Článek
Tvář Jana Cmírala staršího je pamětníkům známá, jméno si vybaví ale jen málokterý z nich. Přitom si herec na své konto připsal více než stovku nejrůznějších postav. I když se nikdy nedočkal velké životní role, každou z oněch malých dokázal proměnit nepřehlédnutelnou.
Hrál u E. F. Buriana
Na svět přišel 13. července 1924 v Praze. Stejně jako řada dalších nadšenců ze své generace zahájil hereckou dráhu bez jakékoliv odborné průpravy bezprostředně po skončení druhé světové války. První angažmá získal v pražském Divadle mladých pionýrů a našel si tu i životní partnerku. O rok starší kolegyni Miroslavu Maleckou pojal posléze za manželku a v roce 1959 se jim narodil syn Jan, pozdější příležitostný herec a dabingový režisér. Mezitím Jan Cmíral vystřídal ještě několik dalších souborů a v roce 1949 se přesunul do Zlína, který se právě v tom čase stal Gottwaldovem. Na jevišti tamního Divadla pracujících strávil čtyři sezóny, poté se vrátil do Prahy a stal se členem souboru Armádního uměleckého divadla. Jednalo se ve skutečnosti o slavné D 34, které v roce 1951 Emil František Burian převedl pod Československou armádu. Po svém odchodu z armády v roce 1955 se však opět vrátil k původnímu názvu. Jan Cmíral ve zdejším souboru setrval až do konce dekády a v její druhé polovině se začal objevovat i ve filmu. Stal se mimo jiné řidičem Františkem v dodnes velmi populární komedii režiséra Josefa Macha z roku 1957 Florenc 13,30.
V roce 1960 se Jan Cmíral rozhodl opětovně Prahu opustit a na dalších šest let se stal posilou Městského divadla v Kolíně. Navzdory této skutečnosti z filmového plátna ale nezmizel, naopak začal s barrandovským studiem intenzívně spolupracovat. Diváci jej mohli zaznamenat v rolích všelijakých rázovitých postav kovářů, vrchních či ředitelů, ale i zlodějíčků a mafiánů. Velmi často oblékal vojenské i policejní uniformy a svoji tvář propůjčoval strážmistrům, kriminalistům i gestapákům. Po svém návratu do Prahy v roce 1966 se stal členem experimentální zájezdové scény Maringotka, jíž založila vdova po Emilu Františku Burianovi Zuzana Kočová. Náplň divadla koncipovala v duchu svého zemřelého muže. Právě v době Cmíralova příchodu se Maringotka stala součástí Československého státního souboru písní a tanců.
Normalizační šéf
Pak ale přišla normalizace a pro politicky spolehlivého Jana Cmírala se otevřely úplně jiné možnosti. Z jeviště postupně přesedlal do ředitelského křesla. V roce 1972 byl jmenován ředitelem Státního divadelního studia a nový politický směr prosazoval velmi tvrdě. Neblaze zasahoval například do činnosti legendárního Činoherního klubu, kde nechal stáhnout z repertoáru několik inscenací a propustil některé vedoucí pracovníky. V roce 1975 začal vykonávat funkci ředitele hereckého souboru Filmového studia Barrandov, v níž již setrval až do odchodu na odpočinek v roce 1987. Nadále pohostinsky vystupoval v některých pražských divadlech a jako šéf hereckého oddělení na Barrandově se pochopitelně aktivně nadále věnoval i filmování. Nadále se ale objevoval výhradně v epizodních a menších rolích.
Skutečnou postavu Antonína Zápotockého ztělesnil v propagandisticky pojaté kronice Vítězný lid. Diváci si jej mohou pamatovat i coby náměstka ředitele ze Sázky na třináctku, stěhováka z Kulového blesku, trenéra z filmu Brácha za všechny peníze či Vedrala, podezřelého č. 3, z komedie Rozpuštěný a vypuštěný. Cmíral často spolupracoval i s televizí, zahrál si například v seriálech Třicet případů majora Zemana, Žena za pultem, Plechová kavalerie, Arabela, Malý pitaval z velkého města, My všichni školou povinní, Sanitka, Gottwald či Rodáci. Na obrazovce se naposledy objevil v roce 1988 v psychologickém dramatu režiséra Ludvíka Ráži Kdo ví, kdy začne svítat. Jednalo se o volné pokračování inscenace Zatmění všech sluncí, v níž nezapomenutelná Věra Galatíková ztvárnila ženu, která se v práci dopustila finančních machinací. Se stříbrným plátnem se pak rozloučil o rok později jako intelektuál v historickém dramatu Otakara Vávry Evropa tančila valčík. Po listopadu roku 1989 se Jan Cmíral stáhl do ústraní a dále veřejně nevystupoval. Zemřel pozapomenut 5. května 2001 v rodné Praze.
Zdroje:
