Článek
Skutečné jméno Pavly Vrbenské znělo Milada Šupitová, ve světě filmu byla ovšem známá i jako Paula Valenska nebo Milada Paula Rehka. Na svět přišla dne 2. července 1922 ve Vrbně u Mělníka do rodiny Jana Šupity a jeho ženy Marie, jejíž kořeny sahaly do Brna.
Z jednoho filmu ji vystřihli, druhý se ztratil
Pavla byla nejen nesmírně krásná modrooká blondýnka, měla i velký talent. Odmalička chodila do baletu, věnovala se zpěvu a v deseti letech začala hrát v dětském rozhlasovém sboru a později také v dětských rozhlasových hrách. Po dokončení střední školy si našla práci úřednice, ale touha po divadle ji v roce 1940 přivedla na pražskou Státní konzervatoř. Patrně tu nebyla příliš spokojena, neboť již po dvou letech studia přešla na konzervatoř v Brně, kterou úspěšně dokončila v předposledním roce války. Po absolutoriu získala angažmá v Českém lidovém divadle v Brně a poté hostovala i v Národním divadle v Praze.
V brněnské inscenaci Lakomce, kde hrála roli Marie, ji spatřil ředitel výroby Lucernafilmu Vilém Brož a pozval ji na kamerové zkoušky. Záhy získala dramaticky náročnou roli svobodné matky ve filmu Jarní píseň, který režíroval jako svou prvotinu herec Rudolf Hrušínský. Uspěla, líbila se a další nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě téhož roku si zahrála ve Wassermanově dramatu Sobota. Tentokráte měla smůlu. Film byl příliš dlouhý, musel se radikálně sestříhat a její postava prodavačky v květinářství se na plátně téměř neobjevila. O moc šťastnější nebyla ani spolupráce s režisérem Čápem, s nímž v roce 1945 natáčela snímek Z růže kvítek, nakonec nikdy nedokončený a zmizelý v hlubinách věků. Ve všech těchto svých počátečních rolích vystupovala ještě pod jménem Milada Šupitová. Po osvobození se představila na plátně už pod pseudonymem Pavla Vrbenská, jenž si zvolila podle svého rodiště.
Jednou konfidentka, podruhé dcera odbojáře
Opětovně ji oslovil režisér František Čáp a svěřil jí roli poštovní úřednice Marty, která se jako konfidentka gestapa vetřela mezi české odbojáře a měla pak na svědomí nejednoho z nich. Drama bylo do kin uvedeno v říjnu roku 1946 pod názvem Muži bez křídel. Jen o měsíc později se Pavla na stříbrném plátně představila divákům coby Eva, dcera důstojníka zapojeného v odboji, ve filmu Nadlidé. V následujícím roce znovu spolupracovala s režisérem Čápem. Stala se venkovským děvčetem Růžou v jeho snímku Muzikant, za což si vysloužila jízlivou recenzi jednoho z kritiků, jenž o ní napsal, že nikdy nebude venkovské děvče, i když bude mít copy. Pavla si to nenechala líbit a poslala mu dopis, v němž stálo: „Tak jsi mne hezky setřel v tom Muzikantovi. Dojatě jsem plakala, ale měl jsi pravdu. Copy už nemám a příště hraju venkovské holky holohlavá…“
Divákům předvedla pěvecký talent, pak opustila zemi
Posledním hereččiným filmem uvedeným v našich kinech byla nová filmová adaptace divadelní veselohry Okénko Olgy Scheinpflugové, kterou natočil režisér Vladimír Slavínský pod názvem Dnes neordinuji. Pavla zde po boku Jan Pivce ztvárnila roli zpěvačky Kateřiny, jež nutně potřebuje byt, a upřede malou intriku spoléhaje na alkoholové okénko doktora Johánka, když ho dává dohromady se svou sestřenicí. Díky dvěma písním, které zde sama zazpívala, mohla v této roli poprvé a naposledy projevit svůj pěvecký talent. Získala si i značnou popularitu. V rozmezí let 1947 až 1948 účinkovala rovněž v rozhlase, kde s Vladimírem Dvořákem konferovala různé zábavné pořady a rozhlasové kabarety. Dvořák se ve své knize Všechny náhody mého života svěřil, že její vystupování úspěšně zakrylo jeho začátečnické nedostatky. Než Pavla nadobro opustila Československo, darovala mu pro štěstí bílého keramického čolka, kterého Dvořák nikdy nedal z ruky.
Když se v roce 1947 v Londýně konal festival československého filmu, mezi zúčastněnými reprezentanty byla i Pavla Vrbenská. Půvabná kráska se rozhodně neztratila a vydobyla si značné sympatie. Ministr Ernest Bevin o ní dokonce prohlásil, že byla „nejroztomilejší návštěvnicí Anglie od konce války“. Její fotografie se zmíněným ministrem a sirem Staffordem Crippsem se dostaly na první stránky celé řady londýnských deníků. Ocitla se rovněž v televizním vysílání BBC.
Lákavý život v cizině se zvrtnul
Neunikla ani bedlivým očím tamních filmařů. Britský producent ruského původu Anatole de Grunwald jí nabídl pětiletou smlouvu se společností International Screen Plays. Pavla ucítila příležitost, nezaváhala a podepsala. První anglicky mluvený film natočila v Praze. Jmenoval se Bond Street. Druhý film Golden Arrow již vznikal v Londýně. Pavlino nové umělecké jméno nyní znělo Paula Valenska. Pořídila si drsnosrstého foxteriéra, účinkovala na anglických jevištích a užívala si západního světa a svobody, která se v našich končinách pomalu a jistě stávala minulostí.
Záhy se Pavle život ale pořádně zkomplikoval. Seznámila se s uznávaným iráckým lékařem Albertem Eliasem a odletěla za ním do Bagdádu, aby se za něj provdala. Podcenila však zdejší kulturu. Myslela si, že bude půl roku žít v Orientu, půl roku točit v Londýně. Jak ale později uvedla herečka Zdenka Procházková, její irácký manžel ji zavřel do harému. Zda se skutečně jednalo o harém, nebo se jen ukázalo, že není jedinou manželkou v domácnosti, se dnes již nedozvíme. Jisté je jen to, že z Iráku se dostávala pryč jen s velkými nesnázemi. Nakonec docílila rozvodu a v roce 1952 odjela do Spojených států. Znovu se provdala, tentokráte se jejím vyvoleným stal český emigrant inženýr Zdenek Rehka. Svatba se konala 4. srpna 1962 v Los Angeles. Hereckou kariéru se ale Pavle za oceánem již obnovit nepodařilo. Spolu s manželem a synem žili na ranči v Las Posas Valley, kde chovali arabské koně. Pavla si našla práci realitní agentky, jelikož se jí ale stýskalo po herectví, začala jako dobrovolnice režírovat školní divadelní hry. Zemřela 26. září 1994 ve Ventuře v Kalifornii ve věku sedmdesáti jedna let.
Zdroje:
