Článek
Brigita přišla na svět na slovensko-moravském pomezí v Papradnu u Považské Bystrice. Stalo se tak dne 20. září 1955. K filmu se dostala opravdu velmi mladá, na škole si ji vyhlédl známý režisér Štefan Uher a obsadil ji do válečného snímku Keby som mal pušku, výpravného poetického dramatu znázorňujícího sny a fantazie dětí, které se ocitly uprostřed vymknuté doby.
Vedlejší role jí otevřely dveře k těm hlavním
Brigita se osvědčila, a tak jí Uher nabídl roli i ve svém dalším snímku, krásném baladickém příběhu Javor a Juliana. Film vypráví legendu o třech hudcích, kteří táhli krajem a spatřili nádherný javorový strom. Porazili jej a vyrobili z něj housle. Nic nedbali toho, že dřevo naříkalo a prýštila z něj krev. Do podoby stromu byla svou matkou zakleta dívka, která od té doby svým tichým hlasem provázela hudbu jejich houslí. Všude, kam přišli, rozsévali zlo a zanechávali za sebou zkázu. V nástrojích uvězněná dívka je opakovaně prosila, aby ji pohřbili tam u té studánky, kde strom potkali. Trvalo dlouho, než bylo kouzlo zažehnáno. Nejednalo se tedy o pohádku, ale o veskrze tragické téma. Na Brigitu tu připadla jedna z vedlejších rolí, a sice dívky Aničky.
Začínající herečky si povšimli i televizní tvůrci a poskytli jí celou řadu příležitostí. Hrála v takových televizních legendách, jako bylo Červené víno či Adam Šangala. Z filmových režisérů si ji vyhlédl český Karel Kachyňa a svěřil jí rovnou titulní roli ve svém dramatu Pavlínka. Snímek vychází ze skutečné události, kdy do svárovské stávky textilních dělníků v roce 1870 zasáhly ozbrojené jednotky. Jednou z obětí střelby byla i šestnáctiletá Pavlínka Linková, která se v tomto snímku jmenuje Bernerová. Kachyňa na křehkou Slovenku pamatoval i ve filmu Škaredá dědina, jehož děj byl tentokráte zasazen do období velké hospodářské krize třicátých let minulého století a odehrával se na moravskoslezském venkově. Herečka zde představovala postavu Máriky Hodulové.
V roce 1978 se objevila v krimi Otakara Fuky Pumpaři od Zlaté podkovy jako Dana, manželka Mojmíra Karafy, jehož ztvárňoval Jiří Krampol. Film byl věnován hospodářské kriminalitě. O rok později hrála slovenskou vedoucí na táboře ve filmu Tři od moře.
Čas věnovala synovi
Brigita toho za svoji krátkou kariéru stihla natočit opravdu hodně a užila si i nemálo slávy. V jedné anketě ji dokonce označili za nejpopulárnější herečku. Ráda také vzpomíná na zahraniční zájezdy. „Byla jsem díky filmu několikrát v cizině na různých festivalech a podobně. Odtud má člověk kuriózní zážitky. Kupříkladu v Moskvě strašně chybělo zboží a nedalo se tam nic koupit. Když Rusové slyšeli, co se dá nakoupit v Československu, měli nás za zápaďáky. Byla jsem i na Západě a to byl tenkrát taky jiný svět. Bylo to hodně hlídané, tenkrát nás někam jen tak nepustili, protože měli strach, aby tam někdo z nás nezůstal, ale já jsem o emigraci neuvažovala,“ řekla v roce 2020 v unikátním rozhovoru pro časopis Rytmus života.
Navzdory všemu se Brigita rozhodla v roce 1979 svoji kariéru ukončit. Objevila se pak ještě sice v jedné menší roli ve filmu Skleníková Venuša, nikdy více se ale již před kameru nepostavila a svého rozhodnutí nelituje. Provdala se za lékaře a začala používat příjmení Sitárová-Hausnerová. Postupně přivedla na svět tři děti, dvě dcery a syna. Syn v dětství prodělal mozkovou obrnu, což nezůstalo bez následků. Dlouho měl obrovské problémy s chůzí. Pro Brigitu to bylo velmi náročné, jezdila s ním na léčení a svůj čas musela věnovat především jemu. Přesto dokázala začít podnikat a věnovat se i vlastním zájmům. „Šlo o menší podnik, v němž jsem byla já, pár příbuzných a kamarádů. Žila jsem v Piešťanech. Také jsme dost cestovala. Byla jsem třeba v Mexiku nebo v Mongolsku. Byla to kolikrát legrace, protože jsem byla hubená blondýna, což tamějším mužům přišlo zajímavé a chtěli, abych u nich zůstala. Cestování mě hodně bavilo, jsem ráda, že jsem toho mohla v životě hodně vidět, protože tím se člověk strašně moc naučí.“
Dnes je jí již sedmdesát let a dřívější bydlení v domku se zahrádkou vyměnila za život v bytě v jednom z menších slovenských měst. O návratu na filmová plátna neuvažuje, její starosti, jak řekla, jsou jiného rázu. Lidé ji ale dodnes poznávají. „Překvapuje mě to, ale ano. Ptají se mě, co se se mnou vlastně stalo a kde žiju. Zajímá je, co dnes dělán, tak si s nimi občas povídám. Chodí mi takové vzkazy i na internetu,“ prozradila Rytmu života.
Zdroje:
