Článek
Jana Robbová přišla na svět na pražské Štvanici dne 4. dubna 1951. Vyrůstala s rozvedenou matkou a starším bratrem. Od pěti let chodila do baletu, pak přidala sportovní gymnastiku. Závodění ukončil úraz. Od maminky pak dostala kytaru španělku a jako samouk začala pečlivě cvičit akordy. Něco ji naučil také bratr a jeho kamarádi. „Vždycky jsem kamarádila spíš s klukama než s holkama. Kluci mi také vymýšleli docela milé a dobrosrdečné přezdívky – říkali mi trpaslíku nebo malý pivo,“ uvedla Jana v jednom z rozhovorů.
Sestřičkou se nestala
Z deváté třídy zamířila na střední zdravotnickou školu, studium však nedokončila. V osmnácti začala zpívat před publikem a v roce 1969 se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty a s písničkou Massachusetts od Bee Gees postoupila do finále. Její hlas a živelnost neunikly kapelníkovi skupiny The Lovely Sextet, která se právě chystala do zahraničí a hledala novou zpěvačku. Jana nabídku, zda by nechtěla zpívat nějakou dobu na diskotékách a v mládežnických klubech v cizině, s radostí přijala. Dva roky pak vystupovala v Německu, Jugoslávii, v Itálii, ve Švýcarsku, Dánsku nebo Holandsku. Naučila se anglicky a německy, zkoušela i italštinu. Neskutečně se vyzpívala, ale hlavně si vyzkoušela všechny možné styly. Na západě mohla zůstat, dostala rovnou několik nabídek, bále se ale, že o práci přijde a zůstane v cizí zemi sama a bez prostředků.
Vrátila se proto raději domů a krátce nato se od přátel dozvěděla, že divadlo Semafor opouští Naďa Urbánková. Zkusila štěstí a již v září roku 1971 se stala členkou skupiny Miloslava Šimka. Ve stejném roce se v semaforském pořadu Hop dva tři Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna poprvé objevila i na televizní obrazovce. Působila doslova jako zjevení. Byla drobná, na vysokých podpatcích, její zpěv ale doslova vyrážel dech. Zpívala povětšinou své sólové písně, anebo také duety s Pavlem Bobkem.
Zkusila i hereckou profesi a spolupráci s Gottem
V roce 1972 si Jana Robbová odbyla i svůj herecký debut, když získala drobnou vedlejší roli v malé televizní komedii režiséra Jána Roháče Věra – nevěra. Znovu se s ní televizní diváci setkali o rok později v Bakalářích, kde si již v jedné z povídek zahrála hlavní ženskou roli. V osmdesátých letech se připomněla menší rolí mafiánské dcery v komedii Buldoci a třešně a v drobné úloze servírky v jedné z epizod seriálu Malý pitaval z velkého města.
Již zmiňovaný rok 1972 byl pro Janu Robbovou zlomový ještě v jedné věci. Právě tehdy byl její hlas poprvé zaznamenán na gramofonové desce. Jednalo se o nahrávku Sopka, kterou natočila s Jezinkami a skupinou Groš. Nešlo o bůhvíjaký hit, Jana na sebe ale upozornila hudební znalce a ti nešetřili chválou. Zájem o spolupráci s mladou nadějnou zpěvačkou projevil i Karel Gott, který s ní nazpíval duet Toulky. Písnička zazněla i v Gottově televizním recitálu a Jana se rázem stala obrovsky populární. Díky tomu se již v roce 1973 objevila na páté příčce ve Zlatém slavíkovi. Dostala skoro třicet tisíc hlasů a porazila třeba Hanu Zagorovou, Marii Rottrovou nebo Věru Špinarovou. V první desítce se držela další tři roky. Po Gottově boku nazpívala ještě jeden duet – předělávku jeho hitu Bum, bum, bum. Na slavného kolegu tehdy pěla jen samou chválu: „S Karlem Gottem se mi nejen velmi dobře zpívalo, ale i pracovalo během zkoušek, natáčení, vůbec; protože on je jednak hodný člověk, jednak dokonalý profesionál. Ví, co chce od sebe i od jiných, dokáže pomáhat – to je vzácná vlastnost.“ Ona sama měla bohužel s profesionalitou problém. Byla nedochvilná, nespolehlivá. Gott s ní nakonec spolupráci ukončil poté, co nepřišla dvakrát za sebou na schůzku.
Nevyhraněný repertoár
Zatím se Janě ale stále dařilo. V roce 1973 vystoupila na festivalu Děčínská kotva a s písničkou Strašáček vyzpívala zlatou kotvu včetně ceny publika. Kritici jí ale začali vyčítat, že je nevyhraněná a neměla by brát vše, co jí kdo nabídne. Potřebovala by písně na míru a pevné dramaturgické vedení.
V roce 1977 odešla ze Semaforu a začala vystupovat s Václavem Neckářem a skupinou Bacily. „Do skupiny ji tehdy přivedl náš manažer Honza Bunzel. Vašek chtěl partnerku a dal si podmínku, že musí být menší než on. Druhým pádným důvodem bylo to, že velice dobře zpívala. Byla to taková česká Janis Joplin. Jana prošla velkou školou barových kapel, protože jezdívala zpívat do západního Německa a naučila se široký zahraniční repertoár. Ráda zpívala i bluesové věci a výborně improvizovala. Když jsme byli ubytovaní v hotelu a šli na večeři do restaurace, kde se živě hrálo, mnohokrát se stalo, že se domluvila s místní kapelou a skvěle si s nimi střihla nějaké blues…,“ vzpomínal na dávnou spolupráci kapelník skupiny Bacily Jan Neckář.
Nemoci si nikdo nevšímal
Jana tehdy slavila úspěch mimo jiné s písní Řekni mi, lásko. Bohužel začínala být pomalu a jistě zcela nevyzpytatelná. Chyběl jí někdo, kdo by do jejího života vnesl řád. Nikdo takový se bohužel nikdy nenašel. Mladá zpěvačka nedokázala sladit svůj osobní život s tím profesionálním. Začala mít problémy s alkoholem. Její pití postupně vygradovalo do takového stádia, že několikrát spadla přímo na pódiu při vystoupení, jindy na koncert vůbec nedorazila nebo nebyla schopná vyjít na jeviště. Trpěla také bulimií. Přátelé o ní říkali, že se v restauraci cpala jako nezřízená, uprostřed večeře najednou odběhla, a když se vrátila, pokračovala v jídle. O zrádné nemoci se tehdy nemluvilo a Janu proto nikdo nepodezíral, že chodí na záchod zvracet. Nedařilo se jí ani v osobním životě. Byla dvakrát rozvedená, prodělala dvě mimoděložní těhotenství a děti poté již mít nemohla.
Svůj talent tak pomalu a jistě pohřbívala. Když skončila s Bacily, dala dohromady čtyřčlennou skupinu Orient, s níž pak jezdila po klubech a tancovačkách, přičemž vzniklo i několik rockových písniček ve studiu, kupříkladu Dals mi lásku. Dvakrát se podrobila protialkoholní léčbě, ale bez většího efektu. Štěstí neměla ani na člověka, který by ji dokázal umělecky usměrnit, kočírovat. Pomalu a jistě upadala do zapomnění. V první polovině osmdesátých let ještě koncertovala s rockovou skupinou Centrum, se kterou natočila ve studiu několik skladeb, kupříkladu Budeme zpívat, bude se hrát nebo Holka bláznivá. S koncertováním ale měla čím dál tím větší problémy a v roce 1985 kariéru zcela ukončila.
Když přestala zpívat, pracovala jako servírka v různých venkovských hospodách. Bylo to povolání, které se jí vždy líbilo. Hrála si na něj již jako malá holka. Snadné to pro ni ale nebylo. Kdekdo ze štamgastů ji poznával a měl k ní nevhodné poznámky. Po roce 1989 začala dostávat hudební nabídky a uvažovala, že by se ke zpěvu vrátila. Dokonce trénovala hlasivky. Tentokráte se jí do cesty postavila nemoc. Začala mít zdravotní problémy a lékaři u ní diagnostikovali rakovinu hrtanu v pokročilém stadiu, a přestože téměř vzápětí proběhla rychlá operace, bylo již bohužel pozdě. Kdysi obdivovaná zpěvačka zemřela dne 4. srpna 1996, přesně čtyři měsíce po svých pětačtyřicátých narozeninách.
Zdroje:
