Článek
Narodila se dne 2. listopadu 1943 v Trnavě a její dívčí jméno znělo Eva Vermešová. Pocházela z velice nuzných poměrů. Rodina byla navíc doslova prokletá. Ze třinácti Eviných sourozenců jich pět zemřelo do jednoho roku života. Rodiče pracovali jako dělníci v cukrovaru, dcerku ale doslova hýčkali. Ve ničem jí nebránili, naopak ji ve všem podporovali. „Babička říkala, že Evička se ze všech jejích dětí odmalička výrazně odlišovala. Právě tím, že stále zpívala a tančila, nic jiného ji tak nebavilo,“ vzpomínal na slavnou tetu synovec Mikuláš Vermeš v jednom z rozhovorů.
Málem se stala řeznicí
Eva byla odmalička cílevědomá a pevně kráčela za svým snem. Možná někde v podvědomí tušila, že její čas na tomto světě bude omezený. Jednoho dne šla společně s bratrem do kulturního domu, kde vystupovala jazzová kapela. Hudebníci na ni z legrace zavolali, aby šla k nim na pódium. Eva ani na okamžik nezaváhala. Stačila malá chvilka a byla přijata do kapely. Nespokojila se s tím, mířila daleko výše.
Ve čtrnácti letech nastoupila do masokombinátu a byla z toho velmi nešťastná. Proto ji bratr Ivan přihlásil na konkurz do folklórního souboru SLUK. Ze samé radosti tančila až do vysílení.
V tanečním souboru ji zaregistroval herec Ivan Krajíček a upozornil na ni Armádní umělecký soubor, v němž právě hledali zpěvačku. Eva začala vystupovat s Milanem Lasicou, Juliem Satinským či Mariánem Labudou. Ten se stal jejím dobrým přítelem. Později začala zpívat s Orchestrem Braňa Hronce a pravidelně se objevovala i v tehdy populární Tatra Revue. Její popularita postupně rostla. Měla jemný hlas, navíc byla i nesmírně krásná. Vzhledem připomínala éterickou mořskou vílu. Publikum ji pro její štíhlé nohy začalo přezdívat slovenská Twiggy. Disponovala i pohybovým nadáním.
Manželství jí štěstí nepřineslo
V roce 1965 se provdala za tanečníka Jána Kostolányiho, kterého poznala v armádním souboru. Vztah ale nevyšel. Děti, po kterých Eva toužila, jí osud nedopřál. Manžel prý navíc na její dovednosti velice žárlil. „To měl být důvod jejich rozvodu. Samého mě zajímá, jak to bylo, i jsem se s ním pokoušel zkontaktovat, ale neměl zájem,“ řekl na toto téma synovec Mikuláš.
Manželství skončilo po sedmi letech a pro Evu to mělo existenční dohru. Dala Jánovi na výběr, zda chce auto, nebo byt. Vybral si auto, ale pak ho naboural a vrátil jí ho s tím, že chce byt. Ustoupila mu, společné bydlení opustila a zapsala se do pořadníku na byt. Než se ho dočkala, žila v pronajatém prostoru bývalého obchodu s obuví v Podunajských Biskupicích. Nikdy si na svoji situaci ale nestěžovala, naopak si dělala legraci, že bydlí ve výkladu. Takto žila dlouhé čtyři roky. Státní byt jí byl přidělen až krátce před smrtí.
To jediné, co Evě z nevydařeného svazku zbylo, bylo manželovo příjmení. Její kariéra se ale nadále slibně rozvíjela. Podařilo se jí prosadit v oblasti pop music. Vedle duetů, které nazpívala s hercem Michalem Dočolomanským, měla i slušnou řádku sólových hitů. Na Bratislavské lyře vybojovala stříbro. V televizní adaptaci operety Mam´zelle Nitouche získala hlavní roli Nitušky. Od roku 1972 zpívala s vlastní doprovodnou kapelou Hej, v níž zpíval i Karol Duchoň. Našla si v ní i novou lásku, hudebníka Andreje Šeba.
V roce 1973 natočila s Orchestrem Gustava Broma první profilové album s lakonickým názvem Eva Kostolányiová. Ve stejném roce zabodovala v anketě Zlatý slavík. Hlasy fanoušků ji vynesly na desáté místo. Po celém Československu ji proslavila především píseň Jingle-jangle.
Evina kolegyně Eva Máziková o ní říkala, že na tehdejší dobu byla hodně daleko, měla perfektně propracovanou choreografii a věděla vždy přesně, co bude na jevišti dělat. Nikdy ale nezpychla. Všichni, kdo ji znali, na ni vzpomínají jako na skromnou zpěvačku, kterou sláva nijak nezměnila.
Smrt přišla proklatě brzy
Zlom v životě talentované ženy nastal v roce 1974. Koncertovala právě s kapelou ve Švédsku, když si všimla, že má v prsu bulku. Svěřila se Evě Mrázikové, že se necítí dobře. Ta ji přemluvila, aby letěla domů a nechala se vyšetřit. Lékaři bohužel zjistili rakovinu prsu. Eva ji měla v rodinné anamnéze, stejnou diagnózu si vyslechly i její babička a teta. Nyní ji tedy čekala amputace prsu a silná hormonální léčba. Přibrala, zhrubl jí hlas. Přesto se nevzdávala, nechala se ostříhat nakrátko, písně přizpůsobila nové skutečnosti a všem namlouvala, že za tím vším stojí jen pouhá změna image. Její zdravotní stav se rychle zhoršoval, nemoc zasáhla celé tělo. Eva ale nikomu nic neřekla, ani vlastní rodině ne. „Ani slůvkem nic nenaznačila. Až jedna zdravotní sestřička z Trnavy, která dělala v Bratislavě, nám přišla říct, že s Evou je velmi špatně,“ přiznal zpěvaččin synovec.
Nikdo se tak již nikdy nedozví, zda horečnou prací zaháněla myšlenky na smrt, nebo prostě jen věděla, že času má už pomálu a chtěla toho ještě co nevíce stihnout. „Za poslední dva roky svého života totiž nahrála přes šedesát písní. I pár dní po operaci, při které o prs přišla, odzpívala dohodnutý koncert. Ošetřující lékařku zkrátka přesvědčila, aby jí z nemocnice pomohla utéct,“ přibližoval tehdejší dění Mikuláš Vermeš. Poslední píseň, kterou zpěvačka natočila, byla skladba More lásky, nahrála ji v srpnu 1975.
Eva Kostolányová žila naplno až do posledních chvil. Zemřela dne 3. října 1975 ve věku nedožitých třiatřiceti let. Zanechala po sobě sto čtyřicet písniček.
Zdroje:
