Článek
Jan Kašpar byl pražským rodákem. Na svět se poprvé podíval 6. září 1952. Učil se provozním zámečníkem v ČKD, táhlo jej to ale k divadlu. Již v roce 1966 coby učeň vystoupil na Žofíně jako Bakus ve hře Žebravý Bakus. S čerstvým výučním listem tak rovnou zamířil do Městských divadel pražských, kde přijal práci kulisáka. Když se ale vrátil z povinné vojenské služby, začal spolupracovat s tajným Divadlem na tahu a 1. listopadu 1975 si v utajené premiéře Žebrácké opery Václava Havla, v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích, zahrál kapsáře Harryho Filche. Disidentské představení se stalo pro StB „Počernickou akcí“, za níž perzekvovala autora, soubor i diváky.
Náčelník, co dobyl pól
Jana Kašpara to stálo místo v Městských divadlech pražských. „Dal jsem výpověď a oni ji rádi přijali,“ vzpomínal po letech. V říjnu téhož roku se stal kulisákem a technikem v Divadle Járy Cimrmana. Trvalo ale dlouhých deset let, než ho autoři obsadili do role náčelníka Karla Němce ve hře Dobytí Severního pólu. Od tohoto okamžiku si od své kulisácké profese odskakoval do jedné role za druhou. Bylo to něco, co bylo pro Cimrmanovce typické. Tento proces byl zobrazen i ve filmu Nejistá sezóna, kde Kašpar ztvárnil v podstatě sebe sama, kulisáka Melichara, který je angažován jako herec, aby nahradil náhlou ztrátu v ansámblu. Na stříbrném plátně se jako většina členů Divadla Járy Cimrmana objevoval v různých malých rolích. Kromě již zmíněného Melichara jej diváci mohou pamatovat i jako vrchního v restauraci U Žáby v komedii Vrchní, prchni!, krajánka v mystifikační komedii Jára Cimrman ležící, spící či jako agenta Zieglera v kriminální komedii Rozpuštěný a vypuštěný. Kromě výše uvedených Smoljakových filmů si pod režijním vedením Jiřího Menzela a se scénářem Zdeňka Svěráka zahrál malou roli řidiče nakladače v komedii Vesničko má, středisková.
Nadále se však pohyboval i v prostředí disentu. Měl blízko k Havlovi i jeho ženě Olze. O Václavu Havlovi a jeho první manželce se vědělo, že měli rovnocenný, partnerský vztah a že Olga byla Václavovi skoro až mateřskou rádkyní a nejbližší přítelkyní. Budoucí prezident měl rád ženy a rád navazoval paralelní vztahy. Olga byla jeho stálicí, věrnost od něj ale nemohla čekat. Mrzelo ji to, věděla však, že manžela nepředělá. Nakonec si i ona našla blízkého přítele. Stal se jím právě Jan Kašpar, který byl o dvacet let mladší než ona. Sblížili se, když byl Václav Havel ve vězení. Ten to po propuštění nesl velmi nelibě, sám ovšem záhy navázal vztah s psycholožkou Jitkou Vodňanskou. Po Praze se tak pohybovala prazvláštní čtveřice. Havel s Vodňanskou a jeho žena Olga s Janem Kašparem. Čtyřúhelník byl samozřejmě dlouhodobě neudržitelný a Olga v druhé polovině osmdesátých let mimomanželský vztah ukončila.
V divadle již jen seděl
Jan Kašpar na ni ale nezanevřel a v kuchyni na zdi měl trvale vystavenou její velkou fotografii. Nezanevřel ani na spolupráci s disentem a v roce 1987 se stal členem úzké redakční rady Originálního videojournalu. Události nafilmované po 17. listopadu 1989 pro revoluční čísla videožurnálu se zpracovávaly v jeho bytě v Čajkovského ulici na Žižkově. Zde se materiál shromažďoval, stříhal, množil a distribuoval dvacet čtyři hodin denně. Zpravodajské videožurnály pak byly promítány na veřejnosti přístupných místech nejen v Praze. V té době měl již Jan Kašpar za sebou okamžik, který mu navždy změnil život. V dubnu roku 1988 totiž při prořezávání větví na chatě v jižních Čechách spadl ze stromu a přivodil si vážný úraz míchy, který ho natrvalo připoutal na invalidní vozík. S tímto životním traumatem se vyrovnal obdivuhodným způsobem. Dokázal se rychle vrátit do obou svých profesí – divadelního technika i herce. Nejvíc mu v tom pomohli právě kolegové z divadla Járy Cimrmana, kteří mu začali psát role přímo na tělo. Jan Kašpar jim říkal sedací. Zahrál si tak například Smila Fleka z Nohavic v Blaníku nebo Praotce Čecha ve hře České nebe.
Již v době svého pobytu v rehabilitačním ústavu v Kladrubech se aktivně zapojil do skupiny dobrovolníků, z níž vznikl svaz paraplegiků a s účastí Zdeňka Svěráka i Centrum Paraple a také byl předsedou Moto klubu vozíčkářů České republiky. Po roce 1989 rovněž krátce pracoval na Ministerstvu vnitra a u Protidrogové brigády. „Co se týče Paraplete, tak nikdy moc nevystupoval do popředí, ale o to byl důležitější,“ řekla na jeho konto Alena Kábrtová, ředitelka Centra Paraple.
Jan Kašpar zemřel 11. června 2013 na selhání plic. Bylo mu pouhých šedesát let. Jeho poslední rolí před kamerou byl invalidní host pan Benál v seriálu Čtvrtá hvězda. Ten byl dokončen a odvysílán až po Kašparově smrti.
Zdroje:
