Článek
Zdeněk Braunschläger přišel na svět 30. ledna 1932 v Boskovicích do rodiny podnikatelů. Maminka byla původem Vídeňačka a v rodném městě byla na vyučení u svého strýce, který měl restauraci, řeznictví a uzenářství. Otec založil v Boskovicích obuvnický obchod a prodával v něm kvalitní ručně šité boty. Zanedlouho po něm ve městě ale otevřel svůj podnik Baťa, který měl výrobky o polovinu levnější a Braunschläger zkrachoval. Jeho podnikatelský neúspěch na dlouhou dobu ovlivnil celou rodinu.
Rodina čelila ranám osudu
Manželka se s malým Zdeňkem přesunula na Slovensko ke svému otci, který mezitím zakoupil rozsáhlé pozemky na Žitném ostrově. Paní Braunschlägerová si založila koloniální obchod a celé rodině se díky ní začalo dařit. Idylka bohužel netrvala dlouho. Přišel konec třicátých let, atmosféra zhoustla a rodině nezbývalo nic jiného než Slovensko urychleně opustit. Nakrátko se vrátili do Boskovic, odtud se přesunuli do Třebíče, kde Zdeňkův otec založil řeznictví a uzenářství. Byl nesmírně pilný a tentokráte se zdálo, že prosperitě již nestojí nic v cestě. „Táta si vymyslel, že v sedm hodin ráno otevře a bude prodávat lidem, kteří z celého okresu jezdili do Třebíče ráno autobusy, aby něco koupili. Táta otevřel kšeft a měl polévku a rohlík. Tento nápor skončil v osm hodin, takže když místní otevřeli obchod v devět hodin, tak táta měl vyděláno,“ vzpomínal Zdeněk Braunschläger pro Paměť národa.
Útrapám ale rozhodně neměl být konec. Úspěšného podnikatele kdosi udal, zatklo ho gestapo a putoval do koncentračního tábora Dachau. Válku naštěstí přežil, klidu se ovšem nedočkal. Na něj i celou jeho rodinu o několik let později dopadl nástup komunistů k moci. Braunschlägerovým byl zabaven dům i obchod a byli vystěhováni do Přímětic u Znojma. Samotný otec rodiny byl záhy obviněn ze spolupráce s gestapem a uvězněn.
Zdeňka Nejedlého se nebál
Události začaly ničit život i samotnému Zdeňkovi. Ten studoval na Obchodní akademii Dr. Albína Bráfa a hrál ochotnicky divadlo. Týden před maturitou ho však ze školy vyhodili. Chtěl studovat, ale měl natolik špatný kádrový profil, že před sebou viděl jen ty nejhorší scénáře. Naštěstí nezaložil ruce do klína a trpce nečekal na svůj osud. Vyjednal si přijetí u ministra školství a národní osvěty Zdeňka Nejedlého. „Na přijetí u něj jsem čekal tři dny. Třetí den mi sekretářka sdělila, že soudruh ministr Nejedlý mě očekává. Chtěl vědět, co chci. Řekl jsem, že chci studovat na vysoké škole a jsem přesvědčen, že toho dosáhnu, i když on tu třeba už nebude. Rozčileně mi odsekl, že tak drzého spratka ještě nezažil. Povídá mi: Kdybych byl tvůj táta, tak tě spráskám. To nemáš úctu ke stáří?,“ popisoval napjaté setkání Zdeněk. Jeho odvaha však nakonec přinesla výsledky. Ministr Zdeňka poslal ke svému příteli, děkanovi Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Antonínu Kuršovi s tím, že pokud se mu podaří složit talentové zkoušky, bude na školu přijat. Zdeněk uspěl a nic již nebylo platné, že delegace z Okresního výboru KSČ v Třebíči se osobně vydala protestovat proti jeho přijetí ke studiu, Kurš slib splnil.
Zdeněk absolvoval obor herectví a své první angažmá získal v brněnském Divadle bratří Mrštíků. V roce 1960 se přesunul do Prahy, kde stál u zrodu legendárního Semaforu. Zanedlouho však Semafor opustil a po několika letech strávených v Divadle na Vinohradech zakotvil v Činoherním klubu. Tato scéna se pro něj stala splněným snem. Nejvíce vzpomínal na Kačerovu inscenaci Gogolova Revizora, v níž představoval okresního soudce: „Byl to zlatý čas. Zkoušky byly něco nádherného. Kačer byl pro to tak zaujatý a vysvětloval nám, co se v tom Rusku děje, jak to bylo a jak to je, že to je to samé, jenom je jiná vláda.“
V 30 případech zachraňoval Zemana
Po nějaký čas Zdeněk Braunschläger působil také v hereckém souboru Filmového studia Barrandov. Jednalo se o specifickou instituci, která fungovala od konce padesátých let do počátku let devadesátých. V socialistickém systému byla většina českých herců vázána na stálá divadelní angažmá. Barrandovský herecký soubor však představoval výjimku – jeho členové byli stálými zaměstnanci filmového studia. Soubor tvořili převážně představitelé vedlejších, rázovitých, charakterových a epizodních rolí. Režiséři tak měli pro natáčení okamžitě k dispozici zkušené profesionály na menší postavy, které by divadelně vytížení herci nestíhali zkoušet. Jedinou velkou výjimkou a nejvýraznějším protagonistou velkých hlavních rolí bez divadelního angažmá byl Vladimír Menšík, který byl na Barrandově zaměstnán od roku 1958.
Zdeněk Braunschläger patřil právě k těm hercům, jenž se objevovali v menších vedlejších rolích. Před kamerou debutoval již krátce po dokončení studií na JAMU v Sequensově tendenčním dramatu Větrná hora. Ve filmu z roku 1955 ztvárnil společně s Josefem Vinklářem a Stanislavem Fišerem trojici mladých brigádníků. Větrná hora se točila převážně na Děčínském Sněžníku a v jeho okolí. Výraznější spolupráci s filmovými tvůrci herec navázal až po svém příchodu do Prahy. Zároveň se začal objevovat i v televizi. Ztvárňoval postavy policistů, důstojníků, v mladším věku také dělníků a brigádníků. V legendárních Chalupářích si zahrál postavu příslušníka VB v Třešňové, v kontroverzním, nicméně nesmírně oblíbeném seriálu 30 případů majora Zemana se objevil dokonce ve dvou různých rolích. Jednou z nich byl důlní inženýr Hrubý, který zachraňoval ze závalu samotného Vladimíra Brabce alias majora Zemana a druhou pak taxikář a zloděj známek Šolc.
Republiku raději opustil
Na konci sedmdesátých let Zdeněk Braunschläger ukončil své aktivní působení ve filmu i televizi, v téže době se pokusil o uplatnění jako autor námětu a scénárista filmů s výrobní tématikou. Zlomovým se pro něj stala práce na filmu Město mé naděje, pod nímž byl podepsán jako režisér Jan Kačer. Snímek nebyl z politických důvodů přijat a Braunschlägerovi hrozilo, že bude muset uhradit mnohamilionové výrobní náklady. „Ten film byl lidský. Byly maléry, že jsem nevelebil stranu. Nebyla tam vůbec řeč o straně a komunistech, ale o práci, lidech, jejich starostech, tatínkovi a mamince, žádný komunismus,“ uvedl pro Paměť národa. Starosti mu nezpůsoboval ale jen film, ve stejné době zjistil, že jeho syn nedostane doporučení na vysokou školu. Manželku již neměl, přišel o ni, na syna tak zůstal sám. Rozhodl se, že odejde do emigrace. Měl však problém sehnat cestovní pas. „Zkusil jsem se obrátit na Vláďu Brabce, který už byl tehdy slavným majorem Zemanem. Jestli by nepožádal ministra vnitra Obzinu o pas pro mě a mého synečka,“ vyprávěl kdysi v jednom z rozhovorů. Brabec u Obziny skutečně intervenoval a pas mu zařídil. Pak to již šlo ráz na ráz. Zdeněk Braunschläger oficiálně vyjel na dovolenou k moři do Španělska. Do cíle ovšem nedorazil. Zůstal v Bavorsku. Zpočátku se živil umýváním záchodů, později četl ve Svobodné Evropě díla zakázaných českých autorů, nakonec do bavorských nemocnic rozvážel léky a séra.
Po roce 1989 se vrátil do Třebíče, kde v restituci získal dům na dolní straně Karlova náměstí, ten rekonstruoval a vybudoval v něm restauraci. Dům později prodal a žil střídavě v Mnichově a v Praze. K filmování se již vracet nechtěl, ale nakonec se nechal přesvědčit a divákům se znovu připomněl menší rolí faráře v Herzově okupačním dramatu Habermannův mlýn z roku 2010. O dva roky později se objevil ještě ve studentském filmu, pak se ale jeho zdravotní stav zhoršil. Poslední rok a půl byl upoután na lůžko a 17. ledna 2018 zemřel.
Zdroje:
