Článek
Strategický závod na výrobu hliníku přejmenoval Kríž na Žiar
Dnešní okresní město Žiar nad Hronom v Banskobystrickém kraji se po druhé světové válce stalo centrem výroby hliníku. V roce 1953 byl otevřen Závod Slovenského národného povstania. O výstavbě závodu se uvažovalo již od poloviny roku 1950. Původně připadala v úvahu dvě místa, kde by mohl vzniknout. Uvažovalo se o Sv. Kríži nad Hronom a Modrom Kameni. Nakonec na doporučení tehdejších sovětských expertů padla v říjnu 1951 volba na Sv. Kríž. Jednalo se o strategickou polohu, neboť bauxit na zpracování se dovážel z Maďarka, které bylo odtud dobře dostupné. V té době byl Sv. Kríž nad Hronom ospalé upadající městečko, živící se zemědělstvím, podobné již spíše větší vesnici. Výstavba hutnického kombinátu mu následně přinesla nebývalý rozvoj. A změnila mu také jméno. Ano, Sv. Kríž je oním výše zmíněným Žiarem nad Hronom. K přejmenování došlo v roce 1955.
Hospodářská rada státu umístila závod jižně od města. V listopadu 1951 se tak začalo stavět v těsném sousedství obce Horné Opatovce. Obec založili již v roce 1075, patřila k největším v okolí a před vznikem průmyslu žila především zemědělskou činností. Když vláda rozhodla, že se v blízkosti postaví průmyslový závod, většina obyvatel se těšila na nové pracovní příležitosti. Nevadilo jim ani, že stát vyvlastnil pozemky a na umístění továrny se nikoho z dotčených neptal.
Model zaniklé obce Horné Opatovce
Nový závod přinesl práci i nepříjemný popílek
Zkušební provoz nového závodu byl zahájen v roce 1953. Zpočátku se vše zdálo zalité sluncem. Stavěly se byty, budovaly komunikace, byla práce. Na konci desetiletí se ale začaly dít divné věci. Čerstvě umytá okna byla do druhého dne černá. Čím víc je lidé umývali, tím to bylo horší. Chemická složka v exhalacích rozleptávala sklo. Popílek, který se šířil ve vzduchu, byl navíc neuvěřitelně mazlavý. Lidé nemohli venku ani usušit prádlo. Všechno bylo špinavé, zaváté černou špínou. Černá byla tráva, po malé chvíli i čerstvě napadený sníh.
Hynuly včely, dobytek nemohl na nohy
Že je něco doopravdy špatně se ukázalo v momentě, kdy začaly hynout včely. Nejprve si místní mysleli, že to zapříčinila nějaké nákaza nebo hnojiva na polích, když ale začala umírat i nová včelstva, padlo podezření na hliníkárnu. Navíc záhy ochořel i dobytek, ovce a krávy se nemohly postavit na nohy a musely být utraceny. Ovocné stromy přestávaly rodit a postupně usychaly. Nakonec se začal zhoršovat zdravotní stav lidí a především dětí. Křivila se jim páteř, zuby měly samý kaz, trpěly nechutenstvím, chudokrevností, kašlaly. Dvakrát do roka je proto posílali do školy v přírodě a do ozdravoven.
Vláda to vyřešila likvidací obce
Na konci 50. let již nebylo pochyb o tom, že za vším stojí blízká továrna. Zplodiny obsahovaly polycyklické uhlovodíky, fluorovodík, arzén, rtuť a mnoho dalšího. Zasedala kvůli tomu vláda, řešili to vědci, vědělo se o tom, ale příliš se o problému veřejně mluvit nesmělo. Nakonec se vláda v roce 1960 usnesla na likvidaci obce k 31. červenci 1969. Začalo postupné stěhování, na jehož počátku bylo v obci 1380 obyvatel a 228 domů. Vystěhování obyvatel trvalo deset let. Odcházeli především do nedalekého Žiaru, jehož městskou částí se opuštěné území stalo, a do Hliníku nad Hronom, kde jim stát zabezpečil náhradní bydlení. Roztroušení jsou ale po celém Slovensku, někteří i v cizině.
Živá vesnice pomalu a jistě pustla. Cesty se přestávaly používat, autobus přijížděl již jen dvakrát denně, pouliční osvětlení přestalo svítit, postupně zavřeli obchod i kino, přestal fungovat obecní vodovod. Železniční stanici zrušili také, neboť se k ní dalo dostat jen skrze průmyslový areál. Postupně přibývalo více a více prázdných domů. Předvídaví obyvatelé odešli hned na počátku 60. let. Zůstávali především ti staří. Ve chvíli, kdy i oni museli odejít, cítili se na cizím místě velmi opuštění. Řada z nich nedlouho poté zemřela. Roztrhaly se rodinné i sousedské vztahy. Peněžní kompenzace, kterou tehdy postižení obyvatelé zničené vesnice obdrželi, navíc absolutně nepokryla vzniklé materiálové škody.
Kostel v Horných Opatovcích
Kostel padá, všude jsou skládky odpadu
Většina obce byla posléze srovnána se zemí. Dnes na ni upozorňuje hnědá turistická cedule u silnice, která má přilákat především zájemce o temnou turistku. Z vlastní obce se zachoval pouze hřbitov, zchátralá budova školy, památník v podobě věrné makety obce a především kostel sv. Vavřince. Jedná se o kulturní památku pocházející ze 13. století, rozšířenou a přestavěnou na počátku toho minulého. O svatostánek se starají dobrovolníci především z řad bývalých rodáků. V současné době je bohužel ve velmi špatném stavu a kvůli problémům se statikou se již nemůže využívat k bohoslužbám a k setkání rodáků. Kostel je navíc obklopený skládkami odpadu, který je na území někdejší obce svážen ze všech možných koutů. Továrna, která za minulého režimu vyráběla hliník především pro potřeby zbrojního průmyslu, v těsném sousedství hřbitova stojí dodnes. Rozdělena je mezi několik majitelů.
Obec Horné Opatovce je jedním z mnoha smutných případů, kdy člověk výrazně zasáhl do krajiny a lidé ji museli opustit. Podobně zanikly vesnice kvůli výstavbě vodních přehrad nebo těžbě uhlí. Horné Opatovce se ale staly první obcí, alespoň v tehdejším Československu, která zanikla poté, co ji škody na životním prostředí učinily nevhodnou k lidskému životu. A jsou velkým varováním i pro budoucí generace.
Zdroje:
