Článek
Krásná herečka se svým kolegou prožila tři roky. Byl to vztah plný hádek a trápení. Vnouček herečku okouzlil svou elegancí a příjemným vystupováním na veřejnosti. V soukromí bylo vše jiné. Vnouček byl despotický tyran a alkoholik. Ve skutečnosti sváděl nerovný boj sám se sebou, ke kterému jej přinutila dobová morálka a zákony.
Advokátem se nestal
František Vnouček přišel na tento svět 27. prosince 1903 v Benešově u Prahy. V rodném městě prožil dětství i mládí a po maturitě na zdejším gymnáziu zamířil do Prahy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Lákaly ho ale múzy. Čas od času si od knih odskočil do Národního divadla, aby tu statoval v klasickém repertoáru. Měl se stát advokátem, ale divadelní pozlátko bylo nakonec lákavější. Studia tak předčasně opustil a v roce 1925 se dal na hereckou dráhu. Odbornou přípravou neprošel, sám ale říkával, že stát na jevišti Národního divadla vedle těch největším českých hvězd konzervatoř plně nahradilo. První stálé angažmá získal v roce 1926 v Olomouci, kde setrval až do konce dekády. Poté se vrátil do Prahy a na dva roky posílil soubor legendárního Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. V roce 1932 se vydal na Slovensko a začal hrát ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. V té době bylo běžné, že čeští herci vypomáhali na Slovensku. Tamní kultura měla před rokem 1918 zcela jiné postavení a silná herecká generace se v meziválečném období teprve tvořila. V roce 1935 přibyla do zdejšího souboru i překrásná Nataša Gollová. Vnouček jí byl okouzlen a sám sobě namlouval, že ji miluje. Ve skutečnosti byl totiž gay, což bylo v té době neskutečným stigmatem. Jen pouhé podezření mohlo vyvolat doslova hon na danou osobu. Společnost jinou orientaci netolerovala, tehdy platné zákony ji navíc klasifikovaly jako trestný čin. Gollová o skutečné podstatě věcí neměla v době, kdy se s Františkem seznámila, ani ponětí. Navázala s ním vztah, který se ale nakonec ukázal být trápením pro oba dva aktéry. Ustrnul na platonické rovině. To ale temperamentní krásce brzy přestávalo stačit. František jí ale více nabídnout nedokázal. Vždy když se schylovalo k intimitě, zachránil se vyvoláním konfliktu. Nešťastnou situaci navíc utápěl v alkoholu a po skleničce po jeho boku stále častěji a častěji sahala i sama Nataša. Po třech letech se ve zlém rozešli. Na jevišti i ve filmu však dokázali spolupracovat tak, že nikoho by ani nenapadlo, že se mezi nimi něco nedobrého stalo. Po odchodu z Bratislavy spolu hráli ve Vinohradském divadle, kde pak František setrval až do konce války. Poté se přesunul do Divadla E. F. Buriana, které se stalo jeho poslední hereckou štací.
Zazářil jako Voříšek
František Vnouček byl silně levicově orientovaný člověk, jeden z velkých ctitelů sovětského divadla. V roce 1933 se dokonce zúčastnil 1. olympiády revolučních divadel v Moskvě. Je proto kuriózní, že po roce 1948 hrál sice v řadě angažovaných a tendenčních filmů, ale často ho v nich obsazovali do rolí představitelů buržoazie a jiných třídních nepřátel. Zda mu to vadilo, se dnes již nedozvíme.
V mládí jej jeho štíhlá postava a mladiství chlapecký vzhled předurčily k rolím hrdinů mnohem mladších, často mírných až uťápnutých. První příležitost před kamerou dostal ve svých pětatřiceti letech. V roce 1938 ztvárnil železničářského synka a válečného dobrovolníka v legionářském dramatu Zborov. O rok později získal svoji životní roli. Ve Fričově nesmrtelné komedii Cesta do hlubin študákovy duše se proměnil ve vstřícného mladého češtináře Petra Voříška, který v obstarožním profesorském sboru ční jako zjevení. Další role již tak nezapomenutelné nebyly. Za okupace si zahrál ještě v několika filmech, jednalo se ale o menší postavy různých intelektuálů, podnikatelů a úředníčků. Za zmínku stojí úloha odmítnutého nápadníka Jana Půsta v romantickém dramatu Rukavička nebo železničního adjunkta Mikuláška v režijním debutu Rudolfa Hrušínského Jarní píseň.
Pravá ruka E. F. Buriana
Ve znárodněné kinematografii si zahrál sice asi ve čtyřech desítkách titulů, žádná z jeho rolí se ale již nevepsala do paměti diváků tak hluboko, jako tomu bylo v případě sympatického profesora Voříška. Z kvalitnějších projektů lze připomenout poetickou komedii Václava Kršky Řeka čaruje, v níž se představil jako francouzský sluha paní radové, komedii Františka Sádka Červená ještěrka, kde svoji tvář propůjčil hodináři Norbertu Volkovi nebo psychologické drama Alfréda Radoka Daleká cesta, v němž se stal lékařem Friedem.
Po roce 1948 se soustředil na práci na divadle, kde se stal jednou z hlavních opor šéfa souboru E. F. Buriana. Ten se v té době zaměřil na propagaci prorežimních titulů, což vedlo k neshodám s mnoha herci. Řada z nich divadlo opustila, jen Vnouček stál pevně za Burianem a stal se jedinou opravdu výraznou uměleckou osobností divadla. Své politické postoje dával najevo i jako člen divadelního Ústředního akčního výboru. V roce 1953 byl jmenován docentem a později i profesorem pražské DAMU. Získal i titul Zasloužilého umělce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Rád spolupracoval s rozhlasem i televizí. Vyzkoušel si práci ještě na prvních pokusných inscenacích, které byly vysílány v přímém přenosu. Před filmovou kameru si naposledy odskočil v psychologickém dramatu Jiřího Hanibala a Štěpána Skalského Všude žijí lidé. Rolí profesora Jirsy se s diváky nevědomky rozloučil, zemřel ještě dřív, než došlo na premiéru. Jeho konec byl náhlý a nečekaný. Nastal 24. června 1960. Noblesnímu Františku Vnoučkovi bylo pouhých padesát šest let.
Zdroje:
