Článek
Málokdo však ví, že muž, který se proslavil po boku Terrence Hilla v oddechových komediích, žil život, který by sám vystačil na několik strhujících filmových scénářů.
O továrnu přišli
Narodil se posledního říjnového dne roku 1929 v italské Neapoli jako Carlo Pedersoli a ani ve chvíli svého zrození nebyl žádný drobeček. Vážil neuvěřitelných šest kilogramů a měřil padesát osm centimetrů. Jeho tatínek Alessandro byl bohatý podnikatel, malý Carlo si tak užíval života hýčkaného dítěte. V rodném městě začal navštěvovat základní školu, dobře se učil a krátce po dokončení první třídy, v roce 1936, se poprvé objevil v plaveckém bazénu a zapsal se do plaveckého klubu. V roce 1940 se rodina Pedersoliů, k níž v roce 1934 přibyla i Carlova sestra Vera, přestěhovala do Říma poté, co významná rodinná továrna, založená v předchozím století zakladatelem Alessandrem Pedersolim, byla zcela zničena během náletu. Díky přítomnosti papeže ve Vatikánu se Řím stal mnohem bezpečnějším městem a Carlo mohl bez problémů pokračovat ve studiu na střední škole, které v roce 1946 dokončil s vynikajícími výsledky. Měl fenomenální paměť, škola jej nezatěžovala, a tak se mohl naplno věnovat i sportu. Stal se členem úspěšného Vysokoškolského ragbyového týmu, vynikal i v plavání. Již v patnácti letech porazil mnoho seniorských šampionů v plaveckém bazénu.
Herec v roce 1952
V roce 1946 byl přijat na Římskou univerzitu a začal studovat chemii jako jeden z nejmladších vysokoškoláků v Itálii. Nebylo mu tehdy ani sedmnáct let. Poválečné období však bylo v Itálii opravdu těžké a na počátku roku 1947 se proto rodina Pedersoliů znovu přestěhovala, tentokrát až do Jižní Ameriky. Carlo byl nucen přerušit studia, rychle se naučil portugalsky a pracoval mimo jiné na italském konzulátu v brazilském Recife, jako tesař v Rio de Janeiru, v Argentině jako knihovník v River Plate a v Uruguayi jako tajemník italského velvyslanectví v Montevideu. Přesto to bylo klidné období, během kterého si Carlo cenil zdejšího umění a své oblíbené hudby.
Během závodů v roce 1950
V roce 1948 se vrátil do rodné Itálie, zanechal studia chemie a zapsal se na práva. Věřil, že díky tomu bude mít více času na plavecké tréninky. Během tohoto období se rovněž zúčastnil několika boxerských zápasů v těžké váze a šel od vítězství k vítězství. Řadu rekordů vytvořil i v bazénu. V roce 1949 se stal italským mistrem na sto metrů ve volném stylu a v roce 1950 byl prvním Italem, který v této kategorii uplaval čas pod minutu. Do konce své plavecké kariéry nashromáždil sedm italských titulů, plus další tři v juniorské kategorii, a stal se rovněž čtyřnásobným národním šampionem ve štafetě. Byl také středním útočníkem národního týmu vodního póla, který získal olympijskou medaili v Londýně v roce 1948.
Před kamerou díky vysportované postavě
V roce 1950 do Carlova života poprvé vstoupil film. Debutoval ve filmu Quel fantasma di mio marito v roli plavce zachraňujícího koupajícího se v bazénu. O rok později mu byla jako sportovní hvězdě, a navíc i velmi atraktivnímu muži, měřil 193 centimetrů, nabídnuta role v americkém velkofilmu Quo Vadis, jenž se natáčel v římských ateliérech Cinecittà a ve vybraných italských exteriérech s tehdy obdivuhodným rozpočtem sedmi milionů dolarů. Carlo se ve filmu objevil jako pretoriánský gardista v Neronově letním paláci. Snímek se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších z počátku padesátých let dvacátého století.
Filmaři o statného Itala měli nadále zájem a obsazovali ho do dalších malých rolí, on se přesto nenechal odvést od své sportovní kariéry. V roce 1952 byl součástí italského národního týmu na olympijských hrách v Helsinkách, kde skončil pátý v kvalifikaci na sto metrů ve volném stylu. O čtyři roky později se na olympijských hrách objevil znovu, tentokrát v Melbourne. Carlo si závodění užíval víc než trénink a jeho časy ani tentokráte nestačily na medaili. Skončil na slušném jedenáctém místě.
Bud Spencer
Bohužel již od svých čtrnácti let kouřil a nadměrně holdoval jídlu. Aby si nezdravý životní styl vykompenzoval, zvyšoval si zátěž při tréninku. V roce 1957 začal trpět zdravotními problémy a rozhodl se ukončit jak studium práv, tak i sportovní kariéru. Odcestoval do Jižní Ameriky, do Venezuely. Později přiznal, že tato cesta byla nezbytná k tomu, aby znovu nalezl sám sebe a další cíl svého života. Ocitl se daleko pohodlnému římskému životu, velkým sportovním automobilům a vášnivým fanouškům, kteří jej pronásledovali na každém kroku jako svůj sportovní idol. Chtěl pochopit, kdo doopravdy je. Ve Venezuele Carlo pracoval mimo jiné jako mechanik při stavbě Panamerické dálnice, prodával auta, kácel stromy v lese. Stýskalo se mu sice po rodině a své dívce Marii, návrat domů však oddaloval, jak to jen šlo.
Poprvé potkal Hilla
Do Itálie se vrátil po dvou letech a téměř okamžitě získal roli kmenového náčelníka Rotaria v Hannibalovi. Jeho účast na tomto filmu je kuriózní z jednoho důvodu. Spolu s ním se na place totiž ocitl jistý Mario Girotti, tedy jeho budoucí filmový parťák Terence Hill. Nicméně ani v jedné scéně se neobjevili ve společném záběru.
V roce 1960 se Carlo ještě zúčastnil olympijských her v Římě. V únoru téhož roku se oženil s Marií Amato, dcerou významného italského režiséra, scenáristy a producenta Giuseppa Amata. O rok později do mladé rodiny přibyl syn Giuseppe a v roce 1962 první dcera Cristiana. Druhá, Diamante, přišla na svět až o deset let později.
Jelikož Carlo hrál dobře nejen na klavír a kytaru, ale i na saxofon, začal obrážet noční kluby, v nichž se věnoval svému oblíbenému jazzu. V roce 1960 s ním uzavřela smlouvu nahrávací společnost RCA, pro kterou skládal neapolské a lidové písně a písně pro známé italské interprety. V roce 1964 mu vypršela smlouva s RCA a zemřel mu tchán. Tato situace ho přiměla ke změně kariéry a založil si vlastní produkční společnost, jež se zabývala především natáčením dokumentů a reklamních kampaní pro italskou televizi.
Zrodil se Bud Spencer
Zlom v životě Carla Pedersoliho nastal v roce 1967. V červnu toho roku oslovil režisér Giuseppe Colizzi, přítel jeho tchána, Marii, aby zjistil, zda má její manžel stále stejnou postavu jako před několika lety, a nabídl mu roli ve westernu Bůh odpouští, já ne!, kterou Carlo po určitém váhání přijal. Později vzpomínal, že ho k filmování přemluvila manželka, roli ale nejprve odmítl kvůli platu, namísto milionu lir požadoval čtyři. Ani pohovor s režisérem nedopadl nijak zvlášť dobře. Neměl vousy, nemluvil anglicky a neovládal jízdu na koni. Režisér ale nikoho s podobnou fyzickou konstitucí nenašel, a tak mu po nějaké době zavolal zpět a nabídl mu roli za podmínek, které Carlo požadoval. Na place se opět setkal se začínajícím hercem Mariem Girottim. Stalo se tak naprostou náhodou. Carlovým hereckým kolegou ve filmu měl být původně Peter Martell, ten se však noc před odjezdem na natáčení pohádal se svou přítelkyní a kopl ji, ona mu uhnula, a Martell si zlomil pravou nohu. Režisér musel narychlo vybrat náhradu a volba padla na Girottiho.
Nová dvojice se od počátku zdála velmi kompatibilní, musela si ale změnit jména, která byla pro western považována za příliš italská. Pedersoli se na počest slavného amerického herce Spencera Traceyho stal také Spencerem a křestní jméno si dal Bud, podle piva Budweiser, které se v Itálii prodávalo pod názvem Bud. Hercova dcera Cristiana v jednom z rozhovorů prohlásila, že si vyvolil jméno Bud také proto, že v angličtině znamená pupen nebo výhonek, což tvořilo kontrast k jeho hřmotné postavě. Mario Girotti si vybral své jméno ze seznamu dvaceti vymyšlených jmen a překřtil se na Terence Hilla. Tak vznikla po dlouhá léta nerozlučná filmová dvojice, dobrácký silák, který s laxním pohledem přimhouřených očí fackuje vše, co se hýbe, a modrooký elegán, který vtipem i silou pěstí přelstí každého protivníka.
Získal pilotní licenci
Carlo, tedy nyní již Bud, neměl původně v úmyslu ve filmování pokračovat, nebyl ani přesvědčen, že dostane další nabídky, jelikož zájem o westerny v italském stylu na konci šedesátých let rychle klesal. Naštěstí se přepočítal. Film měl mimořádný úspěch a diváci z nové dvojice doslova šíleli.
Herec ve svých filmech často jedl fazole, čehož využil i tento výrobek
Počátek herecké kariéry Buda Spencera se tak nesl právě v duchu špagetových westernů. S Hillem natočil společně například Trumfové eso, Pravou a levou ruku ďábla či Pomstu černého korzára. Bud se ale objevil i v kriminálním dramatu Torino nera, v němž ztvárnil neprávem obviněného muže a prokázal i svůj dramatický talent.
S Terencem Hillem
V roce 1972 opět spolu se svým filmovým parťákem natočil film Dva machři mezi nebem a peklem, který sice nebyl ničím výjimečný, ale pro Buda znamenal hodně. Hrál pilota letadla a po této fantastické profesionální zkušenosti se rozhodl složit pilotní zkoušky, stal se profesionálním pilotem, založil firmu Mistral Air a začal podnikat v oblasti letecké dopravy. Nalétal přes dva tisíce hodin v letadlech a přes pět set hodin ve vrtulnících. Létání se stalo jeho hlavní vášní po více než třicet pět let a dalo mu velký pocit svobody a možnost objevovat nová místa a lidi, čímž uspokojil svou obrovskou zvědavost.
Pro výše zmíněný film napsal také píseň Flying Through the Air, což si zopakoval o rok později i v případě snímku Také andělé jedí fazole, tentokráte písní Angels and Beans.
Tančil, zpíval, psal texty
V roce 1973 natočil první díl z volné série o komisaři Rizzovi Policajt drábem. O rok později vznikl snad nejslavnější film dvojice Spencer a Hill s názvem Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. V roce 1975 připomněl Bud své plavecké schopnosti v akční krimikomedii Policajt z Hongkongu a hned v následujícím roce se objevil v historické komedii Voják štěstěny. Ve filmu o podvodu na podvodníky, Charleston, pro změnu předvedl taneční kreace. Tančil i v dalším z filmů o komisaři Rizzovi, a sice ve snímku Policajt v Africe. Často ve filmech i zpíval, stalo se tak například ve sportovním filmu o bývalém hráči amerického fotbalu Buldozer nebo v Hroších v Africe.
V roce 1982 na své konto přidal i psaní a dle jeho námětu vznikla komunální satira Banánový Joe.
Dvojice v roce 1970
Ještě na počátku osmdesátých let se každoročně sešel při spolupráci s Hillem. Natočili společně filmy jako Jdi na to, Dvojníci či Superpolicajti z Miami. Scény a vtipy se však neustále opakovaly a nikoho již nepřekvapily, cesty obou mužů se proto rozešly.
Bud Spencer si poté zahrál v moderní pohádce Aladinova lampa a naplno se vrhl na psaní scénářů pro sérii Big Man, v níž si zároveň zahrál soukromého detektiva pracujícího pro pojišťovnu Lloyd v Londýně. Série nebyla příliš úspěšná, navíc předčasně zemřel režisér a zůstala tak nedokončena.
Znovu s Hillem
Na počátku devadesátých let se Bud pokusil o návrat k akčním komediím a objevil se ve filmu Ďáblovo pokušení, v němž o duši taxikáře bojovalo nebe s peklem. Jenže doby, kdy disponoval vysportovanou postavou a nemalou silou, byly nenávratně pryč. Jedinou zajímavostí filmu se tak stal poslední dabing Spencera do italštiny, za nímž stál Glauco Onorato. Bud totiž kvůli prodejnosti filmů valnou většinu z nich natáčel v angličtině.
Na počátku deváté dekády si Bud Spencer zahrál také soukromého detektiva žijícího v Miami a milujícího hru na saxofon v televizní sérii Extralarge, na níž spolupracovala italská a americká televize.
V roce 1994 se opětovně sešel s Hillem ve filmu Průseráři. Hill film sám režíroval a o scénář se postaral jeho syn Jess. Oba někdejší parťáci zde hrají po dlouhé době spolu a končí obdobně jako spolupráci začínali, hrají dva bratry, kteří se příliš nemusí, ale když jde do tuhého, stojí pevně při sobě. Někdejší akčnost ovšem již nahradil slovní a situační humor.
V roce 1997 si Bud Spencer poprvé troufnul i na televizní seriál. Nesl jméno My jsme andělé. V roce 2000 ztvárnil vojáka v dobrodružném filmu o konci aztécké říše Synové větru: Mezi světlem a temnotou. Své ženě sice poté slíbil, že natáčení již zanechá, několikrát se ale ještě dal přemluvit. Poslední hlavní roli dostal v televizním filmu Otec naděje, kde ztvárnil kněze, který se pokouší zachránit chlapce neprávem obviněného z vraždy.
Vstup do politiky mu nevyšel
V roce 2003 byla vydána jeho jazzová skladba Futtetenne, kterou si sám nazpíval. Nadále se věnoval i podnikání. Kromě letecké společnosti si pořídil síť rychlého občerstvení se specializací na italskou kuchyni. Vlastnil rovněž firmu na výrobu dětského oblečení. Činný byl i na poli charity a ve volných chvílích se bavil technickými zlepšováky a na svém kontě měl rovnou několik patentů.
V roce 2005 tak prohlásil, že si vyzkoušel snad již všechno, nebyl akorát žokejem, baletkou nebo politikem. Třetí možnost se rozhodl napravit. Kandidoval za stranu Forza Italia v římském Laziu. Veřejnost to nesla nelibě. Nechtěla herce politikem. Ve volbách proto neuspěl a více se do politiky netlačil.
V roce 2015
Zemřel 27. června 2016 ve věku osmdesáti šesti let ve svém římském domě na následky řady komplikací způsobených pádem doma. Jeho syn Giuseppe tehdy sdělil: „Táta zemřel pokojně v 18:15. Netrpěl, měl nás všechny vedle sebe a jeho poslední slovo bylo ‚děkuji‘.“
Bud Spencer je pohřben na hřbitově Verano v Římě.
Zdroje:
