Článek
Charles Gérard, přáteli přezdívaný Charlot, přišel na svět první prosincový den roku 1922 v tureckém Istanbulu. Nebyl však Turek, nýbrž Armén, a ve skutečnosti se jmenoval Naubar Adjémian. Jeho otec byl carským důstojníkem a nezbylo mu nic jiného, než za sovětské Arménie uprchnout i s manželkou. Později se již všichni společně přestěhovali do Francie. Nejprve žili v Marseille, později se usadili v Pré-Saint-Gervais. Oba rodiče bohužel zahynuli během nacistické okupace v roce 1942.
Proklatě rychlá levačka
Šest let poté se Charlesova cesta proťala s tou, po níž kráčel Jean-Paul Belmondo. Setkání budoucích parťáků vypadalo jako scéna z akčního filmu. Oba milovali box. Gérard byl ale více nadšencem než talentovaným sportovcem. Box mu příliš nešel a kráčel doslova od prohry k prohře. Jednoho dne onoho roku 1948 jej trenér v Avia Clubu, pan Dupain, seznámil s patnáctiletým Belmondem. Mladíček mu záhy během tréningu zasadil takovou ránu, že mu zlomil nos. „Jean-Paulova levá ruka byla jako dynamit. Přitom je pravák,“ vzpomínal později herec na osudný okamžik, jenž mu natrvalo změnil profil a zároveň se paradoxně stal začátkem nejpevnějšího přátelství v dějinách francouzského showbyznysu.
Místo toho, aby na sebe soupeři zanevřeli, stali se nerozlučnou dvojicí. Kde byl Jean-Paul, tam byl Charles. Vzájemně sledovali své vzestupy a pády, manželství i rozvody. Na počátku je spojila především společná vášeň pro sport. Boxovali v Centralu, v Elysejském paláci, na Montmartru nebo ve Wagramu. Jezdili spolu po světě, aby viděli velké boxery té doby. Milovali i cyklistiku, tenis a fotbal. Jednou v létě na pozvání monacké kněžny Grace hráli ve prospěch červeného kříže po celém středomořském regionu. Všude byly vylepeny obrovské plakáty, které hlásaly: „Zítra se ve vašem městě Jean-Paul Belmondo a jeho fotbalový tým utkají s bývalými profesionálními hráči Monaka“. Stadiony praskaly ve švech.
Belmonda obsazovat nechtěl
Gérard zprvu pracoval jako reportér ve sportovním časopise. Již na konci čtyřicátých let se ale začal objevovat ve filmu. Netoužil po Shakespearovi, bohatě se spokojil s vedlejšími rolemi. Záhy herectví odsunul na vedlejší kolej a po dvě dekády se věnoval režii. Podepsal se pod několika filmy s kriminální tematikou, jeho největším počinem se ale nakonec stal dokument Bébelova parta, který byl věnován jeho příteli Belmondovi. „Sledoval jsem ho všude – před filmovou kamerou na place, když hrál v divadle, když sportoval..,“ vyprávěl o natáčení později. Bylo to ovšem poprvé a zároveň i naposledy, kdy Belmonda režíroval. Tvrdil, že jeho ostatní filmy byly kritikou přijaty velice špatně, nechtěl ho v nich proto angažovat.
Jean Paul Belmondo a Charles Gérard
V sedmdesátých letech se coby herec našel ve filmech Clauda Leloucha, kde hrál přesně to, co mu šlo nejlépe – věrné kamarády, sympaťáky a občas i trochu nešikovné gangstery. Lelouch si jej nejprve vybral do jedné z vedlejších rolí ve snímku Rošťák. Nakonec spolu natočili dvě desítky filmů. Jedná se například o snímky Dobrodružství je dobrodružství, Šťastný nový rok, Edith a Marcel či Krásný příběh. Českým divákům je ovšem Gérard spíše známý coby parťák Jeana-Paula Belmonda. Ve filmech jako Policajt nebo rošťák, Kašpárek, Zvíře nebo Nenapravitelný tvořili s Belmondem duo, kterému diváci věřili každé slovo. Nebylo to hraní. Byla to radost ze společně stráveného času, která sálala z plátna.
Dlouho spolu nemluvili
Belmondo si Gérardovu spoluúčast často doslova vyvzdoroval. Bylo tomu tak kupříkladu právě v již zmiňovaném snímku Zvíře, v němž chtěl, aby hrál jeho agenta, ale producent Christian Fechner byl proti. Belmondo si kamaráda ale nakonec přesto prosadil a ještě mu zajistil dvojnásobek běžného honoráře. Producent byl po dokončení snímku nucen uznat, že duo funguje naprosto bezchybně.
V roce 1979 se Gérard nakrátko vrátil k režii, když se stal spoluautorem dokumentu Neobyčejný příběh Rolland Garros, věnovaného slavnému tenisovému turnaji a zázemí stejnojmenného stadionu.
V první polovině osmdesátých let Gérardovo přátelství s Belmondem na dlouhou dobu ochladlo. Herec totiž prozradil bulváru celou řadu pikantérií z Jean-Paulova života. Bylo to období, kdy se oba snažili tvářit, že ten druhý neexistuje, ale Paříž věděla, že jim něco chybí. Nakonec se usmířili a dělali, jako by se nic nestalo. V roce 1993 byl Gérard Belmondovi velkou oporou, když tragicky zemřela jeho dcera Patricie. Bylo jí pouhých čtyřicet let, když uhořela ve svém bytě na Rue de Rennes v Paříži. Samotného Gérarda její smrt velmi zasáhla. „Tohle dítě jsem moc miloval, byli jsme si velmi blízcí. Jezdili jsme spolu na dovolenou o Velikonocích, Vánocích, v létě. Patriciina smrt byla velkou bolestí,“ řekl později tisku.
Sešli se i v posledním filmu
Po boku Belmondovi stál i ve chvíli, kdy slavného herce postihla v roce 2001 mozková mrtvice a na čas ochrnul. „Já, který jsem ho znal jako skutečného sportovce, jsem byl zdrcený. Ale rychlost, s jakou se zotavoval, mě ohromila. Hned po atace nebyl schopen mluvit. Díky silné vůli a odhodlání se nakonec dorozumíval a mluvil lépe a lépe,“ popisoval nešťastnou dobu Gérard.
Na opětovné setkání před kamerou si ale herečtí přátelé museli počkat až do filmu Muž a jeho pes z roku 2008, kde si Charles Gérard zahrál drobnou roli tuláka. Ale to už byl úplně poslední Belmondův film. Nadále si ovšem oba byli velmi blízcí. Trávili spolu každé odpoledne, chodili na obědy, pokaždé do jiné restaurace. „Je to on, kdo rozhoduje, vždy na poslední chvíli: Porte Maillot, Saint-Cloud, Montreuil… Po obědě chodíme minimálně třikrát týdně do kina,“ popisoval společné chvíle s Belmondem Gérard s tím, že nechybí ani na oslavě Bébelových narozenin, silvestrovských oslavách a dalších podobných příležitostech.
Herec v roce 2016
Charles Gérard se nakonec dožil požehnaného věku devadesáti šesti let. Zemřel 19. září 2019 na klinice ve Versailles, kde jej přijali s otoky a celkovým vyčerpáním organismu. Pouhých dvanáct hodin před smrtí jej zde navštívil jeho celoživotní přítel Belmondo. Návštěva ho potěšila a ačkoliv byl již velmi zesláblý, ptal se, kdy se zase uvidí v restauraci. K tomu již bohužel nedošlo. Ještě v červenci téhož roku spolu přitom oba přátelé trávili dovolenou v Cannes. Když Belmondo stál u jeho rakve, loučil se s kusem svého vlastního života. Byli jako dvě strany jedné mince – jeden zářil jako hvězda, druhý mu dodával ten správný lesk. Popel Charlese Gérarda byl rozptýlen do moře.
Zdroje:
