Článek
Herecký osud určily Gustavu Heverlemu sudičky již v kolébce. Narodil se totiž do rodiny, která se herectví upsala po několik generací. Na svět přišel v Praze patrně 31. ledna 1920, možná ale již o den dříve. Navzdory rodinné tradici nějaký čas přemýšlel o studiu hudby, nakonec se ale v roce 1940 zapsal do známé a vyhledávané Herecké školy E. F. Buriana. Škola byla zaměřena na avantgardní herectví. Dobový inzerát, který vyšel dne 10. listopadu 1939 v časopise A-Zet, oznamoval: „Potřeba nových mladých sil nezatížených tradičním herectvím přiměla dramatika E. F. Buriana k tomu, že založil sbor mladých lidí odhodlaných stát se herci. Elévové D 40 budou se učit tři roky; budou vzděláni odborně prakticky i teoreticky. Jejich počet nebude veliký (10 až 15 hochů a děvčat dohromady). Divadlo D 40 dostalo v poslední době tolik přihlášek, že počet zkoušených daleko přesahuje počet přijatých. Pokus E. F. Buriana je velmi zajímavý. Jeho důraz na kulturu řeči, pohybovou pohotovost a co nejširší vzdělání přinese českému divadelnictví jistě řadu zajímavých talentů.“
Gustav Heverle v roce 1949 inscenaci Syn černého lidu v Burianově Divadle D49
Škola jej zachránila před nucenými pracemi
Škola byla nejen líhní avantgardních umělců, ale stala se zároveň i útočištěm před nucenými pracemi pro Velkoněmeckou říši. Byla sice soukromá a na její studenty by se tak pracovní povinnost vztahovala, Burian je ale vedl jako elévy ve svém divadle, kteří se podíleli představeních a dostávali malý plat. Nakonec Buriana bohužel zatklo gestapo. Škola pak po nějakou dobu ilegálně pokračovala na různých místech v Praze, mimo jiné i v bohnické psychiatrické léčebně. Poté, co definitivně skončila, založil Heverle s několika dalšímu spolužáky na Národní třídě malé divadélko Větrník.
Po osvobození si dodělal pražskou Státní konzervatoř a odešel do Středočeského divadla v Mladé Boleslavi. V roce 1948 se vrátil do Prahy k Burianovi, do divadla D, které bylo v roce 1951 přejmenováno na Armádní umělecké divadlo. Heverle zde setrval až do roku 1955, kdy přešel do souboru Divadla ABC, které po návratu z exilu vedl Jan Werich. V roce 1962 se ABC stalo součástí Městských divadel pražských. Heverle v tomto svazku již zůstal až do svého odchodu na odpočinek v roce 1984 a až do roku 1989 zde ještě nadále hostoval. Paraleně působil ale rovněž v Laterně magice a jako hlavní režisér vysílání pro děti a mládež Československého rozhlasu.
Divadlo ABC
Měl se zamilovat do komorné
Pro český film Gustava Heverleho neobjevil nikdo jiný než jeho divadelní šéf E. F. Burian. V roce 1949 mu svěřil hlavní mužskou úlohu v poetickém dramatu Chceme žít. Hereckou partnerkou mu byla Jaroslava Adamová. V příběhu o vztahu proletářské dvojice v letech hospodářské krize a nezaměstnanosti chtěl Burian propojit moderní výrazové prostředky s ideologickými kánony socialistického realismu, příliš se mu to ale nepodařilo a film u diváků zcela propadl. Daleko více tak pohledný Gustav Heverle utkvěl v divácké paměti coby sympatický králův rádce Vítek z pohádky Pyšná princezna. Málokdo ví, že jeho osud mohl být trochu jiný, než jak jej dnes známe. V původním scénáři měla totiž princezna Krasomila namísto chůvy komornou Blaženu, která se měla zamilovat právě do Miroslavova pobočníka Vítka.
Přestože Heverle ztvárnil během své kariéry více než stovku filmových postav, podobně výrazných bylo již pomálu. Hrál především menší vedlejší úlohy. K těm větším patří kupříkladu fanatický německý agitátor v dramatu Únos či nacistický udavač Sepp ve válečném snímku Počkám, až zabiješ. Řadu hereckých příležitostí mu poskytl režisér Jiří Sequens. V Atentátu tak ztvárnil kapitána československé armády ve Velké Británii a objevil se i v seriálech Hříšní lidé města pražského a v Třiceti případech majora Zemana.
Byl jedním z posledních pamětníků Wericha
Kromě seriálů režírovaných Sequensem Heverleho diváci mohli spatřit i v Sanitce, Dobré Vodě nebo Plechové kavalerii. Před filmovou kameru se naposledy postavil v roce 1982 ve filmu Šílený kankán. V rámci televizní tvorby si zahrál ještě v roce 2001 v komedii Ideální manžel. Poté již na herectví zcela rezignoval. Do společnosti ale nadále chodil velmi rád a pravidelně se účastnil tradičních předvánočních setkání někdejších aktivních herců, držitelů cen Senior Prix, kde vzpomínal na svého někdejšího ředitele Jana Wericha. Dlouho byl plný síly, pak ale ovdověl a životní optimismus jej začal opouštět. S manželkou neměli děti, zůstal tak zcela sám a velmi se pro ni trápil. Zemřel náhle dne 22. ledna 2008, přesně devět dní před svými osmdesáti osmými narozeninami. Našli ho ale až za dva dny. Zajímavostí je, že režisér Jiří Sequens, který jej tak rád obsazoval, zemřel pouhý jeden jediný den před ním.
Zdroje:
