Článek
Daniela přišla na svět v Bratislavě dne 13. srpna 1946. Od nejútlejšího dětství se u ní projevoval hudební talent. Sama herečka na to později vzpomínala: „Tatínek v době, kdy mi byly čtyři roky, zjistil, že mám absolutní hudební sluch. Byl to velký dar od Pána Boha. Tenkrát vytahovali vlajku na stožár, to lano nějak skřípalo, a já povídám tatínkovi, že je to tříčárkované ‚C‘. Táta doma otevřel klavír, něco zahrál, a prý, co to je za tón? Vždycky jsem to uhádla. Tátovi skoro vypadly oči… V té době už jsem znala noty, tak jsem se v první třídě divila, proč abeceda nezačíná písmenem ‚C‘. Měla jsem doma soukromé hodiny klavíru s jednou paní učitelkou.“ Ta Danielu doslova školometsky učila zvedat prstíčky na dřevě, pak jablíčko z dlaně, jak správně držet ruku. Ve čtvrté třídě ji tatínek zapsal do hudební školy. „Tam jsem se začala dozvídat něco, o čem jsem do té doby neměla ani potuchy: a to hudební teorie, intervaly, zvětšené, zmenšené tóny, výraz, akordika, dynamika, barva tónu, mollové stupnice, kvantový kruh… Plavala jsem v tom, ale doučila jsem se to,“ přibližovala své hudební začátky Daniela.
Mamince nepřišla dostatečně hezká na herecké povolání
S filmem přišla poprvé do styku již coby žákyňka první třídy. Pomohla jí k tomu náhoda. Chodila tehdy na Dívčí Masarykovu školu, když do její třídy přišli filmaři a ukázali na ni prstem. Zahrála si tak v dokumentárním, středometrážním filmu Dieťa, škola a pohyb. Poprvé jej viděla ale až v osmé třídě. V té době měla o svém dalším směřování jasnou představu. Chtěla pokračovat v hudbě, neboť to jí šlo doslova levou zadní. Dokonce již skládala vlastní melodie. Jedna z jejích skladbiček se jmenovala Horská bystřinka. Vznikla tak, že Daniela poslouchala, jak kape voda z okapu za deště. S touto prací se přihlásila na bratislavskou konzervatoř. Členové komise se zeptali, zda byla někdy v Tatrách. Řekla po pravdě, že ne. Smáli se, že místo bystřiny mají děravý okap. Danielin talent to ale nijak nesnižovalo a byla přijata. Studovala hru na klavír, kompozici a dirigování.
Nakonec se ale rozhodla, že se stane herečkou. Maminka ji od toho odrazovala a nebylo to zrovna příliš korektním způsobem. „Danuška, ved sa na seba pozri. Ty si myslíš, že tam na teba čakajů? Odebrala jsem se do naší ložnice, kde jsme měli takové obrovské benátské tříkřídlové zrcadlo. Postavila jsem se před ně, a najednou jsem viděla všechno špatně. Velikánská hlava, krátký krk, žádná prsa, pas nic moc, prdel, krátký nohy. V tu chvíli jsem začala mámě dávat za pravdu. Určitě jsem hnusná, ošklivá, škaredá… Jak jsem tak ubrečená pomalu od zrcadla odcházela, najednou jsem to začala vnímat úplně jinak. Dupla jsem si, a just to zkusím… Přihlášku jsem poslala do Prahy. Protože babička byla Češka, řeč pro mě nebyla problém,“ vypravovala Daniela novinářům. Z Prahy ale přišla studená sprcha, odepsali jí, že Slováci mají svou školu v Bratislavě a jmenuje se VŠMU. Napsala si tedy přihlášku do Brna.
Čekala, až někdo vypadne
Mamince pak už jen oznámila hotovou věc. Neměla to ale lehké. Janáčkova akademie ji totiž přijala pouze jako hospitanta. Rok se mohla zúčastňovat výuky, ale bez jakéhokoli nároku na studentské požitky jako kolej, menza, studentské jízdné a podobně. Jednalo se o jakési studium na vlastní pěst, kdy Daniela čekala, zda některá z přijatých dívek nezanechá v prváku studia a místo jí neuvolní. Dokázala se s tím ale poprat. Našla si podnájem u jednoho cirkusáka, kterého poznala v Mahenově divadle. Pronajal jí byt čtvrté kategorie. Stravovala se v menze za pomoci spolužáků. Vždy si některý z nich šel přidat a porci jí přenechal. Přivydělávala si, jak se jen dalo. Moderovala taneční večírky, věnečky, uchytila se v rádiu v živé relaci s názvem Dobře laděné smyčce. Rodiče jí ovšem také posílali nějakou tu měsíční apanáž. Po půl roce čekání jí profesorka sdělila, že patrně ani jedna ze spolužaček školy nezanechá a doporučila, aby si raději zařídila angažmá v nějakém oblastním divadle, otřískala se hereckým životem a poznala divadelní provoz. Daniela se přesto rozhodla vyčkat a udělala správně. Jedna z dívek do školy přestala chodit a Daniela zaujala její místo.
Na konci šedesátých let si opětovně zahrála ve filmu. Pod režisérskou taktovkou Václava Vorlíčka ztvárnila jednu z rolí v krimi komedii Kaktus, bomba, letadlo. Film s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli se však později údajně ztratil.
Lásce nepřála politická situace
Konec šesté dekády se do Danielina života vepsal ještě jinak. Právě tehdy se totiž seznámila s legendárním Karlem Krylem a stala se onou Danielou, o jejíchž bílých pažích zpíval ve své písni Morituri te salutant. Nejednalo se mezi nimi prý ale o vztah milostný. „Dá se to logicky vysvětlit, protože první setkání s Karlem se událo v roce 1969, rok po okupaci, kdy jsme se sešli v aule po Palachových událostech. Stávkovali jsme, organizovali pochody, rozmnožovali jsme letáky a podobně. Moc jsme toho nenaspali. V revoluci ustupuje láska do pozadí, prostě se jen maká. Vznikají ale hezká přátelství. Pamatuju se, že jsem otevřela dveře auly, a kolega ze čtvrtého ročníku se mě zeptal: ‚Víš kdo to je? Tak poslouchej.‘ První slova, která jsem zaslechla: ‚Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká…‘ Venku lilo jak z konve. Karel Kryl tam seděl na zemi, zkřížené nohy, před sebou víčko z ešusu plné vajglů. Vedle toho talíř a na něm skleněná koule z lustru plná piva s naběračkou. Pobyl s námi víc než týden. Podstatné je, že hned vzápětí emigroval. Tak, jak přišel, zase odešel,“ přibližovala herečka svůj dávný vztah.
Ve čtvrtém ročníku začala zaskakovat v jihlavském divadle. S blížícím se koncem studií ji trápily obavy, zda získá angažmá. Nebyla typ na psaní žádostí. Usmálo se ni ale štěstí. Divadelní režisér Ota Ševčík, známý především skrze svoji roli knížepána z Troškovy pohádky Princezna ze mlejna, chodil na studentská představení do Disku a sháněl do Plzně nějakou naivku. Vybral si právě Danielu. Plzeň se jejím osudem stala na dalších sedm let. Kuriozitou je, že tabulkově tu začínala v operetě, i když reálně hrála pouze činohru. Dostala pokoj na herecké ubytovně, našla si známost a provdala se. V západočeské metropoli prožila ještě těhotenství a hrála dokonce až do sedmého měsíce. Narodila se jí dcera Linda a teprve poté se s mužem odstěhovali do Prahy a našli si normální bydlení.
Nesmrtelní díky nepatrné roličce
Po příchodu do hlavního města hrála v Městských divadlech pražských, ve Viole a později i ve Švandově divadle. Odehrála desítky rolí, popularitu ovšem nakonec získala díky jedné jediné drobné roli. V komedii Vrchní, prchni si zahrála filmovou manželku Zdeňka Svěráka Ernu Pařízkovou, která manžela poctivě informuje o tom, že klakson troubí a stěrače stírají. „To je hláška století. Navíc, příšerný kostým, úplet v oranžové barvě a kulich. Vzniklo to tak, že si mě zavolali, protože produkční filmu Vrchní, prchni byl Jan Balzer, manžel Elišky Balzerové, mé spolužačky z JAMU. Obrátil se na mě, zda si to nechci zahrát. Kluci Láďa Smoljak a Zdeněk Svěrák mě pozvali na Barrandov a oba řekli: ‚To by šlo… To je celá Erna.‘,“ přibližovala Erna novinářům.
Po roce 1989 se její cesta opět protkla s Karlem Krylem. „Nakonec jsme se po náročných peripetiích znovu setkali. Přišel mi úplně stejný jako před dvaceti lety. Moc se nezměnil, byl stejně malý a víc plešatý. A hodně dojatý. Dějiny šly rychle. Za chvíli bylo ‚překrylováno‘ a ‚nebratříčkováno‘ a Karel ztratil nepřítele. Začal psát různé rýmovačky. Chtěly být vtipné, ale byly spíš sarkastické. Upozorňoval na mnoho negativních věcí, měl pravdu, ale už nebyly plné auly a stadiony. Škoda, že v době, kdy vysílal ze Svobodné Evropy, nemohl slyšet, jak si tady děcka zpívají u táboráků jeho písničky. V té době mi Karel postupně věnoval všechny své básnické sbírky, v každé mám osobní věnování,“ svěřila se Daniela s tím, že jednou ji napadlo z nich udělat pořad o Karlu Krylovi, protože jeho verše veřejnost moc neznala. On byl ovšem proti tomu. „Nakonec jsem udělala scénář. Vysvětlovala jsem mu, že jsem tyto básně slýchávala ze Svobodné Evropy, kde sám říkal texty muže i ženy, a sám si do toho pouštěl hudbu. Navrhovala jsem, že tady by se to dalo udělat tak, že by vzal kytaru a sám zahrál. Nakonec se ale ani to neuskutečnilo. Ukázalo se, že je víc písničkář a básník, než autor hudby. Po úmrtí Karla Kryla jsme pak s pořadem poezie pokračovali s Borisem Rösnerem ve Viole,“ pokračovala Daniela.
Nahá scéna nebyla její
Před filmovou kamerou se naposledy ocitla ve filmu Jana Švankmajera Přežít svůj život z roku 2010. Zahrála si tu psychoanalytičku Holubovou. „Jako Holubová mám ve filmu jednu nahatou scénu, což byl samozřejmě dubl. Ta paní měla strašlivě velikánskou prdel, i ta prsa. Vzpomínám si na jednu festivalovou projekci. Před ní byla beseda. Prosila jsem ho, aby divákům objasnil, že ta nahatá paní ve filmu nejsem já… Předstoupili jsme před plátno, povídal o filmu, až se dostal k jednotlivostem, a na jednou: ‚Ještě jsem Vám chtěl říct, vážení přátelé, ta prdel není paní Bakerové.‘ Všichni se smáli, pak běžel film. Následoval raut, a za mnou chodili Poláci, že jste to byla vy? No, nebyla,“ dávala později k dobru Daniela historku z natáčení se Švankmajerem.
Ve filmu sice od té doby již nehrála, pravidelně se ale objevovala v různých televizních produkcích. Zahrála si menší role v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód, Místo zločinu Ostrava a zatím úplně naposledy ji mohli diváci spatřit v Devadesátkách.
Wikipedia:
