Článek
Mladé generaci její jméno již nic neřekne, příslušníci té starší si ale zajisté vybaví sympatickou hlasatelku se sportovním sestřihem, která byla svého času nesmírně oblíbenou osobností televizní obrazovky. Jednoho dne ale zmizela.
Optimistická dívka a mladý herec
Jana přišla na svět dne 25. června 1946 v Ústí nad Orlicí a její rodné jméno znělo Snížková. Od dětství měla veselou povahu a byla velmi energická. Ve škole jí proto říkali „chodící optimismus“. Velký podíl na jejím elánu měl příklad její maminky, která v mládí přežila Terezín.
Již jako velmi mladá se Jana v polovině šedesátých let provdala za herce Jiřího Krampola, který v té době účinkoval v Divadle Na zábradlí a měl za sebou první filmové role. Také ona si několikrát práci před kamerou vyzkoušela. V krimikomedii „Rakev ve snu viděti…“ ztvárnila v roce 1968 pokladní, o rok později se mihla v komedii Zabil jsem Einsteina, pánové… a v sedmdesátých letech se proměnila v ženu ve vinárně ve filmu Ženy v ofsajdu. Úplně naposledy se na stříbrném plátně objevila v další komedii, a sice ve snímku Jen ho nechte, ať se bojí z roku 1977. Hrála tu v podstatě sama sebe, tedy moderátorku hudební soutěže. Právě v průběhu sedmdesátých let se stala hlasatelkou Československé televize a konferenciérkou, jak se tehdy moderátorům říkalo. V té době bylo její manželství se slavným hercem již minulostí. Porodila mu sice syna Tomáše, ale rozvedli se, když mu byly pouhé čtyři roky. Podruhé se vdala v roce 1973 za Jaromíra Fořta a o dva roky později přivítala na svět dceru Zuzanu.
Nositelka Zlatého krokodýla bez práce
V profesním životě se jí po všech stránkách dařilo. U diváků si získala nesmírnou oblibu, především díky televiznímu magazínu Vysílá studio Jezerka, jehož součástí byly rozhovory se známými osobnostmi. V roce 1986 za uvádění tohoto pořadu dostala cenu Zlatý krokodýl. O rok později ale zničehonic přišla studená sprcha. Jana byla od práce odstavena, podle všeho proto, že se dostatečně politicky neangažovala a odmítala se účastnit různých společenských akcí. „Byla jsem zvyklá na pravidelné pondělní schůzky ohledně připravovaných pořadů, a najednou se mi jedno pondělí nikdo neozval. Volala jsem do redakce a asistentka mi řekla: Jano, ty to nevíš? Ty už tady neděláš. Myslím, že to bylo skutečně z toho důvodu, že jsem odmítala navštěvovat různé večírky,“ řekla později o tehdejších událostech někdejší hlasatelka.
Její život se obrátil vzhůru nohama. Mnozí známí se od ní začali odvracet, manželství se ocitlo v troskách a s manželem již ani nebydlela, syn Tomáš, nadějný tenista, navíc v té době vyhrál pardubickou juniorku v deblu i singlu. Tradiční cenou pro vítěze tohoto tenisového klání bývala účast na amerických turnajích. Ale jelikož krátce předtím emigroval Ivan Lendl, tak to Tomášovi nepovolili. Přimělo jej to k úvahám o emigraci. Jana pochopila, že ji v Československu již nic dobrého nečeká a rozhodla se, že emigruje spolu s ním. V listopadu 1988 odjela do Rakouska i s třináctiletou Zuzanou, Tomášem a jeho ženou, která byla v jiném stavu.
Nový začátek v neznámu
„Strach přišel až poslední noc před tím, než jsme měli odjet. To jsem chodila po bytě a říkala jsem si, tak jedině, kdyby přišlo zemětřesení, to by mě zastavilo. A v podstatě jsem si přála, aby to zemětřesení přišlo, protože to není legrace,“ vzpomínala na složité období svého života v pořadu 13. komnata.
Byla si dobře vědoma, že je jí již čtyřicet dva let a všechny její dosavadní zkušenosti jí jsou k ničemu, neboť její povolání stojí na jazyce. Přesto novou výzvu přijala se vztyčeným čelem. První střet s tvrdou realitou přišel v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Spali v místnosti, kde bylo sto šedesát paland, všichni pohromadě – muži i ženy. První dva týdny byli na uzavřeném oddělení. Čekali za zavřenými dveřmi pod dohledem ozbrojených vojáků a policistů, nikam nesměli, dokud je nepozvali na pohovor. Rakouská policie před udělením azylu každého prověřovala. Jana i její rodina u pohovorů naštěstí uspěli.
V táboře pak byla Jana nucena dělat i nedůstojnou práci. S dcerou a snachou kývla na nabídku jednoho Poláka, který hledal někoho, kdo by za čtyřicet šilinků týdně myl záchody a chodby. Tak si bývalá televizní hvězda začala za hranicemi vydělávat své první peníze. V táboře se pak dokonce dostala do kontaktu s rumunskou mafií, konkrétně s jejím šéfem, kterému ostříhala vnuka a on nad její rodinou začal držet ochrannou ruku.
V Rakousku ale zůstat nechtěla. Jejím cílem byla Austrálie. „Měla jsem sice nabídku ze Svobodné Evropy, ale říkala jsem si, že pokud bych zůstala v Německu nebo Rakousku, tak bych v okamžiku, kdy mi bude těžko, měla chuť se vrátit domů. A tam mne jako emigranta zavřeli. Zatímco pokud to bude hodně zlé v Austrálii, tak než si našetřím na letenku, tak už to tak zlé určitě nebude. Navíc to byla země, kde se v té době hrál dobrý tenis, takže i syn chtěl jet tam,“ přiblížila před časem okolnosti svého rozhodnutí.
Nakonec své znalosti využila
V Československu byla mezitím odsouzena za nezákonné opuštění republiky a únos nezletilé. Jana však byla daleko a tohle již neřešila. Musela se naučit jazyk, vydělávat peníze a zajistit sebe a svou dceru. Když se konečně dostala do vytoužené Austrálie, začátky nebyly lehké. Musela vzít každou práci, která se jí nabízela. Měla v této zemi prastrýce, který jí dohodil místo na Kingskross v kukani v herně, kde měnila gamblerům peníze za žetony. Pracovala tak ve vykřičené čtvrti v Sydney, kde jsou kluby, noční bary, striptýzy a slušní lidé se jí vyhýbají obloukem.
Po půlroce potkala v sokolském spolku svého třetího manžela Michaela B. Habera. Austrálie se tak pomalu a jistě začala stávat jejím novým domovem. Na popud jiného československého emigranta, Jiřího Brožiny, začala vydávat krajanské noviny. Jednalo se čtrnáctideník, krásný časopis, kterému se věnovala dlouhých devět let. Postupem času se její situace začala zlepšovat i po pracovní stránce. Přes prodejkyni životních pojistek, vína, svatebních šatů a recepční ve fitness centru se propracovala k mnohem veselejšímu povolání. Stala se oddávající úřednicí. Přivedla ji k tomu náhoda. Jednoho dne se ocitla na svatbě kamarádky své dcery. Oddávající byla naprosto děsivá. Jana si pak stěžovala svým známým, jaký to byl špatný výkon. A oni navrhli, ať si sama udělá kurs. Ten sice v Austrálii není jednoduchý, ale jeho absolvent pak může oddávat i potvrzovat doklady. Jana své známé poslechla, uspěla a našla se v profesi, ve které mohla plně zúročit své moderátorské dovednosti. Než odešla do důchodu, oddala stovky párů.
O návratu do staré vlasti nikdy nepřemýšlela. Jediné, po čem se jí stýská, jsou olomoucké tvarůžky. Do Austrálie se kvůli hygienickým předpisům nemůže jídlo dovážet, jednou je sice propašovala, dnes by si na to ale již netroufla.
Zdroje:
