Článek
Na svět přišla dne 17. srpna roku 1954 v Krnově. Otec i bratři byli lesáci. Dětství proto trávila hodně v přírodě, a především v lese. Dědeček z otcovy strany však působil jako sbormistr, maloval a hrál divadlo. A právě tyto geny přeskočily ob generaci na vnučku Evu.
Chtěla být klaunem v cirkuse
Milovala cirkusy a klauny a jejím dětským přáním bylo stát se takovým klaunem. Zajímalo ji ale i divadlo a učila se hrát na klavír. Na střední školu se vypravila do Kroměříže, kde se stala součástí školního uměleckého souboru. Učila se hrát, tančit a recitovat poezii. Stala se také součástí místního amatérského divadla. Jednoho dne si nadané ochotnice povšiml divadelní režisér a vysokoškolský pedagog Alois Hajda a přesvědčil ji, aby se přihlásila ke studiu na brněnské akademii múzických umění. Eva se rozhodla pro Katedru syntetických divadelních žánrů, která byla zaměřena na hudební žánr.
Již ve druhém ročníku dostala příležitost zahrát si roli Pamely ve filmu slovenského režiséra Štefana Uhra Keby som mal dievča. Záhy na to přišla druhá nabídka, tentokráte od samotného Juraje Herzce. Ve smutném filmu Den pro mou lásku získala Eva drobnou úlohu dívky Hanky. Výraznou roli Jany, která se sbližuje s rodiči tragicky zesnulého syna ztvárnila v psychologickém dramatu Stín létajícího ptáčka. Další velkou úlohu si měla možnost vyzkoušet ve filmu Já jsem stěna smrti. Tentokráte se divákům představila coby artistka Alda.
V 30 případech majora Zemana měla dvojroli
V roce 1977 se rovnou dvakrát objevila v dvojroli. Na stříbrném plátně to bylo v psychologickém filmu Zrcadlení, kde se převtělila v Kateřinu i Lucii. Snímek vypravuje o muži, vysokém funkcionáři v zahraničním obchodu, jenž prochází životní i rodinnou krizí a zamiluje se do mladé bezprostřední dívky Kateřiny. Podoba této slečny s jeho nenaplněnou láskou z mládí rozjede sérii retrospektivních vzpomínek.
Druhá dvojrole čekala na Evu před televizní kamerou. V seriálu 30 případů majora Zemana, v epizodě Tatranské pastorále, propůjčila svoji tvář zavražděné Jiřině Drahotové i herečce, která ji později měla zahrát ve filmu – Monice Bětákové.
Eva v té době končila školu a velmi ráda by přijala angažmá v proslulém brněnském divadle Husa na provázku. Její touha nebyla vyslyšena, zato z Prahy přišlo rovnou několik nabídek. Rozhodla se pro Městská divadla pražská. Hrála tu například v muzikálu Malované na skle.
Životní zlom přinesla láska
Pak v jejím životě nastal zlom. Provdala se za Vladimíra Sittu, muže, který se věnoval zahradní architektuře, designu a sochařství. Měl obrovský talent, již jako student vyhrál prestižní soutěž a nějakou dobu pracoval v Západním Německu, kde si jej velmi považovali. Na domácí půdě ale neměl z politických důvodů zrovna na růžích ustláno. Zatoužil proto odejít ze země a uplatnit se ve svobodném západním světě. Pro mladou, úspěšnou a populární herečku to bylo velmi bolestné rozhodnutí. Přesto svému muži vyhověla. Nejprve jejich kroky zamířily do Západního Německa, kde to Sitta již dobře znal. Usadili se v Essenu a Eva porodila syna. Německo té doby nebylo ale příliš nakloněno imigrantům a vidina trvalého pobytu a občanství byla velmi vzdálená. Mladí manželé tu měli dobré přátele, kteří jim velmi pomáhali, ale rozhodli se raději jít dál. „A tenkrát v Německu velmi propagovali Austrálii jako zemi, která je mladá, velmi progresivní, s krásnou přírodou. Popisovali klima, tři čtvrtě roku je v Austrálii krásné počasí. Pro mne byl velmi důležitý vzkvétající filmový průmysl. Takže tohle všechno jsme dali nějak dohromady a požádali jsme australskou vládu o emigraci, nebo abychom mohli imigrovat do Austrálie,“ vzpomínala Eva před časem v jednom z rozhovorů.
Psal se rok 1981, když s manželem přistála v novém domově. Počátky pro ni byly velmi těžké, neboť neovládala dobře jazyk. Čekala ji tak především role matky a ženy v domácnosti. Eva se ale jen tak nechtěla vzdát. Naštěstí Austrálie té doby byla velmi otevřená. Především vzdělaným Evropanům, protože pak do nich nemusela investovat. Měla velmi velkorysou politiku vůči imigrantům. Příchozí sice museli projít určitými zdravotními testy, zda jsou zdraví a nebudou zátěží pro zdravotní systém, nemuseli ale absolvovat žádné jazykové testy. Hned na počátku museli podepsat smlouvu, že v zemi zůstanou dva roky a australská vláda jim následně velmi pomohla. Zajistila hostel, který byl téměř zadarmo a kde směli imigranti zůstat půl roku, než se v zemi aklimatizovali. Pak se již museli postarat sami o sebe. Vláda ale zajistila rovněž zadarmo kurzy angličtiny.
V herectví se opět prosadila
Vladimír Sitta získal první práci již po třech týdnech, neboť zahradní architektura nebyla v Austrálii příliš rozvinutá. Eva zprvu zažila kulturní šok. Uvědomila si, že ztratila svoji českou kulturní identitu. Trvalo jí nějaký čas, než našla ztracenou rovnováhu. Učila se ale velmi intenzívně anglicky, za první peníze, které vydělala za to, že ji jakási studentka filmové školy přizvala ke spolupráci, si najala učitelku angličtiny, která jí pomohla s výslovností. První roli získala ve filmu Displaced Persons, kde hrála i se svou krajankou, herečkou Dášou Bláhovou. V roce 1987 se stala hlavní postavou, ženou ruského špióna, v několikadílném televizním filmu The Petrov Affair. Kritici film vynášeli do nebe a diváci byli nadšení. Poté se Eva seznámila s režisérem Paulem Coxem a dostala hlavní roli drogově závislé Češky Evy ve filmu Ostrov.
Po roce 1989 opakovaně navštívila rodnou zemi a znovu se představila na divadle i ve filmu. Zahrála si tak kupříkladu ve filmu Bestiář nebo v seriálu Špačkovi v síti času. V Austrálii si založila vlastní divadlo, které nazvala Minitheatre. Stala se tak principálkou, režisérkou i dramaturgyní v jedné osobě.
Zdroje:
