Článek
Jana Ebertová se narodila dne 7. května 1920 do rodiny právníka JUDr. Jana Eberta a jeho ženy Pavlíny, rozené Zábové. Pro herectví se rozhodla již jako malá sedmiletá holčička. Ve třinácti hrála ochotnické divadlo v Plané nad Lužnicí a vůbec jí nevadilo, že představovala rozvedenou paní. Studovala Reálné gymnázium Charlotty G. Masarykové v Praze, v Dušní ulici, a po celý rok se těšila na prázdniny a doufala, že až bude kdesi na letním bytě, místní ochotnický spolek se bude shánět po nějaké dívce, která by zahrála nějakou malou roličku. Když byla v sextě, začala chodit do kroužku Svazu odborového studentstva, kde se hrály avantgardní komedie a kde se scházeli mladí lidé, holdující modernímu divadlu, a kde se také o divadle hojně diskutovalo. Jana získala roli v Prsech Tiresiových od francouzského básníka Guillauma Apollinaira. V parodii o ženě, kterou přestane bavit role manželovy služky, vystoupila dvakrát. Druhé představení ale již nedohrála. V nejlepší scéně najednou nemohla popadnout dech, zatmělo se jí před očima a měla pocit, že nemůže dál. Chtěla promluvit, ale nemohla. Ten den na divadle oněměla. Dalších půl roku jen sípala. Vypadala přitom jako ta nejzdravější dívka pod sluncem, zradily ji ale hlasivky. Podstoupila náročnou operaci následovanou zdlouhavou léčbou. Na divadlo mohla na dlouhou dobu zapomenout. Po celý čas, kdy na něj mohla jen vzpomínat, si uvědomovala, jak bez něj nedokáže žít. Jako malé dítě se těšila na okamžik, kdy jí lékaři povolí mluvit nahlas a bude si moci zahrát alespoň nějaký štěk.
Jana Ebertová
Když se uzdravila, rozhodla se, že se začne učit jevištní mluvu u nějaké již zkušené herečky. Její volba padla na Lolu Skrbkovou, členku kolektivu divadla E. F. Buriana, jehož repertoár velmi obdivovala. Herectví pak u této své starší kolegyně, proslulé dokonalou dikcí, soukromě studovala až do roku 1939. Ve stejném roce úspěšně ukončila studia gymnázia, která završila maturitou, zapsala se na dějiny umění, ale byl to jen předstupeň k divadlu. Ještě v témže roce nastoupila do divadla Akropolis.
Hned první roli dostala v nezapomenutelném filmu
Rok 1939 byl také rokem její první filmové role. A ne ledajaké. Hned napoprvé si totiž zahrála v legendárním filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Když v roce 1939 začal režisér Martin Frič shánět skutečné studenty pro svůj chystaný film, jeho pravá ruka pan Šimáček si zašel do svazového domu vybrat několik mladých tváří. Dramatický kroužek si v té době již vydobyl pevné postavení mezi podobnými uskupeními a tak nebylo divu, že se hledalo právě zde. Jana Ebertová patřila mezi skupinku vybraných a připadla jí docela výrazná role septimánky Zdeňky Chalupové, do které je zamilovaný spolužák Jan Vaněk, představovaný v té době již zkušeným hercem Rudolfem Hrušínským.
O rok později získala angažmá v Divadélku 99 a filmaři jí nabídli rovnou čtyři role. Patřila k nim kamarádka Karly, v podání Adiny Mandlové, ve filmu Pacientka dr. Hegla, dcera řídících Cilinka, první Kmochova láska, ve Slavínského životopisném snímku To byl český muzikant, Jiřina Bezděková ve Šléglově komedii To neznáte Alberta a konečně Klára Králová ve Svitákově melodramatu Poslední Podskalák.
Po odchodu z Prahy na ni režiséři zapomínali
V roce 1941 odešla do Ostravy, kde působila až do roku 1952, odtud přešla do Brna, kde se stala členkou dětského Divadla Julia Fučíka. Od roku 1965 až do odchodu do důchodu v roce 1976 byla členkou souboru Divadla bratří Mrštíků. Její angažmá na mimopražských scénách způsobilo, že tato zprvu nadějná filmová herečka, se na plátně kin od roku 1941 objevovala již jen sporadicky a s velkými časovými odstupy.
Trvalo dlouhých patnáct let, než dostala novou roli. Zahrála si Kordulu, ženu vesnického muzikanta Kalafuny, v podání Ladislava Peška, ve Steklého a Tylově pohádce Strakonický dudák. Tento film z roku 1955 se již dávno zařadil mezi klasiku a diváci si tak mohou Janu Ebertovou pravidelně připomínat. Na další filmové role si pak opět musela počkat dalších deset let. Pak se již ve filmu objevovala více méně pravidelně, byť jen málokdy v zapamatovatelných úlohách. Z těch výraznějších lze jmenovat role ve filmech režiséra Antonína Kachlíka. V roce 1976 si zahrála Zlámalku ve snímku Náš dědek Josef, dva roky na to byla Šárkou ve filmu Radost až do rána, v roce 1979 si zahrála vrchní sestru v Na koho to slovo padne a nakonec ženou ředitele výzkumného ústavu Maškovou ve snímku z roku 1980 Požáry a spáleniště. Účinkovala také v rozhlase, dabingu a v televizních inscenacích a seriálech. Právě seriál Detektiv Martin Tomsa z roku 1994 je posledním dílem, ve kterém se někdejší septimánka Zdeňka postavila před kameru, byť v tomto případě jen tu televizní.
Co se jejího soukromého života týče, poprvé byla provdána jako Jana Čapková. Jejím druhým manželem byl významný dirigent a pedagog, jeden ze zakladatelů Státní filharmonie v Brně, profesor Otakar Trhlík. Pár spolu měl dvě děti, syna Michala a dceru Barboru. Jana Ebertová se po odchodu do divadelního důchodu soustředila na rodinu a se svým mužem jezdila jako doprovod po celém světě. Po jeho smrti v roce 2005 začala mít sama zdravotní problémy, které ji upoutaly na lůžku. Přesto zůstávala duševně čilá až do konce života. Zemřela v Brně dne 10. listopadu 2010 ve věku požehnaných devadesáti let.
Zdroje:
