Článek
Perly se v Otavě nacházely od pradávna. Znali je určitě již zdejší rýžovníci, když tu ve středověku prosévali říční písek a hledali zlato. O zdejších perlách se zmiňuje pobělohorský exulant Pavel Stránský ve svém díle „O státě českém“. Za hranicemi už na ně mohl jenom vzpomínat. Pánem zdejších perlorodek byl v 16. století majitel horažďovického panství Karel Švihovský z Rýzmberka. Jemu byli poddáni nejen poddaní, ale i místní perlorodky. To pro něj vyráběly svoje perly. Karel Švihovský vydal zákaz jejich lovu pod pokutou 19 kop grošů. Jeho nástupci již byli daleko razantnější. Hrozila doslova smrt za smrt. Za ukradení a otevření, tedy usmrcení perlorodky, ztráta hrdla. Obzvlášť cenné perly byly nalezeny v polovině 17. století pod Práchní. Jejich cena byla odhadnuta na tisíc zlatých za jeden kus. Brousila si na ně zuby řada domácích i cizích šlechticů. Marně. Majitel panství hrabě Ignác Šternberk je do jedné věnoval Panně Marii v horažďovické Loretě.
Kde se perlorodkám nejvíc líbilo
Perlorodky měly nejraději mlýnský náhon kolem ostrova. Zpočátku se tam přitom dostaly zcela náhodně, když v roce 1775 klesla voda za suchého léta a hrozilo jejich vyhynutí v hlavním řečišti. Protože se většina vody hnala náhonem na mlýn, dala je majitelka panství přemístit do náhonu.
Výlovů se účastnil i císař
Výlov perel byl vždy velkou událostí, ke které byla panstvem přizvána řada významných osobností. V roce 1809 se výlovu účastnil samotný císař František I. Nalezeno tehdy bylo 45 perel, z toho 28 neobyčejně krásných. Na konci 18. století se konal výlov perel každý třetí rok, před druhou světovou válkou jednou za osm let. Lovu v roce 1818 byl opět přítomen císař František a vyloveno bylo padesát perel, 27 perlorodek vyrobilo perlu velkou, jasného lesku. Rekordmanka byla vylovena v roce 1882, byla prý větší bohatého hrachu, docela čistá a pěkně drahá. V mlýnském náhonu tehdy pracovalo pro panstvo na sto tisíc perlorodek. Ale další zvířátka žila i v okolí města. Tak v roce 1874 bylo v Otavě u Hydčic prohlédnuto 328 kusů a nalezeny čtyři bílé kulaté, hodnotné perly, čtyři polobílé a šest žlutých ještě nezralých. Hodně jich žilo i v katastru rábském a žichovickém.
Život v mlýnském náhonu
Nejvíc se jim ale líbilo přece jen v horažďovickém mlýnském náhonu. Ještě po první světové válce se jejich zdejší kolonie odhadovala na osmdesát tisíc kusů. Horažďovický zámek a perlorodky i s náhonem tehdy patřily hraběti Kinskému, který je tu nechal střežit hlídačem. Mlži tam měli vhodné životní prostředí, idylu nenarušovanou ledovými krami, které za jarních přívalů zatarasily řeku. V písčitém dně a proudící vodě se množili jedna báseň. Pak se ale počet začal zmenšovat. S rozkvétající civilizací a průmyslem se začala voda v Otavě znečisťovat, vzkvétat začalo také pytláctví. Pytláci otvírali perlorodky neodborně a mnoho jich tak zbytečně utratili. Perlorodky doplácely také na lidskou pověrčivost. Lidé mleli jejich lastury a přidávali je do potravy prasatům. Domnívali se, že je to ochrání před nakažlivými nemocemi. V roce 1929 se počet zdejších perlorodek snížil na třicet tisíc, tím to ale zdaleka nekončilo. K roku 1936 jich žilo v náhonu již jen deset tisíc. Poslední výlov byl proveden v roce 1944. Poskytl osmdesát perel, z nichž bylo dvacet prvotřídních. Po druhé světové válce dosáhlo ničení mlžů vrcholu. Perlorodky odskákaly vypuštění vody z náhonu při opravách mlýna. I na ostatních místech řeky byly postupně vyhubeny špatnou kvalitou vody. Pohroma postihla zbylé mlže v zimním období let 1962 a 1963 po ´úpravě řeky. Před úpravou bylo ve stoce ještě asi šest tisíc živočichů, menší kolonie byla v Otavě nad Prácheňským jezem, mohutná kolonie v počtu několika tisíc byla při levém břehu Otavy pod svatou Annou. V roce 1975 bylo při vypuštění mlýnské stoky nalezeno již jen 396 živých perlorodek. V roce 2017 se v řece nacházelo jen několik kusů. Perlorodky se v současné době ve volné přírodě už přirozeně spíše nerozmnožují. Špatná kvalita vody navíc znemožňuje vývoj raného stadia živočicha.
Expozici chovu horažďovických perlorodek naleznete v místním zámku, který je sídlem Městského muzea.
Zdroje:
Karel Němec, Dějiny města Horažďovic, 1936.
