Článek
Ačkoliv ji má většina veřejnosti spojenou s rolemi starostlivých maminek nebo babiček – jako byla například její nezapomenutelná Anna Máchalová v pohádce S čerty nejsou žerty –, její životní příběh mimo záře reflektorů byl plný dramatických zvratů, hlubokých citových vzplanutí i hořkých zklamání.
Poprvé hrála v hospodě
Narodila se 7. října 1926 v Plzni do rodiny hostinského. Už jako dítě hrála v hospodě na jevišti a sklízela úspěch. V rodném městě navštěvovala baletní školu a v dětských rolích vystupovala v operetách a pohádkách v plzeňském divadle. Místní noviny o ní psaly jako o zázračném dítěti. Otec bohužel zkrachoval a když jí bylo deset, přestěhovala se celá rodina do Prahy. Jana studovala na Gymnáziu Elišky Krásnohorské a od třinácti let navštěvovala hereckou školu E. F. Buriana, kterou ukončila v roce 1941. Rychle vystřídala několik scén, než v roce 1951 zakotvila v Realistickém divadle na Smíchově, tedy dnešním Švandově divadle. Této scéně již zůstala věrná až do roku 1989.
Před kamerou debutovala v šestnácti letech. Objevil ji režisér Miroslav Cikán a obsadil ji do filmu Karel a já. Do srdcí diváků se nesmazatelně zapsala o dva roky později coby Baruška Sochorová v romantické komedii Martina Friče Prstýnek. Rudolf Hrušínský o ní prohlašoval, že když se rozdával talent, stála ve frontě dvakrát. Pro roli udělala maximum a vždy byla perfektně připravená. Film jí ale nikdy příliš neučaroval. I když byla krásná a oblíbená, mnohokrát odřekla zajímavou filmovou nabídku jen proto, aby měla čas na divadlo.
Vzala si vášnivého komunistu, který nakonec raději emigroval
Poprvé se provdala krátce po válce za režiséra a scenáristu Vladimíra Vlčka. Byl to velký propagátor komunismu, který manželku neustále přesvědčoval o světlých zítřcích a ona mu naslouchala. Když emigroval, byl to pro ni jistě šok. Netrápila se ovšem dlouho. V Realistickém divadle si našla druhého manžela – herce Josefa Vinkláře. Zažili spolu velkou lásku, našli si krásný byt ve Sněmovní ulici a v roce 1955 se jim narodil syn Jakub, který se posléze stal malířem. Jenže Vinklář nebyl příkladem vzorného manžela, flámoval, někdy se doma neukázal celé tři dny. Po třech letech odešel z domu jen v bačkorách a již se nevrátil vůbec. Manželství následně skončilo rozvodem. Jana nesla rozchod opravdu hodně těžce. „Cítila jsem, že i když s Pepou hrají v jednom divadle a syn Jakub sedí v šatně, že je jí líto, že už nejsou rodina. Ona se pak zašila někam do koutku, v sobě si to vyřešila, nadechla se a jelo se dál. Bezmezně milovala syna, neměla nikoho bližšího,“ odhalila v rozhovoru pro Český rozhlas herečka Ilona Svobodová.
Navzdory hořkému konci manželství herci udržovali nadále přátelský vztah a Josef Vinklář na Janu po zbytek života nedal dopustit. Říkal, že to ona ho naučila herectví. Vzpomínal, jak ho z divadla málem vyhodili pro neschopnost. Jana s ním tehdy trpělivě nazkoušela jeho Švandu ve Strakonickém dudákovi, kde sama představovala Dorotku, až se dočkali sto čtyřiceti repríz a Vinklář byl u vedení vzat na milost.
Muži mizeli jak pára nad hrncem
Janiným milencem a celoživotním ctitelem se následně stal ruský houslový virtuóz David Oistrach. Mnoho let si vyměňovali dopisy. V době jeho pražských vystoupení se scházeli po hotelech. Vztah však musel být držen v tajnosti, neboť Oistrach měl v Rusku manželku. Houslista nakonec náhle zemřel během svého turné v rodné zemi, což Dítětovou pochopitelně velmi ranilo. Další Janinou láskou se stal psychiatr Stanislav Grof. Když už se zdálo, že se schyluje ke svatbě, dostal stipendium ve Spojených státech a dal přednost vědecké kariéře. Odcestoval v roce 1967 a již se nevrátil.
Opuštěná Jana zakrátko na to potkala ve Špindlerově Mlýně holandského historika a nakladatele Hanse Rotyho. Navázala s ním vztah a otěhotněla. Na jeho pozvání za ním přijela do Holandska i se synem, v zemi ale natrvalo zůstat nechtěla. Nedokázala si představit svoji budoucnost mimo Československo. Roty chtěl celou situaci vyřešit tak, že by to byl on, kdo se přestěhuje. Srpen roku 1968 mu zmařil plány. Jana podstoupila potrat a na protest proti okupaci vystoupila z komunistické strany. V témže roce si ještě stačila zahrát ve filmu Žert, který záhy skončil v trezoru. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat, Jana se na Barrandově ocitla na seznamu nežádoucích hereček.
Konec života ji trápila řada neduhů
Několik let si ve filmu nezahrála. Mohla být ráda, že ji nevyhodili z divadla a příležitosti jí nadále poskytovala i televize. Po čase ji filmaři vzali na milost a objevila se v řadě zajímavých a krásných rolí. V komediích Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny si zahrála matku hlavní hrdinky, v Dýmu bramborové natě zdravotní sestru a v pohádce S čerty nejsou žerty babičku Máchalovou. V tu se proměnila v roce 1984, pak se již žádné velké role nedočkala.
Začala trpět řadou zdravotních potíží, trápil ji zrak, musela podstoupit operaci kyčle a nadto přišla o zuby. Zklamali ji rovněž lidé, kteří často zneužívali její důvěřivosti. Dodnes se říká, že si koupila chalupu a hausbót, které ve skutečnosti vůbec neexistovaly. Všechno zlé brala jako trest za to, že podstoupila potrat. Chmury zaháněla u televize s lahví vína. Dne 9. listopadu 1991 zemřela na stomatologické klinice v Praze na rakovinu hrtanu. Odešla potichu a nenápadně, bez většího zájmu veřejnosti.
Zdroje:
