Článek
Okouzlující a krásná Françoise se narodila dne 21. března 1942 v Paříži jako nejstarší ze čtyř dětí herců Maurice Dorléaca a Renée Deneuve, vystupující pod uměleckým jménem Simonot. Byla vzpurným a neposlušným dítětem. Na druhou stranu ale projevovala umělecké sklony a otec, který v tom čase působil na postu uměleckého šéfa dabingu, ji nechal namluvit několik rolí. Od té chvíle již svět umění neopustila. V roce 1952 se zapsala do dramatického kurzu Raymonda Girada a následně studovala na konzervatoři. Pronikla také do světa modelingu a předváděla pro Christiana Diora. Ve filmu debutovala již jako patnáctiletá v roce 1957 v jednom z již pozapomenutých krátkometrážních snímků. „Jeden fotograf se mě zeptal, jestli bych nechtěla fotit módní fotografie, a já jsem souhlasila. Jeden producent viděl mé fotky v tisku a najal mě do malé role ve filmu během školních prázdnin,“ vzpomínala později.
Sestra kvůli ní změnila jméno
Po dokončení školy začala vystupovat nejprve v divadle, nakonec se ale prosadila především v kinematografii. A byla to ona, kdo k filmu přivedl Catherine. Stalo se tak v roce 1960, když producenti potřebovali najít někoho, kdo by hrál její mladší sestru. Navrhla, aby obsadili její skutečnou sestru. Tak se také stalo. Catherine tehdy na naléhání rodiny přijala rodné jméno své matky, aby nebylo patrné, že je sestrou i ve skutečnosti. Dodnes ji to prý mrzí.
Herečka v roce 1960
Mezi první významnější role Françoise Dorléac patřil snímek Pouze slunce má právo na lásku z roku 1961, který ji představil širšímu publiku. V roce 1964 si zahrála ve filmu Dívka s kufrem, který ukázal její cit pro dramatické herectví. Postupně se prosazovala i v zahraničí a začala natáčet filmy v italštině i angličtině.
Skutečným průlomem v kariéře Françoise se stala spolupráce s režisérem Philippem de Brocou, jenž ji v roce 1964 obsadil jako filmovou partnerku Jeana-Paula Belmonda ve filmu Muž z Ria. Musel si ji ale doslova vyvzdorovat. Italská produkce, která se na filmu také podílela, nechtěla obsazení Françoise do role Agnes schválit a nutila de Brocu, aby do této role obsadil nějakou Italku. On ovšem odmítl a kategoricky trval na svém. Italové nakonec ustoupili, volbu režiséra přijali a spokojili se s obsazením Itala Adolfa Celiho do role Seňora Castroa.
Slečna Malina
Ve stejném roce Françoise stačila natočit ještě snímek Hebká kůže, tentokráte pod taktovkou režiséra Françoise Truffauta. Ani toto její obsazení nebylo hladké. S režisérem si zprvu vůbec nesedli. Poprvé se setkali v březnu roku 1963 během propagačního zájezdu francouzského filmu v Izraeli. Dorléac později vyprávěla, že předtím, než se osobně seznámili, si Truffaut o ní myslel, že je nesnesitelná, zatímco ona ho považovala za nudného. Postupně se začaly poznávat, zejména prostřednictvím knih, které si vyměňovali, a následně Truffautovi přišla jako ideální herečka pro letušku v tomto filmu. Stali se z nich dokonce na krátkou dobu milenci a následně přátelé. Po hereččině tragické smrti se Truffaut svěřil novinářům, že jí vždy adresoval dopisy jako „Slečna Framboise Dorléac“ – jako odkaz na píseň Bobyho Lapointa Avanie et Framboise – aby měl jistotu, že je bude číst s úsměvem. Framboise je francouzský výraz pro malinu.
Françoise Dorléac s Françoisem Truffautem v Izraeli
Mezitím popularita mladé umělkyně rostla. Ona sama o sobě však stále pochybovala. „S každým dalším snímkem zjišťuji, že jsem si méně jistá odvést dobrou práci,“ říkávala novinářům. Teprve na naléhání matky se v roce 1965 odstěhovala z rodného domu na bulváru Murat. Přesunula se ale pouze do bytu, který pro ni maminka našla naproti přes ulici.
Slečinka z Rochefortu
V roce 1966 natočila film Ve slepé uličce, jejž režíroval Polański. O rok později se podruhé a zároveň naposledy postavila před filmovou kameru společně se sestrou Catherine. Stalo se tak v kultovní muzikálové komedii Slečinky z Rochefortu. Snímek natáčel Jacques Demy ve skutečném městě Rochefortu v jihozápadní Francii. „Pamatuji si tu úžasnou atmosféru natáčení, protože jsme byli přímo ve městě. Bylo tam neuvěřitelné horko! A každou sobotu večer jsme všichni pořádali ne koktejlový večírek, ale večírek s názvem ‚Horečka sobotní noci‘. Zvládala to lépe než já, protože měla disciplínu z baletu, kterou já neměla ve zvyku. Bylo to velmi náročné,“ přibližovala dávné filmování Catherine Deneuve.
Catherine Deneuve v roce 1966
Obě dívky tvořily zajímavý pár. Přes veškerou podobnost byly rozdílné, Françoise temperamentní a vášnivá, zatímco Catherine chladná, zdrženlivá a opatrná. Jejich osobnosti odráželo i oblečení, byť obě byly módními ikonami své doby, každá se oblékala jinak. Françoise milovala metalické barvy a potisky, které byly v polovině šedesátých let velmi módní, Catherine upřednostňovala sofistikovanější, klasický vzhled. „Nikdy jsme nebyly rivalky, protože jsme byly tak odlišné, ona byla mnohem extrovertnější, zrzka. V našich odlišnostech jsme se tak doplňovaly, že bychom spolu vytvořily dokonalou ženu,“ říkala později Catherine Deneuve s tím, že Françoise tvrdila, že vždycky vypadá, jako by ve skříni nic neměla, zatímco ona vypadá, jako by těch skříní měla rovnou šest.
Život ukončil smyk
Posledních několik měsíců svého kratičkého života Françoise Dorléac natáčela špionážní thriller Mozek za miliardu dolarů s Michaelem Cainem v hlavní roli. Film vznikal ve finských Helsinkách a ve Velké Británii a herečka si od něj velmi slibovala. Domnívala se, že by ji mohl katapultovat mezi velké hvězdy jak v Británii, tak ve Spojených státech.
Françoise Dorléac ve svém posledním filmu Mozek za miliardu dolarů
V červnu roku 1967 trávila dva týdny ve vile v St. Tropez, kterou si pronajala její sestra Catherine Deneuve a švagr, britský fotograf David Bailey. Dne 26. června měla zajištěnu letenku z Nice do Paříže, odkud se měla dalším letem přesunout do Londýna, aby se tu zúčastnila britské premiéry muzikálu Slečinky z Rochefortu a následně dotočila několik posledních scén snímku Mozek za miliardu dolarů. Na letiště se vydala pozdě, navíc za deště, kdy povrch silnice byl kluzký. Françoise toho nedbala a jela nepřiměřeně rychle, aby zpoždění dohnala. Necelých deset kilometrů před Nice předjížděla auto před sebou, a když se vracela do svého jízdního pruhu, ztratila kontrolu nad řízením, dostala smyk, narazila do betonového ukazatele na kraji silnice a s vozem se převrátila. Vyvázla by asi v podstatě bez zranění, auto ale začalo hořet a ona se nedokázala dostat ven. Řidič, který zastavil, aby jí pomohl, tak jen bezmocně přihlížel, jak buší pěstmi do okénka a křičí. Pak auto explodovalo. Když na místo neštěstí dorazila policie, našla ohořelé tělo mladé ženy. V kufru následně objevila spálené zbytky řidičského průkazu a šekové knížky, podle nichž herečku identifikovala.
Nešťastná Françoise Dorléac našla místo svého posledního odpočinku v rodinné hrobce v obci Seine-Port, v departementu Seine-et-Marne, kde strávila své dětství. O mnoho let později francouzský herec Guy Bedos v jednom ze svých rozhovorů pro noviny řekl: „Měl jsem snoubenku, Françoise Dorléac. Od její smrti už nemůžu projít před Louvrem, aniž bych ji neviděl.“
Zdroje:
