Článek
Oto Ševčík se narodil dne 23. října 1931 v Karviné jako Otto Maxmilián Albert Schefczik. Vyrůstal ale v Českém Těšíně. Tatínek byl spišský Němec a majitel realit. Maminka se toužila stát herečkou, to se ale pro Němku z lepší rodiny nehodilo, vystudovala proto učitelský ústav. Pracovala nejdříve v karvinské, posléze v těšínské německé škole.
Čechem ze dne na den
Doma se mluvilo výhradně německy a malý Oto navštěvoval německé školy. Za války se dokonce stal členem Hitlerjugend, polovojenské mládežnické organizace NSDAP, která byla určena chlapcům ve věku od čtrnácti do osmnácti let. V poválečném Československu to byl samozřejmě průšvih, Ševčík o této své životní epizodě nikdy příliš nemluvil, jen v devadesátých letech na přímou otázku řekl, že tam museli být všichni. Zdeněk Troška ale v jednom z rozhovorů prozradil, že mu Ševčík vyprávěl, jak jej z této nechvalně proslulé organizace vyloučili, neboť propadl z tělocviku.
Gymnázium studoval Ševčík v Těšíně, a právě v průběhu studia mu do života zasáhl konec války. Rodina se připravovala na odsun, k němu ale nakonec nedošlo. Otci bylo již šedesát osm let a maminka byla následkem nemoci ochrnutá, mohli tedy zůstat. Vzali jim ale továrnu, dům, nábytek i piano. Tatínek dostal sto osmdesát korun penze, maminka čtyři sta osmdesát. Pro mladého Otu změněná politická situace znamenala radikální změnu, která se neomezila pouze na počeštění jména. Během prázdnin se musel naučit česky a z německé tercie přešel do české tercie těšínského gymnázia.
Byl významným divadelním režisérem
Miloval zpěv a divadlo. Jako student působil ve školním souboru, zpíval v rozličných zpěváckých sborech a hrál s ochotníky. A umění se rozhodl věnovat i profesionálně. Rodina sice neoplývala finančními prostředky, přesto pokračoval ve studiích. Původně se chtěl zaměřit na operu a její režii, nakonec vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně režii činoherní. Po jejím absolutoriu režíroval a příležitostně i hrál v českém i německém souboru Vesnického divadla. Po pěti letech přešel do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde byl od roku 1971 také uměleckým šéfem činohry. V roce 1980 se stal členem Divadla S. K. Neumanna v Praze, po dvou letech se ale vrátil znovu do Plzně. Po listopadu roku 1989 jeden rok vedl jako umělecký šéf Národní divadlo v Brně, následně si tuto funkci vyzkoušel i v Divadle pod Palmovkou. V roce 1992 začal hostovat jako režisér na pražských scénách Divadla v Řeznické, Národního divadla, Hudebního divadla v Karlíně a Divadla ABC. Režijně hostoval rovněž v Pardubicích.
Přestože si jej diváci spojují především s herectvím, jako režisér byl Oto Ševčík velmi výraznou osobností. Na svém kontě měl více než stovku inscenací. S oblibou se zaměřoval na hudební žánr, operety, muzikály, opery a hudební komedie. Režisér to byl velkorysý a herci jej milovali. Kolegové z divadla mu nahrazovali rodinu, kterou nikdy neměl. Důvod byl známý. Ševčík sice o svém soukromí nikdy nemluvil, sexuální orientací se ale netajil. Na druhou stranu ji nijak ani nepropagoval. Být Němcem, nečlenem komunistické strany, a navíc homosexuálem byla v socialistickém Československu silná káva. Život tak neměl rozhodně lehký, ale prožil ho naplno, především prací. Rád si při ní zpíval a s oblibou prokládal své režijní připomínky německými slovíčky. Zněly tak povely jako ein, zwei, drei nebo ruhe. Hodně kouřil, zásadně jen bensonky. Znal všechna místa v Praze, kde se tyto běžně nedostupné cigarety daly sehnat.
Troška sbírku gestapáků narušil
V šedesátých letech jej objevil film. Jeho německý původ, spolu s výškou sto osmdesát tři centimetry a germánským profilem, mu zajistil pravidelný přísun rolí všelijakých Němců. Ztvárnil jich desítky, vždy to byli neprůstřelní kamenní muži, napsaní podle neměnného klišé. Měl skutečný monopol na uniformované příslušníky Wehrmachtu a civilní příslušníky gestapa. Sám si dělal legraci, že na ty gestapáky má razítko. Často prý slýchal, že jeho fašisté jsou skutečně věrohodní. K dobru také dával historku, jak jednoho dne večer jel z Vinohrad domů tramvají. Proti němu seděl jakýsi postarší člověk, který působil dojmem bývalého vězně. Náhle začal křičet: „Mengele, Mengele, já jsem našel Mengeleho, vraha milionů!“ Oto Ševčík vystoupil, a ještě dlouho slyšel ten křik.
Když mu režisér Zdeněk Troška nabídl v polovině osmdesátých let roli zloducha Řimbucha v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci, liboval si prý: „No jo, to je taky pěkněj hajzl, ale zaplaťpánbůh to už není gestapák.“ Později se díky stejnému režisérovi dostal i ke své nejslavnější roli knížepána v pohádkách Princezna ze mlejna a Princezna ze mlejna 2. Úloha to byla komická a na hony vzdálená od jeho gestapáků. On sám ji měl velmi rád, ale za nejlepší roli svého života označoval úlohu dezertéra Willyho z Kadárova a Klosova snímku Smrt si říká Engelchen.
“ Jeho noblesa, napůl vrozená, napůl hraná, stále dobrá nálada, klid, pohoda, to všechno se vybaví při vyslovení jeho jména. Byl neuvěřitelně vzdělaný, měl přehled o všem a vše vždy glosoval svým jedinečným nadhledem a humorem. Roli knížepána v pohádce Princezna za mlejna si přímo hýčkal a bylo obdivuhodné, že mnohé - k jeho věku náročné - akce si zahrál sám. Každé ráno na place jsme se vítali zpěvem některé operní či operetní árie a hned byla skvělá nálada. Nikdy na nic nehudroval, vždy trpělivě čekal, až na něj přijde řada,“ vzpomínal později Zdeněk Troška.
Oto Ševčík byl činný rovněž na pražské HAMU, kde vyučoval obory operní režie a herectví. Zemřel na rakovinu dne 25. února 2003 v Praze a je pohřben na hřbitově Malvazinky, nedaleko hrobů Evy Pilarové a Karla Gotta.
Zdroje:
