Článek
Pavlína Braunová nebyla jen další dívkou s kytarou, měla talent, který se rodí jednou za generaci. Na svět přišla 5. března roku 1965 v západočeském Sokolově. Od malička ráda zpívala a chodila do místní lidušky. Po maturitě zamířila na pedagogickou fakultu do Plzně a chtěla se stát učitelkou.
Ze školy utekla
Tatínka její zájem o studium těšil, mamince bylo od první chvíle jasné, že školy zanechá a začne se profesionálně věnovat zpěvu. Nemýlila se. Na západě Čech se Pavlína pohybovala společně se svým přítelem Jirkou Vopavou mezi několika skupinami. Nejdéle setrvali v bluegrassových CHBQ a ve Faltonu. Pokus o folkovou Fresku skončil již po půl roce. Studia přerušila Pavlína rovnou dvakrát. Poprvé nějaký čas pracovala coby uklízečka u Spojů, na školu se ale ještě vrátila. Když její partner odešel v roce 1986 na vojnu, fakultu, kolej i Plzeň definitivně opustila. Její strakonická babička zůstala v té době sama a Pavlína se k ní přestěhovala, aby jí pomáhala. Záhy nato začala spolupracovat s jihočeskými skupinami Sem Tam a Minnesengři.
Měla vše, co je k úspěchu potřeba. Byla nesmírně krásná, charismatická a talentovaná. Působila doslova jako zjevení. Byla vysoká a štíhlá, měla dlouhé černé vlasy a pronikavé oči, navíc i přenádherný hlas. Zvukař Jan Friedl na její adresu řekl v jednom z rozhovorů: „Věděla, co chce. Měla jasnou představu o tom, jak to má znít, vypadat a jak to chce zazpívat. Spousta zpěvaček zazpívá písničku, tak, jak může, ona je zpívala tak, jak chtěla. Dávala jim výraz a neřešila technické věci: intonaci, rytmus, hlasový rozsah – tím vším byla obdařena. Do písniček dávala to, co potřebovala, proto se její hlas víc hodil k Minnesengrům. Jirka Smrž napsal spoustu písniček přímo pro ni. Ona jim rozuměla a věděla, jak je zazpívat.“ Hudbou doslova žila. Když byla na pódiu, vše ostatní pro ni nebylo důležité. Nezáleželo jí ani na tom, co má na sobě.
Občas uměla i ublížit
Pavlína byla navíc nesmírně bezprostřední, když dozpívala sloku a bylo sólo, seskočila z pódia a šla si sednout mezi posluchače, případně se posadila rovnou na zem. V té době to bylo něco nevídaného. Zpěvák Vlasta Redl vzpomínal, že disponovala extrémní inteligencí. „Dělali jsme si jen tak pro zábavu Karpovův test, ona udělala 169 bodů, víc než všichni ostatní. Asi měla fenomenální paměť. S ní se ani nedalo pořádně pohádat, ona všechno věděla. Byla ten typ, který si nelze přivlastnit, musela mít svou svobodu,“ řekl.
Okolí Pavlínu popisovalo jako živel, který v žádné kapele nenechal kámen na kameni. Bylo to dáno tím, že byla výborná, nad všemi měla navrch. Její chování ovšem nemuselo být každému milé. Jednou zpívala s Lenkou Jakschovou, kterou již předtím zvukař upozornil, aby šla dál od mikrofonu, začne-li zpívat příliš nahlas. Když ten moment nastal, Pavlína na nic nečekala a Lenku vzala zezadu za vlasy a od mikrofonu odtáhla. Mladá zpěvačka to neustála, rozbrečela se a utekla. Některé ženy pro změnu krásné zpěvačce vyčítaly, že je mrcha a mužům rozvrací manželství. Pavlína zkrátka žila velmi intenzivně, jako by nevědomky tušila, že čas má jen velmi omezený.
Na zkoušku nepřijela
6. srpna 1988 měla mít s kapelou Minnesengři v Českých Budějovicích zkoušku a večer měla koncertovat v kempu v Černé v Pošumaví u Lipna. Ráno jí babička dala peníze na vlak. Pavlína se ale nakonec patrně rozhodla pro autostop, což byl v té době oblíbený způsob dopravy a propadla mu i Pavlína. Do Budějovic nikdy nedojela.
Když se neobjevila na zkoušce, kolegové z kapely byli zmatení. Pavlína byla pověstná svou dochvilností a profesionalitou. V době bez mobilních telefonů však nebylo snadné zjistit, co se stalo. První dva dny si její spoluhráči říkali, že je to nějaký její nový kousek, něco provedla, objeví se na druhém konci republiky a zavolá. Ale nestalo se tak, na další hraní také nepřijela.
Alarmující pravda vyšla najevo až o několik dní později, kdy její matka zjistila, že Pavlína není ani u kapely, ani u babičky. Obrátila se proto na veřejnou bezpečnost. Ta k případu zprvu přistupovala vlažně, pomohl až zásah matčiny vlivné známé. Zavolala do Prahy a věci se pohnuly kupředu. Oficiální pátrání tak bylo zahájeno až 10. srpna. Stala-li se Pavlína obětí trestného činu, vrah tak měl před kriminalisty pořádný náskok.
Všichni doufali v emigraci
Vyšetřovatelé zprvu prověřovali zpěvaččinu cestu, která začínala 6. srpna v půl deváté ráno ve směru od jejího přechodného bydliště k nádraží. Od počátku pracovali s několika verzemi. Uvažovali nad možností sebevraždy, násilného činu, útěku s milencem, zavlečení do ciziny nebo o emigraci. Nejpravděpodobnější se jim jevil scénář, že Pavlína nenastoupila do vlaku a šla, stejně jako mnohokrát předtím, stopovat. Neskutečně tím riskovala, neboť pro muže byla velmi atraktivní. Onoho rána jí to dost možná stálo život.
Úplně vyloučit se nedala ani emigrace. Okolí v tuto možnost doufalo. Pavlína své matce často říkávala, že v totalitní zemi nechce být a nechce zpívat. Toužila po životě na Západě. Jenže v té době nebylo tak lehké odejít. Republika byla obehnána ostnatým drátem, všude hlídala pohraniční stráž. Proti této hypotéze navíc svědčí fakt, že Pavlína se po roce 1989 nikomu neozvala. Emigrace by tak připadala v úvahu jen tehdy, že by v cizině mezitím zemřela. Neměla u sebe pas, který měla v té době propadlý, ani občanský průkaz, který zapomněla krátce předtím v Plzni, kdosi jej našel a uložil na ředitelství podniku Potraviny. Její identitu by tak nemuselo být možné ověřit.
Nikdo si ničeho nevšiml
Vyšetřovatelé prohledali široké okolí, vyslechli desítky lidí, ale nenašli jediného svědka, který by Pavlínu toho rána viděl v autobuse, vlaku nebo u silnice. Jako by se rozplynula v ranním oparu. Od osudného srpnového rána ji už nikdo více nespatřil a nenašlo se ani nic, co by do případu alespoň mírně vneslo světlo. V médiích se sice čas od času píše, že v lese nedaleko Strakonic, se objevila její taška. Pravda to ale není. Nález se pojil k jinému případu. Záhadu se snažili rozřešit dokonce i senzibilové, ale často jim spíše šlo o to, získat od rodičů nějaké peníze. Zajímavou okolností je, že ono léto v Československu zmizely během tří dnů rovnou tři dívky. Pavlína se ztratila jako první onoho 6. srpna, o dva dny později, 8. srpna, potkal podobný osud dvě mladé plzeňské stopařky Lenku Mužíkovou a Ilonu Vavříkovou, které se vydaly na čundr. Byť se na rozdíl od Pavlíny policie dopracovala rovnou k několika stopám, žádná z nich je nikam nepřivedla a zmizení se doposud nepodařilo objasnit.
Dnes se již jedná o uzavřené případy, policie ale stále prověřuje kosterní nálezy a porovnává je se získanými vzorky DNA. Již v roce 1998 se po Strakonicích roznesla zpráva, že v městské lokalitě Podsrp byl nalezen pytel obsahující lidské kosti, které patří pohřešované zpěvačce. Ukázalo se však, že jde o části z několika vypreparovaných koster. Při šetření vyšlo najevo, že záhadný pytel tam odložila jedna vysokoškolačka, která tento nezvyklý dárek dostala od svých spolužáků.
Zmizení Pavlíny Braunové předznamenalo konec kapely Minnesengři. Jakoby spolu s ní odešla jiskra. Žádná zpěvačka ji nedokázala nahradit. O mnoho let později vydali někdejší členové folkrockové album původních archivních demo nahrávek Pavlíny Braunové s názvem Bílé místo. Její přenádherný hlas tak s námi zůstává dodnes.
