Článek
Její skutečné jméno znělo Eliška Plochová. Narodila se v Praze dne 8. července 1910 do rodiny zámečníka na dráze Antonína Plocha. Dětství trávila v Holešovicích. Nežila v žádném přepychu. Plochovi měli osm dětí, Eliška byla jejich nejmladší dcera. Vyučila se dámskou krejčovou, u šicího stroje se však příliš dlouho nezdržela.
Byla nesmírně ctižádostivá, ke svému štěstí ale také mimořádně krásná. Zkusila proto štěstí jako manekýnka a uspěla. Stejně jako Adina Mandlová začínala u Oldřicha Rosenbauma. Na počátku třicátých let se stala pod přezdívkou Iška oblíbenou tváří módního salonu Hany Podolské. Psalo se tehdy o ní jako o té nejhezčí a nejefektnější manekýnce. Objevovala se na titulních stranách populárních ženských časopisů, jako byla kupříkladu Eva.
Objevil ji Machatý
Její krásná tvář, oválný obličej, husté plavé vlasy a modré oči, noblesní vystupování a držení těla neunikly pozornosti filmového režiséra a scénáristy Gustava Machatého. Doporučil jí, aby své štěstí zkusila u filmu a zúčastnila se konkurzu do dramatu Před maturitou, který v roce 1932 připravovali Vladislav Vančura a Svatopluk Innemann. Vančutovi přišla natolik zajímavá, že ji obsadil do hlavní ženské role profesorky a třídní dívčí sexty z Minervy Jansové. Zahrála si tak vedle Jindřicha Plachty, Františka Smolíka či Antonína Novotného. Ve stejném roce se ještě stačila objevit ve filmu Peníze nebo život a v hudební komedii Děvčátko, neříkej ne! V tomto nepříliš povedeném snímku se sešla s další krásnou manekýnkou, již výše zmíněnou Adinou Mandlovou, pro kterou se jednalo o hereckou premiéru. Obě zde měly taneční i zpěvní party a minimum textu. Film se točí kolem ztraceného kožichu a směnky a samozřejmě nechybí ani milostný motiv. Z dnešního pohledu je zajímavý především tím, že je v něm zachycena několikaminutová módní přehlídka, navíc natočená téměř dokumentárním stylem. Současný divák si tak může udělat představu, jak takové akce vypadaly a jaký byl ideál tehdejší krásy.
Eliška v roce 1932
V dalších letech šla Eliška Pleyová doslova z role do role. Hrála sekretářky, dámy v baru, ale nejčastěji právě manekýny či rovnou majitelky módního salonu. Během příštích deseti let natočila okolo dvaceti filmů. Za připomenutí stojí snímky Slečna matinka, Dědečkem proti své vůli či Dívka v modrém. V polovině třicátých let se začala uplatňovat i na poli tehdy velmi módní operety. První angažmá získala v Novém divadle Oldřicha Nového. Dále byla subretou brněnského Zemského divadla a poté těsně před smrtí Tylova divadla v Nuslích. Spolupracovala i s rozhlasem a hudební produkcí. Patřila prý k těm nejlépe oblékaným herečkám.
Eliška v roce 1938
Strach ze zatčení ji dohnal k zoufalému činu
Její poslední filmovou rolí byla v roce 1942 manekýnka v romantickém dramatu Otakara Vávry Okouzlená. Premiéry se již bohužel nedožila. Svůj život ukončila sama pouhé dva měsíce po svých třicátých druhých narozeninách. Poprvé se pokusila o sebevraždu během svého ozdravného pobytu v Luhačovicích. Podřezala si zápěstí břitvou, včas ji ale našli a převezli do zemské nemocnice v Uherském Hradišti. Tady pro změnu vyskočila z okna. Druhý pokus o ukončení života byl již úspěšný. Datum jejího úmrtí připadl na 8. září 1942. Eliška nezanechala žádný dopis na rozloučenou, důvodem jejího hrůzného činu ale měly být obavy z gestapa. Dozvěděla se informaci, že se ocitla v hledáčku této nechvalně proslulé nacistické tajné policie, jelikož se její milý zapletl s odbojem. Zemřela svobodná a bezdětná. O jejím úmrtí velmi stručně informovala tehdejší tištěná periodika. Dne 12. září 1942 byla pohřbena na bubenečském hřbitově ve své rodné Praze.
Zdroje:
