Článek
Isadora Duncan, vlastním jménem Dora Angela Duncan, se narodila dne 26. května 1877 v San Franciscu do rodiny skotských a irských přistěhovalců. V dětství nezažívala blahobyt. Cítila se ponížená, když potkávala své spolužačky, které doprovázely guvernantky. Její matka Mary na guvernantku neměla peníze. Byla totiž rozvedená, což ve Spojených státech té doby byl velký hřích a nezvyk. Za rozpad rodiny mohl Isadořin otec Joseph, který na jednu stranu sice vykonával počestná zaměstnání, byl vydavatelem novin, realitním agentem i bankéřem, na druhé straně se však neštítil podvodů. Z peněz uložených v bance financoval své soukromé investice do akcií. Trestu se sice vyhnul, jeho manželka to ale nehodlala tolerovat, a i s dětmi se od něj odstěhovala. Jako samoživitelka se poté musela pořádně otáčet. Živila se jako švadlena a učitelka hry na klavír. Také nahlas předčítala texty sepsané ateistickým intelektuálem Robertem Ingersollem, jehož názory patrně ovlivnily dospívající Isadoru.
Od dětství učila tanec
Ta od dětství snila o herecké kariéře a milovala tanec. V deseti letech opustila školu a spolu se sestrou Elizabeth si začala vydělávat peníze lekcemi tance pro malé děti. Klasický balet jí byl ale cizí. Považovala jej za afektovanou ladnost a chůzi po špičkách. Vytvořila svůj zvláštní avantgardní styl prostoupený scénickými prvky. V tanci spatřovala výraz sdělení svých tužeb a přání. Chtěla znovu objevit krásu pohybu lidského těla. Tančila oděná do řecké tuniky, bosá s rozpuštěnými vlasy.
Isadora Duncan v Athénách v roce 1903
V osmnácti se připojila ke společnosti režiséra Augustina Dalyho. Skutečná sláva na ni ale čekala teprve v Evropě, kam se přestěhovala, když jí bylo dvacet let. Zájem budila obrovský, zcestovala poté doslova celý svět. Mluvila ostatně anglicky, francouzsky a německy. Vystoupila také v Čechách v sérii představení v západočeských lázních v srpnu roku 1902. I v Evropě pokračovala ve výuce dětí. V roce 1904 dokonce založila v Berlíně bezplatnou školu pro proletářské děti. Nadále rozviřovala stojaté vody baletu a vystupovala v kostýmech, které zdůrazňovaly její křivky. Klasické milovníky tohoto druhu umění šokovala, volnomyšlenkáři jí tleskali, ženy ji obdivovaly. Od roku 1900 žila převážně v Paříži, městě bohémských umělců. Zde měla štěstí, pařížské publikum si avantgardní tanečnici rázem zamilovalo.
Největší tragédie jejího života
Již od dětství byla Isadora rozhodnuta, že se nikdy nevdá. Ze své nezávislosti neustoupila ani v době, kdy žila s anglickým jevištním výtvarníkem Gordonem Craigem a narodila se jim dcera Deidre. Když na ni partner naléhal, aby omezila své taneční aktivity, opustila ho. Navázala poté vztah s Parisem, synem bohatého amerického továrníka Singera, prosperujícího výrobce slavných šicích strojů. Nový muž jí plnil každé přání, které jí na očích viděl. Dokonce pro ni koupil dům v Paříži, kde si zařídila taneční studio. Díky svému milionářskému partnerovi poznala i mnoho zdejších módních salonů a luxusních restaurací. Ani to ji ale nepřesvědčilo, aby se za něj provdala, stejně tak jako ji nepřesvědčilo ani narození syna Patricka.
Taneční škola Isadory Duncan v Postupimi.
V roce 1913 vstoupila do života tanečnice obrovská tragédie. Isadora přišla o Deidre i Patricka. Děti jely v autě s chůvou, zatímco ona sama zůstala doma. Když auto vyjíždělo do kopce u řeky, vysadil motor a šofér vystoupil, aby ho opravil. Zapomněl však zatáhnout ruční brzdu a když motor nahodil, automobil se rozjel a sjel do Seiny. Chůva Annie i děti se utopily. Přežil jen šofér. Zdrcená Isadora se poté na několik týdnů uchýlila do přímořských lázní. Doprovod jí dělala herečka Eleonora Duse, která se nedávno rozešla se svojí přítelkyní, feministickou aktivistkou Linou Poletti. Žily spolu v lesbickém svazku a existuje podezření, že takovýto svazek nyní navázala i s Isadorou. Možná ale nešťastné ženě jen poskytovala útěchu. Své přítelkyni tehdy prý řekla: „Nehledej štěstí. Vidím na tvém čele znamení nelítostného osudu.“
Pohřeb Isadořiných dětí
Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Isadora rok po ztrátě svých dětí znovu otěhotněla. Věřila, že její dítě bude reinkarnací Deirdry, nebo Patricka. Novorozený chlapec ale zemřel několik hodin po porodu. Isadořin život se začal hroutit. Mladá žena opustila Singera a útěchu hledala v práci, mužích a také v touze změnit místo svého působení.
Nabídka ze země bolševiků
Nadále se věnovala výuce tance dětí a zakládala školy moderního tance. Pokaždé na nich ale finančně prodělala. Žádný mecenáš, který by ji byl v jejím úsilí ochotný podpořit, se nenašel. Když ale sovětská vláda vyhlásila, že divadlo a umění patří všem, pozvala v roce 1922 Isadoru do Moskvy. Ta ani chvíli nezaváhala a pozvání s nadšením přijala. Bolševický režim navíc obdivovala. Již dříve Rusko navštívila a nehodlala věřit zprávám o teroru, ani vidět tragický osud šlechty a inteligence, která musela před zrůdným režimem prchnout do ciziny, a to i do Francie. Za novým životem se vydala plná ideálů. A ty ji neopustily ještě dlouho poté, co do země přijela. Sovětská vláda pro ni a pro její školu vyčlenila nádhernou vilu, kterou předtím zabavila moskevské primabaleríně Balašovové, jež odešla do emigrace. Isadora se tu zabydlela spolu s prvními dvaceti žačkami. Postupně jejich počet narůstal. Po čase se do vily nastěhoval i nový Isadořin přítel, o sedmnáct let mladší ruský básník Sergej Jesenin. Muž na jedné straně talentovaný, na té druhé psychicky nevyrovnaný a také již dvakrát rozvedený.
S Jeseninem v roce 1923
Vztah mezi tanečnicí a mladým básníkem byl velmi bouřlivý, plný zvratů, on nehovořil anglicky, ona uměla minimálně rusky. Jedna nepříjemná scéna střídala druhou. Sergej od Isadory utíkal ke kamarádům z mokré čtvrti, někdy se sám vrátil, jindy jej domů odvedla ona. Kolikrát byl pryč i několik nocí a když se konečně objevil, svoji přítelkyni neváhal zfackovat. Jednou obdivoval její umění, podruhé se posmíval jejímu stárnoucímu tělu. Navzdory těmto skutečnostem a svému letitému přesvědčení se Isadora v roce 1922 za Jesenina provdala a vydala se s ním na nějakou dobu na Západ. Toxickému vztahu to nijak nepomohlo, ba právě naopak. Ať již manželé pobývali v Berlíně nebo New Yorku, všude se novináři i veřejnost zajímala jen o Isadoru. Ruský básník, který navíc mluvil pouze rusky, nikoho nezajímal. Zvesela tak pokračoval v tom, co již dělal v Rusku. Opíjel se do němoty.
Jesenin ji opustil navždy
Do Sovětského svazu se nakonec dvojice vrátila zcela znechucená. Sergej opět trávil svůj čas s pochybnými kamarády, a nakonec Isadoru opustil zcela a utekl na Kavkaz, kde byl k nenalezení. V roce 1925 se počtvrté oženil, tentokráte s vnučkou spisovatele Lva Tolstého Sofií. To, že byl oficiálně stále manželem Isadory Duncan, nepovažoval za překážku.
Isadora se probudila nejen ze snu o velké lásce, ale také z toho, který doposud měla o sovětské společnosti. V roce 1924 se dozvěděla, že její škola již od státu nedostane žádnou finanční podporu a musí si na svou existenci vydělat sama. S tím již měla bohaté zkušenosti a věděla, že bez podpory nemá šanci. Opustila zemi, kde zítřek prý znamená již včera, a vrátila se do Francie. Sergeje Jesenina již nikdy nespatřila. Opět vyhledávala vztahy s mladými muži. Osudným se jí stal ten, který navázala s Italem Falchettim. Pohledný mladík pracoval jako zástupce automobilové společnosti Bugattti. Dne 14. září roku 1927 si s ním v Nice Isadora vyrazila na projížďku autem. Ujeli sotva pár metrů, když se vlající rudý šál, který měla slavná tanečnice omotaný okolo krku, zachytil o zadní kolo automobilu a vzápětí jí zlomil vaz. Stalo se tak pouhé dva roky poté, co se její milovaný Jesenin, rovněž již rozčarovaný z politiky své rodné země, oběsil v pokoji známého leningradského hotelu Angleterre. Mnozí se domnívají, že v tom ve skutečnosti měla prsty sovětská tajná policie. V pokoji se údajně měly nacházet stopy po zápasu. Ať už je pravda jakákoliv, i v jeho případě nastala smrt zlomením vazu.
Zdroje:
