Článek
Výrazná slovenská herečka a později psycholožka Jana Plichtová se narodila dne 10. června 1950 v Brně do rodiny režiséra Dimitrije Plichty. Díky povolání svého otce filmové prostředí poznávala již od dětství. „Otec, Dimitrij Plichta, byl režisérem dokumentárních, a poté i hraných filmů, jako děti jsme tedy hrály v jeho filmech malé postavy. Nebo jsme dělaly kompars. Myslím, že můj bratr dostal i nějakou větší roli. No a když moji sestru - Barbaru Plichtovou - přijali po úspěšných hereckých zkouškách na Janáčkovu akademii v Brně, zastoupila jsem ji v amatérském divadle Úsměv. Bylo mi tehdy šestnáct. Divadelní soubor vedla paní Eva Brogyányi, kultivovaná a vzdělaná dáma, která si s námi středoškoláky a vysokoškoláky troufla i na absurdní divadlo,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů Jana Plichtová.
Smyslná kráska, nebo šedá myška?
Navzdory rodinné tradici a hereckým zkušenostem se po maturitě rozhodla pro studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Právě v té době jí režisér Juraj Herz nabídl hlavní roli v chystaném televizním přepisu Maupassantovy povídky Muška. Vybral si Janu na základě fotografie, kterou filmařům poskytla pouze za účelem toho, aby si přivydělala v komparzu. Otec Dimitrij rodinu opustil a finanční situace doma nebyla dobrá.
Když ji Juraj Herz spatřil na živo, zaváhal. Jana byla v běžném životě naprosto nenápadnou dívkou. Jak se ale záhy ukázalo, kamera ji milovala. Na plátně se měnila v nevšední smyslnou rusovlasou krásku. Navíc byla i talentovaná a dokázala odstínit celou škálu emocí. Vzpomínky někdejší herečky na natáčení jsou ale hořko sladké. „Bylo to léto 1969, tedy první léto po okupaci. Politika normalizace tehdy už vítězila nad statečností a odhodláním ubránit si svobodu a důstojnost. Natáčelo se půl roku po upálení Jana Palacha a já cítila zklamání z reformátorů, z nichž se stávali přisluhovači nového režimu. Nechali se propůjčit k pronásledování svých kolegů. No a při natáčení, které jakoby spadlo z jasného nebe, jsem zažila docela jiný svět – iluzi lehkosti bytí, atmosféru zábavy a rozpustilosti. A přitom se stahovaly mraky nad samotnými tvůrci tohoto rozmarného, hravého léta. Týkalo se to především Juraje Herze - kvůli jeho skvělému filmu Spalovač mrtvol - ale také Lasici a Satinského. Jejich satira bavila diváky, ale vyrušovala normalizační soudruhy. Byla jsem okouzlena jejich hravým humorem, jejich uměním žít. Ale zároveň jsem si zachovala odstup.“
Sám režisér Juraj Herz uváděl ve své autobiografii, že Jana o pauzách seděla obvykle sama a Lasica, Satinský a další herci, kteří se jinak otáčeli za každou sukní, jí vůbec nevěnovali pozornost. Vnímali ji jako šedou myšku.
Nakaženou služkou z nezapomenutelného filmu
Film Sladké hry minulého léta získal hlavní cenu na festivalu televizních filmů v Monte Carlu, a to za režii, kameru a hlavní ženský herecký výkon, nicméně doba svobodomyslnému štábu nepřála a film záhy putoval do trezoru. Prý tehdy někdo z mocných přišel na to, že Muška symbolizuje Československo a její milenci jsou vlastně okupanti. Herz na Janu ale nezapomněl a o několik let později jí dal příležitost, aby ztvárnila roli znásilněné a syfilidou nakažené služky v dramatu Petrolejové lampy. „Nabídku zahrát si v jeho Petrolejových lampách služku Manku jsem nejprve odmítla. Ale když jsem si přečetla dopis, ve kterém mimo jiné stálo, že mi důvěřuje jako herečce, a dá mi svobodný prostor, změnila jsem názor,“ přiznala po letech Jana Plichtová.
Poté se již objevovala takřka jen ve vedlejších úlohách, výjimkou byl maďarský film Zrcadlové obrazy, za nějž obdržela cenu za ztvárnění hlavní ženské role na filmovém festivalu v Novém Dillí. Velmi litovala, že snímek se u nás nepromítal, postava emancipované a nekonformní svobodné maminky, učitelky Erzsébet, která se vzepře šikanování ze strany státu a najde odvahu žít podle svého přesvědčení, se totiž stala tou, s níž se ve své filmové tvorbě nejvíce ztotožnila.
Výrazná role na ni čekala ještě ve filmu Den idiotů německého režiséra Wernera Schroetera, který byl natočen podle scénáře emigrantky Dany Horákové v německé produkci v Československu s českými a slovenskými herci a byl nominován na Zlatou Palmu v Cannes. Plichtová se před kamerou sešla s Danou Medřickou, aby sehrála chovanku ženského ústavu pro choromyslné, zraněnou ztrátou svého dítěte.
Za nahatou Mušku vyhazov po čtvrt století
Herectví bylo pro Janu Plichtovou ale vždy jen okrajovou záležitostí. Poté, co v roce 1973 ukončila studia psychologie, začala se tomuto oboru věnovat profesionálně. Pracovala v Ústavu experimentální psychologie SAV, kde ve svém studiu pokračovala a o pár let později získala titul kandidát věd. V devadesátých letech se začala věnovat akademické dráze. Po téměř čtvrt století ji ovšem dostihla její někdejší role Mušky. Stala se důvodem jejího propuštění z Trnavské Univerzity, kterou v roce 1992 pomáhala založit a vybudovala na ní knihovnu a Katedru psychologie.
Jana byla přesvědčená, že se jednalo o záminku, jak se zbavit osoby, která se ozvala, když přišla na neférové praktiky při přijímání studentů a podobné další nepravosti. „Do personální politiky Trnavské univerzity tehdy nepřípustně zasahovali i církevní hodnostáři. Ti byli pobouřeni nemorálností Mušky a vášnivě debatovali o tom, která žena je více amorální. V té době se totiž v Trnavě provalila aféra mladé paní učitelky, která se na maturitním večírku opila a poté nahá tančila na stole. Dospěli k závěru, že větší morální odsouzení si zasloužím já. Prý mě vidělo nahou více lidí, než paní učitelku. No a, je přece nepřípustné, aby taková amorální osoba působila na křesťanské univerzitě,“ vzpomínala na okolnosti svého vyhazovu Jana Plichtová.
Když se pak v roce 1993 stala ředitelkou Kabinetu výzkumu sociální a biologické komunikace Slovenské akademie věd, sama uznala, že v zájmu důvěryhodnosti tohoto ústavu nemůže obě kariéry dále kombinovat. A od té doby nepřijala již žádnou další filmovou nabídku. V roce 1995 začala přednášet na Katedře psychologie Univerzity Komenského v Bratislavě a v roce 2003 byla jmenována profesorkou psychologie. V současné době působí v Ústavu aplikované psychologie Fakulty sociálních a ekonomických věd téže univerzity.
Zdroje:
