislavské nemocnici.
Zdroje:
