Článek
Herečka, rodným jménem Darja Dea Voříšková, přišla na svět dne 20. března roku 1911 v Mladé Boleslavi. Pocházela z uměnímilovné rodiny, start do života ale měla komplikovaný. Její matka Otílie byla dcerou jaroměřského továrníka Antonína Čerycha a v době Darjina narození už měla s manželem, inženýrem Josefem Hajským, devítiletého Miloše, pozdějšího herce, loutkáře, scénáristu, režiséra a astrologa. S mužem žila ale již nějaký čas odloučeně a Hajský nakonec dosáhl soudního zrušení svého otcovství. V roce 1920 se k Darje přihlásil a byl oficiálně zapsán do matriky Josef Voříšek, setník ve výslužbě z Chlumce nad Cidlinou. Jestli byl skutečným otcem budoucí herečky, nebo jen dostal za alespoň dílčí záchranu matčiny pověsti tučný balík, se již nikdo nikdy nedozví.
Chtěla být operní pěvkyní
Darja po ukončení měšťanské školy v roce 1925 začala pracovat jako technická síla společnosti Fortuna-film. Netrvalo dlouho a dostala příležitost i před kamerou. Divákům se představila coby Soňa, v prvním filmovém zpracování Haškova románu Dobrý voják Švejk, v němž titulní postavu ztvárnil Karel Noll. Němý film vznikl v roce 1925 a do kin byl uveden v únoru roku 1926. To již měla za sebou Darja další filmovou zkušenost. V komedii Svéhlavička, natočené podle stejnojmenného románu Elišky Krásnohorské, představovala jednu z chovanek penzionátu. Jejím snem ale byl operní zpěv. Studovala jej v soukromé škole sopranistky Jetty Kurzové-Peršlové.
Na konci druhé dekády zahájila svoji uměleckou dráhu jako operetní subreta a postupně prošla několika kočovnými divadelními společnostmi. Zároveň stále hrála i ve filmu. Její postavy byly pro diváky vítaným zpestřením. Krásy sice moc nepobrala, zato talent mohla rozdávat. Navíc měla i smysl pro komedii a satiru. Režiséři brzy pochopili, že je ideální představitelkou selských děvčat, švadlenek a služtiček. S přibývajícími lety a zkušenostmi se z naivních dívek plynule převtělila do rolí všelijakých jadrných bab. Z operetní subrety se tak stala královnou českých filmových drben, uklízeček a domovnic. Naplno svůj talent rozvinula s nástupem zvukového filmu, kdy vedle výrazné artikulace mohla uplatnit i svoji neskutečnou vyřídilku a vysoký hlas. I obyčejnou hádku na pavlači dokázala přetvořit v umělecké dílo.
Pouť po oblastních divadlech
Režiséři na Darju pamatovali navzdory tomu, že jako divadelní herečka putovala z jednoho oblastního divadla do druhého. První angažmá v kamenném divadle sice získala v Tylově divadle v pražských Nuslích, ale již v roce 1931 odešla do Olomouce. V roce 1935 se na nějaký čas vrátila do Prahy, působila v Divadle Akropolis, pak v Pražském dětském divadle Míly Mellanové a v Uranii, ale již po dvou letech odešla do Pardubic, odkud se přesunula na Kladno. V roce 1941 zakotvila opět v Praze a hrála v Unitarii, po osvobození vystupovala krátce s Rozmarným divadlem v kabaretech Rokoko a Alhambra, aby již v roce 1946 opět zamířila na oblast. Rok byla členkou divadla v Náchodě, které vzniklo jako zájezdové divadlo, z finančních důvodů ale bylo už v březnu 1947 zrušeno. Darja se ocitla bez angažmá a nějaký čas pracovala jako dělnice v tiskárně. Již v roce 1948 naštěstí získala stálé místo v činohře Městského divadla v Kolíně. Zastesklo se jí ale po zpěvu a v roce 1956 přijala nabídku, vrátila se do Kladna a stala se členkou zdejší zpěvohry. V roce 1960 však opětovně zamířila do Kolína a již v něm zůstala až do svého oficiálního odchodu na odpočinek v roce 1968.
Filmaři si ji dokázali najít, ať již byla kdekoliv. Ve třicátých letech patřily k jejím nejznámějším kreacím copatá a užalované septimánka v komedii Kantor Ideál, kuchařka Baruška ve filmu Poslední muž či rázná Kačenka Klásková v Lucerně. V době okupace se proměnila ve zvědavou služku Víchovou v duchařské komedii Tetička či ve zlou Bětušku Toužimskou v historickém dramatu Paličova dcera. Po osvobození lze připomenout její Hůlkovou ze Vzbouření na vsi či Pavlenu ze Slepice a kostelníka. V páté dekádě se pak divákům připomněla coby žena v tramvaji v komedii Anděl na horách nebo jako družstevnice ve filmu Kam čert nemůže.
Ve spárech medvěda
Z pozdějších rolí je nezapomenutelná její uklízečka Blažková přející si vodovod a vše špatné pro místního tajemníka ve filmu Bílá Paní, a především školní uklízečka Leopolda Nagelvogelvurdebaníková ve filmu Šest medvědů s Cibulkou. Nesmrtelná komedie z roku 1972 se jí ale málem stala osudnou. V jedné scéně se totiž vymkli slavnému krotiteli Berouskovi jeho medvědi z kontroly. „Přivedli medvědy do přírodopisného kabinetu, kde jsem s nimi já a Darja Hajská měli točit scénu. Ale medvědi z toho dostali takový amok, že začali ničit vše kolem sebe. Dokonce se po Darje ohnali. Rychle nás odvedli pryč a pan Berousek si lámal hlavu, co s tím. Nakonec přišel na to, že bude třeba všechno vyklidit, nechat medvědy, aby si všechno očuchali a prohlédli, a pak jim tam postupně přidávat jednu rekvizitu za druhou. To zafungovalo,“ vzpomínal Lubomír Lipský v knize Lubomír Lipský o sobě.
Kromě těchto dvou posledně jmenovaných doslova ikonických rolích si Darja Hajská zahrála ještě kupříkladu Máňu Hujerovou, přicházející na třídní schůzku ve filmu Marečku, podejte mi pero! nebo ráznou domovnici Vodrážkovou ve filmu Zítra to roztočíme drahoušku…! Z televizních postav lze připomenout roli důchodkyně žalobnice ve filmu Nezralé maliny. Herčka si vyzkoušela i práci na seriálech a stala se například sestrou v ordinaci v Týništi v seriálu Nemocnice na kraji města či hádavou žižkovskou bábou v seriálu Třicet případů majora Zemana.
Psala i dětské říkanky
Láska k herectví se pro Darju stala smyslem jejího života, takže jí kvůli neustálému putování z jeviště na natáčení a z natáčení na jeviště téměř nezbyl čas na soukromý život. Vdala se až v polovině šedesátých let a ke svému příjmení Hajská přidala ještě Slámová. Bylo jí ale již více než padesát let, vlastních dětí se již nedočkala. Tvořila proto alespoň pro ty cizí. Od mládí psala kouzelné říkanky a básničky, už v roce 1946 vyšla její sbírka básní, nazvaná Ples na paloučku.
Naposledy se Darja Hajská postavila na filmový plac v roce 1980 v romantickém dramatu Nevěsta k zulíbání a krátce před smrtí se ještě jednou mihla na obrazovce v dětském poetickém příběhu Žlutý kvítek. Zemřela v Praze 18. března 1981, pouhé dva dny před svými sedmdesátinami. Byla zpopelněna a pohřbena na Vinohradském hřbitově.
Zdroje:
