Článek
Jedna z nejhezčích českých hereček Dagmar Frýbortová se narodila dne 10. srpna 1925 v Praze do rodiny podplukovníka československé armády. Divadlo a umění ji okouzlilo již v dětství. Chtěla s ním spojit svůj osud. Nejprve toužila stát se primabalerínou. Nakonec u ní ale zvítězilo herectví a touha proniknout i na stříbrné plátno. Ostatně byla velmi půvabná a pro kariéru filmové hvězdy jako dělaná. Rodiče ji ve všem podporovali. V patnácti se tak s jejich souhlasem nechala zapsat do komparzního rejstříku. Zároveň začala brát soukromé hodiny u přední avantgardní umělkyně Loly Skrbkové, herečky, kterou si většina z nás vybaví z role žebračky ve filmu Kladivo na čarodějnice.
Pro filmaře byla zajímavá
Dagmar záhy slavila první dílčí úspěch. Získala maličkou roli jedné ze studentek v melodramatu ze středoškolského prostředí Prosím, pane profesore! V roce 1941 začala herectví studovat na pražské Státní konzervatoři. Do ročníku chodila s takovými osobnostmi, jako byli Radovan Lukavský, Libuše Havelková nebo Jaroslava Adamová.
Atraktivní, štíhlá a talentovaná brunetka nezůstala v koutě. Režiséři o ni měli zájem a filmové nabídky začaly přicházet jedna za druhou. V roce 1941 si zahrála po boku hvězdné Nataši Gollové prodavačku v módním salonu v melodramatu Rukavička. Režisér filmu Alfred Holman byl s jejím výkonem natolik spokojen, že jí ihned nabídl další roli, postavu adeptky herectví v Modrém závoji. O rok později z ní udělal pro změnu svedenou manikérku Anny v dramatu Velká přehrada. Natáčení ale provázely problémy, režisér vážně onemocněl a vše se neúměrně protáhlo. Film líčící střet poctivé práce se spekulacemi bezcharakterního velkopodnikatele byl navíc pro běžné publikum příliš náročný a zaujal mnohem více kritiky.
Sláva na ni čekala až po válce
První výraznou roli získala Dagmar až v roce 1943 v krimikomedii Čtrnáctý u stolu. Pod režijní taktovkou Oldřicha Nového a Antonína Zelenky ztvárnila postavu starostovy dcery Emy Bartošové. Pak přišel rok 1944 a s ním role Jindřišky v dodnes oblíbené komedii Neviděli jste Bobíka? Režie se tentokráte chopil Vladimír Slavínský, který na mladou herečku pamatoval i v dalším filmu. Na sklonku války ji obsadil do tragikomedie Jenom krok. Film bohužel dostihly nacistické represe a nakonec nebyl nikdy dokončen. Práci po několika dnech ukončily protektorátní úřady. Hlavní roli totiž hrál Oldřich Nový, který byl deportován do sběrného tábora Hagibor, odkud pak byl společně s dalšími vězni transportován do koncentračního tábora Osterode v Sasku. Natočené materiály se následně ztratily neznámo kam a dochovalo se jen pár fotografií.
Válka dostihla i samotnou Dagmar, nejprve nacisté spolu s ostatními divadly uzavřeli i to Národní, kde krátce předtím začala statovat, následně ji totálně nasadili. Studium na konzervatoři proto dokončila až v roce 1946. To byl zároveň rok, v němž herečka zažila opravdový start kariéry. V komedii s válečnou tématikou Velký případ si zahrála dceru mlynáře Valnohy Alenu. Nastoupila zároveň do svého prvního angažmá do Divadla V+W, v němž se Jiří Voskovec a Jan Werich pokoušeli navázat na předválečnou slávu Osvobozeného divadla. Poměry tomu ale již nebyly nakloněné. Dagmar odsud odešla po jedné jediné sezóně a rozhodla se věnovat naplno filmu. Slavínský jí hned v roce 1947 dal velkou příležitost v komedii Poslední mohykán, jednalo se o remake snímku Martina Friče z roku 1934 Poslední muž. Dagmar tu představovala Zdenu, dceru despotického hlavního hrdiny starožitníka Bořivoje Kohouta v podání Jaroslava Marvana.
Nezapomenutelná Věra Dynderová
Největší úspěch na ni ale čekal o rok později. Stala se Věrou Dynderovou v nesmrtelné komedii natočené Josefem Grussem podle knižní předlohy Karla Poláčka Hostinec „U kamenného stolu“. Scénář vznikl ještě před únorem a film, který byl realizován již v novém režimu, byl tak stále prodchnut prvorepublikovou noblesou. Kamera se loučila se světem buržoazie, která měla být již záhy poplivaná a zadupaná do země. Bohužel i samotná Dagmar Frýbortová, dcera prvorepublikového důstojníka, byla příslušníkem této nyní nenáviděné třídy a stala se třídním nepřítelem. Ač by se bývalo zdálo, že její hvězda po tomto krásném filmu bude již jen stoupat, opak byl pravdou. Stačila si ještě zahrát Růženu Vojtíškovou v komedii Dnes neordinuji, na jednu sezónu se stát členkou souboru Divadla hudby a mihnout se jako vedoucí internátu v komedii Štika v rybníce, pak byl všemu konec. Jejího otce uvěznili, ji samotnou opakovaně vyslýchali, nechali ji sledovat STB a zakázali jí jakoukoliv uměleckou činnost. Nesměla dělat ani manekýnku. Ředitel Divadla hudby Jaroslav Šeda ji zaměstnal alespoň jako uvaděčku. Unikla tak hrozícímu nasazení do zemědělské výroby.
Dagmar nakonec vše vyřešila sňatkem. V roce 1952 se provdala za svého kamaráda z dětství, architekta Václava Kopeckého, porodila syna Richarda a zůstala v domácnosti. Teprve později, v sedmdesátých letech, nastoupila jako úřednice do Strojexportu. V roce 1985 ovdověla a když jí o rok později vznikl nárok na penzi, raději setrvala nadále v zaměstnání a pracovala až do roku 1993. Konec života prožila v ústraní. Zemřela po dlouhé nemoci dne 18. května 2012 na pražských Vinohradech a je pohřbena na Olšanských hřbitovech.
Zdroje:
