Článek
Heda, tedy správě Hedvika Melicherová, se narodila dne 20. května 1932. Na svět jí pomohla její vlastní babička, která bývala v Bratislavě porodní bábou. Dětství prožívala na okraji Bratislavy v krásné zahradě svého dědy, kde pořádala svá dětská divadelní vystoupení. Začala navštěvovat hodiny baletu, po prvním vystoupení na veřejnosti ale usoudila, že to není nic pro ni. Jelikož krásně šila a pomáhala při práci své druhé babičce švadleně, nastoupila ke studiu na dvouleté Odborné škole pro ženská povolání v bratislavském Živnodome. Třídní učitelka Šarlota Kiššová, zvaná Šaca, vedla dívky nejen k navrhování, ale učila je rovněž lidové tance.
Místo švadleny tanečnicí
Na konci druhého ročníku se Heda připravovala na studium textilní školy v Brně. Právě ve chvíli, kdy dostala vyrozumění, že byla přijata, přišel dopis od Šaci, že ve Zvolenu založili soubor kvůli pátému výročí povstání. „Přijďte, naučte se tancovat a pak jděte v září do školy,“ psala v dopise Šaca. Rozhodování Hedě tehdy usnadnila babička, která jí řekla: „Víš, kdybych měla možnost tančit, hned bych šla.“ A tak Heda dne 13. června odcestovala do Sliače, do hotelu Štubňa.
Tady ji již očekávala komise, která měla rozhodnout, zda ji přijme. Musela zazpívat, ukázat nohy, přeskočit potok. Uspěla a byla přijata. Soubor nazvaný SĽUK pak vystoupil na oslavách Slovenského národního povstání a následně se vydal na měsíční turné po Slovensku. „Napsala jsem domů, že na tento výlet ještě pojedu, ale pak půjdu do školy,“ vzpomínala Heda. „Bydleli jsme ve vlaku, přes noc jsme se stěhovali, přes den jsme tančili. Vystupovali jsme v krásných barevných kostýmech, které jsme si koupili ve vesnicích. Ženy samy truhly otevřely a nabídly nám poklady.“
Během turné po slovenských městech se Heda rozhodla, že v souboru již zůstane. Babička byla nadšená, u otce se se zlou potázala. Vyhrožoval jí, že pokud u tancování zůstane, již nebude jeho dcera. Láska k tanci ale převážila. „Vrátili jsme se do Bratislavy, ubytovali nás v hotelu Carlton, ale šla jsem domů, zaklepala jsem na okno. Táta se zeptal, kdo to je? Nuže, já, Heda, vaše dcera. Nemám dceru, odpověděl drsně… Pak mi máma otevřela dveře a s pláčem mi řekla, že nemůžu zůstat doma, protože mě otec nechce, když tančím. Tak jsem jela do Carltonu se svým kufrem a dárky,“ popisovala Heda reakci svého otci. Později se přihlásila na Akademi múzických umění, kde vedle zaměstnání studovala taneční pedagogiku a stala se taneční mistryní a asistentkou choreografa, teprve tehdy jí otec odpustil.
Láska ze souboru přerostla v manželství
SĽUK se po různých peripetiích usídlil na zámku Rusovcích na předměstí Bratislavy. Mladí tanečníci zde žili docela asketicky. Znali jen tanec a ubytovnu. V deset se zhaslo a šlo se spát. Samozřejmě ale v rámci souboru vznikaly lásky a manželství. Když v padesátých letech přišla do SĽUKU dvojčata Július a Štefan Antalíkovi, Július se do Hedy zamiloval. Vztah Hedy k němu byl ale komplikovanější. Chvíli s ním chodila, chvíli nechodila, až si ji vzal stranou šéf ekonomického oddělení, aby jí domluvil. Řekl jí, že nikdo ji nebude mít rád tak, jako Julo a že by se měla usadit. Heda rady uposlechla, bylo jí dvacet let a dokončovala školu, rozhodla se, že se vdá. A tak se také stalo. Bylo to takové přátelské manželství, koupili si byt, jezdili společně na výlety.
V roce 1953 vstoupil do života mladé novomanželky film. Český režisér Josef Mach putoval po Slovensku a hledal vhodnou tanečnici, až ji našel v podobě Hedy Melicherové. Nabídl jí hlavní ženskou postavu Veronky v prvním barevném slovenském uměleckém filmu Rodná země a Heda s radostí přijala. Film vypráví příběh děvčat a chlapců, kteří byli objeveni v různých končinách Slovenska instruktorem profesionálního národopisného souboru lidových písní a tanců a kteří se sešli v kolektivu mladých lidových umělců. Tak se stala členkou souboru Verona zpod Tater i dřevorubec Martin, její pozdější milý. Snímek přinesl nejzářivější ukázky z nepřeberného bohatství slovenských lidových písní a tanců. Tanec Veronky a jejího ženicha se řadí mezi deset nejlepších tanečních scén na světě. Jejich výkony byly vysoce ceněny odborníky, kteří hodnotili tance hlavních představitelů filmů Řek Zorba, Horečka sobotní noci či West Side Story.
Uhrančivá mlynářka lámala srdce, realita ale byla opačná
Hediným hereckým a tanečním partnerem byl v Rodné zemi Martin Ťapák, který ji o více než deset let později, v roce 1964, již jako režisér obsadil do svého filmového debutu Balada o Vojtovej Marině. Děj televizního dramatu diváka zavádí do zapadlé horské vesnice a vypráví příběh o nešťastné lásce houslisty Jaška v podání Ivana Mistríka k nádherné, sebevědomé a nespoutané mlynářově dceři Marině, které již propadl nejeden muž, ale žádný jí doposud nebyl dost dobrý. Jašek se jí líbí, zdá se jí ale příliš měkký, proto nakonec podléhá pořádnému chlapovi, navrátilci z vojny Mackovi, který nejde pro žádnou ránu daleko a nezdráhá se uhodit ani Marinu. Černobílý film byl opět plný tanců a lidového folklóru. Role hrubého Macka tak připadla tanečníkovi Jozefu Majerčíkovi a uhrančivě krásné Marině propůjčila svoji tvář právě Heda Melicherová.
Zatímco ve filmu zlomila srdce nejednomu mládenci, v osobním životě to byla ona, kdo byl zrazen. V roce 1966 se její manžel Julo během natáčení filmu Živý bič zamiloval do mladičké Emílie Vášáryové. Heda si řekla, že s o deset let mladší ženou nemůže soutěžit. Tak se rozvedla. Necítila prý k ní ale nikdy žádnou zášť. „Kdybych byla muž, také bych si vybrala Milku raději než sebe,“ konstatovala po letech. Július Anatlík si novou lásku nakonec nevzal, rozešli se spolu a on se již nikdy znovu neoženil. Také Heda zůstala do konce života sama a bezdětná: „Bylo to takové fiasko, že jsem si řekla, že už to znovu neudělám.“
Okouzlený Norodom Sihanuk
Muži jí ale stále padali k nohám, zamiloval se do ní i politik a po nějakou dobu i král Kambodže Norodom Sihanuk. V roce 1967 navštívil Československo a v rámci oficiální delegace zhlédl představení na bratislavské Nové scéně. Když spatřil Hedu tančit, poslal jí na pódium kytici. Celý soubor pak byl pozván na dva měsíce do Kambodže. Samozřejmě se Norodom Sihanuk s Hedou opět setkal. V té době studoval na Oxfordu, možná proto se objevil ve smokingu a ne v tradičním oblečení. Přišel mezi tanečníky, povídali si, chvíli hrál na saxofon, ale konvence mu více nedovolily. Krátce nato však přišla žádost z Kambodže, že králova manželka chce vlastnit stejný kostým, ve kterém tančila Heda. Údajně chce překvapit svého manžela oblečená v jejím kostýmu.
I v Norsku měla krásná Heda obdivovatele. „Místní impresário se do mě zamiloval. Ale zatvrdila jsem se. Nevěřila jsem, že vztah může vydržet. Koneckonců, byla to tak strašná láska s Juliem, všichni mě přesvědčovali, jak moc mě miluje, abych si ho vzala, a nakonec to dopadlo. A dokonce jsem přemýšlela, jestli mě nějaký nápadník nechce jen proto, že mám byt. Takže jsem vždy raději ustoupila.“
Celým jejím životem se stal tanec. Její hvězdná profese sólistky trvala dlouhých dvacet sedm let. V roce 1976 odstartovala novou kariéru v televizi, získala práci jako dramaturgyně a vedoucí skupiny lidové kultury v Hlavní redakci literárně-dramatických pořadů Československé televize. Připravovala dokumentární pořady o lidových řemeslech a výrobcích, medailony nositelů lidových tradic, zpěváků, hudebníků, tanečníků, ale i portréty významných umělců a tvůrců, záznamy vystoupení Lúčnice a SĽUKU a dalších folklorních souborů. Podílela se rovněž na založení Hudební a taneční školy, později Taneční konzervatoře. Několik let vyučovala předmět Lidové tance a také Pohybovou výchovu. „Tato práce se mi moc líbila, ale ve čtyřiadevadesáti letech moje matka onemocněla, musela jsem odejít z televize. Starala jsem se o ni tři roky,“ vysvětlila okolnosti svého konce Heda v jednom z rozhovorů. Ani poté ale nezahálela. Ještě v důchodu dávala do pořádku archiv SĽUKu. Navěky nás opustila dne 15. října 2020 ve věku osmdesáti osmi let.
Zdroje:
