Jane Birkin: Úspěšná herečka a módní ikona, co dala jméno kabelce, zůstala skromnou a laskavou dámou

Jane Birkin měla život plný osobních i profesních zvratů, šťastných, tragických i skandálních. Narodila se dne 14. prosince 1946 jako Jane Mallory Birkin v Marylebone, čtvrti v centru Londýna, ve Westminsteru. Její netypické prostřední jméno vymyslela matka, která se inspirovala středověkým autorem anglické verze artušovské legendy Sirem Thomasem Malorym. Judy Mary Campbell, matka Jane Birkin, byla anglická divadelní herečka.

Otec pocházel z velmi významného aristokratického rodu Birkinů. David Leslie Birkin byl vnukem Sira Thomase Birkina. Sám pak byl nadporučíkem Královského námořnictva a zároveň válečným hrdinou. Během druhé světové války působil jako špión a pomáhal francouzskému vnitřnímu odboji přepravovat v noci bojovníky z Bretaně na Britské ostrovy. Říká se, že takto mimo jiné zachránil budoucího prezidenta Françoise Mitterranda.

Jane navštěvovala legendární školu Miss Ironside v Kensingtonu a následně internátní školu Upper Chine na ostrově Wight. Sama sebe popsala jako plachou anglickou dívku a vzpomínala jak byla na této škole šikanována kvůli svému androgynnímu vzhledu: „Ostatní říkali, že jsem napůl chlapec, napůl holka. Neměla jsem žádná prsa, dokonce ani vyvíjející se ňadra. Bylo to hrozné.“ Začala tehdy brát prášky na spaní, s čímž už nikdy nepřestala. Již tehdy snila o dráze herečky a obrátila se proto s prosbou o radu k otcově sestřenici, anglické filmové režisérce Carol Reed. Reed jí řekla, že vše záleží na tom, zda ji bude milovat kamera. Záhy se mělo ukázat, že kamera útlou dívku milovat bude.

Jane začala obrážet konkurzy a v roce 1965 získala roli nejprve na jevišti, a sice v muzikálu Passion Flower Hotel. Obsadil ji sám autor John Barry. S tímto o třináct let starším skladatelem a dirigentem se mladičká Jane záhy sblížila a již 16. října téhož roku se za něj provdala.

Rok 1965 byl pro začínající herečku přelomový i v tom, že získala svoji úplně první filmovou roli, ještě bezejmennou, ve snímku s názvem Fortel, a jak ho získat. Po několika dalších podobných úložkách přišel zlom. V roce 1966 si ji vyhlédl Michelangelo Antonioni, který se právě chystal natočit svůj první anglicky mluvený film Zvětšenina. Příběh londýnského módního fotografa, který věří, že vyfotografoval vraždu, se dodnes řadí mezi nejlepší díla světové kinematografie. Jane Birkin s účastí na filmu váhala. Jednak vůbec netušila, jak významným režisérem Antonioni je, jednak jí vadila nahota, kterou její role vyžadovala. Nakonec ji ale přesvědčil John Barry, který správně vycítil potenciál filmu pro hereččinu budoucí kariéru. Jane ve Zvětšenině hrála jednu z dvojice začínajících modelek, které se snaží nadutého hlavního hrdinu Thomase přesvědčit, aby je vyfotografoval. Návštěva ateliéru se záhy zvrtne v erotické hrátky, během kterých mladičká Jane ukáže divákovi nahý rozkrok. Těchto asi dvacet vteřin nahoty pobouřilo britský tisk. Film ale získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes a mladičkou herečku zapsal do diváckého povědomí.

V roce 1967 se Jane narodila dcera Kate. John Barry však krátce na to rodinu opustil a odjel do Spojených států. V roce 1968 následoval rozvod. Jane Birkin se poté rozhodla zkusit štěstí v Paříži. Ačkoliv neuměla francouzsky, vydala se na casting k filmu Slogan. Měla ztvárnit mladou Angličanku, která poblázní čtyřicetiletého úspěšného reklamního režiséra. Roli dostala, pomohlo jí i to, že stylem připomínala tehdejší nejslavnější modelku Jean Shrimpton. Během castingu se poprvé setkala se svým hereckým partnerem, jedním z největších francouzských zpěváků a skladatelů, Sergem Gainsbourgem, který pocházel z ruské židovské rodiny.

Byl jí protivný a připadal jí arogantní, on zase čekal jinou partnerku a reptal, že má hrát s neznámou ženou, která nedokáže správně vyslovit ani tři francouzská slova. Aby se prolomily ledy mezi herci, uspořádali producenti večírek, kde Jane vytáhla netančícího morouse Gainsbourga na parket. A ledy se opravdu prolomily. A když po Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách jejich láska propukla naplno, Serge opustil ženu a dítě a následujících třináct let tvořil s Jane jeden z nejznámějších párů Francie druhé poloviny dvacátého století.

O osmnáct let starší Gainsbourg se stal Janiným učitelem, doslova profesorem Higginsem. Již v roce 1969 ji přivedl ke zpěvu. Ve stejném roce vyšel jejich světoznámý, sexuálně zabarvený duet, Je t´aime… Moi non Plus. Původně jej s Gainsbourgem nazpívala Brigitte Bardot, ale s ohledem na svoje tehdejší manželství s německým multimilionářem Guntherem Sachsem odmítla jeho uveřejnění. Píseň na jedné straně vyvolala skandál, odsoudil ji Vatikán s papežem v čele a několik zemí ji dokonce zakázalo, na straně druhé byla jedničkou hitparád ve Velké Británii jako první cizojazyčná píseň v historii.

Soužití obou umělců ale od počátku nebylo bez problému. Serge pil a na Jane velmi žárlil. Když se v roce 1969 natáčelo drama Bazén, ve kterém Jane hrála osmnáctiletou dívku, veřejně varoval oba hlavní mužské protagonisty filmu Alaina Delona a Maurice Roneta, aby od ní dali ruce pryč.

V roce 1971 se páru narodila dcera Charlotte Gainsbourg a Jane si na čas dala pauzu od filmování. Už v roce 1973 se ale objevila po boku Brigitte Bardot ve Vadimově filmu Don Juan 73. O rok později si zahrála společně Pierrem Richardem v Zidiho komedii Hořčice mi stoupá do nosu. V roce 1975 si tuto spolupráci zopakovala ve filmu Náhradník. Účinkovala i v Zidiho komedii Zvíře, tentokráte vedle Jean-Paula Belmonda. Nezapomínala ale ani na rodnou Anglii a přijala roli rovnou ve dvou adaptacích detektivních knih Agathy Christie s Peterem Ustinovem coby Herculem Poirotem v hlavní roli. Ve Smrti na Nilu z roku 1978 si zahrála služku, které se krutě nevyplatí vydírání vraha. O čtyři roky později se ve filmu Zlo pod sluncem stala sama vražedkyní.

Navzdory své útlé postavě a mírně androgynnímu vzhledu se v sedmdesátých letech stala ve Francii ztělesněním sex-symbolu. Představovala novou, nezávislou ženu. Francouzi byli okouzleni jejím jemným britským přízvukem a filmové diváky po celém světě přitahovaly elegantní linie její štíhlé postavy, jemný tvar jejích rtů, které se vždy zdály být mírně pootevřené, aby odhalily tenké mezery mezi zuby.

Udivovala rovněž dokonalým smyslem pro módu. Jednoduché džíny a bílé tričko uměla nosit jako nikdo jiný. Na trhu v Portugalsku si zakoupila obyčejný ručně pletený košík, který následujících několik let nedala z ruky. Nosila jej všude kam šla, na nákupy, do nočních klubů i na společenské události. V roce 1983 seděla během letu z Paříže do Londýna v letadle na místě vedle generálního ředitele Hermès Jean-Louise Dumase, když její košík vypadl z přihrádky na zavazadla a jeho obsah se vysypal. Birkin Dumasovi vysvětlila, jak je těžké najít koženou víkendovou tašku, která by se jí líbila. On pro ni o rok později vytvořil černou koženou kabelu, nazvanou na její počest Birkin bag. Kabelka se v průběhu let stala symbolem luxusu a společenské prestiže. Sama Birkin údajně vlastnila pět těchto tašek.

Gainsbourgovi sice vděčila za svoji kariéru zpěvačky, dokázala se od něj ale nakonec v roce 1980 odpoutat. Přestože jej nesmírně milovala, nedokázala dále snášet jeho alkoholismus a násilnické chování, včetně bití. Zůstali ale přáteli a on pro ni nadále skládal písničky. Na konci osmdesátých let poprvé vystoupila v Paříži se sérií koncertů, kde hrála repertoár, který pro ni napsal. Poté již vystupovala pravidelně. Ve filmu se přehrála do rolí zralých žen a věnovala se úspěšně i divadlu.

Po rozchodu s Gainsbourgem se jejím novým partnerem stal Jacques Doillon, se kterým měla dceru Lou Doillon. Když ji v roce 1982 porodila, poslal jí Serge balíček s dětským oblečením a vzkazem „od druhého tatínka“. V březnu roku 1991 Jane Birkin během několika dnů po sobě ztratila jak Serge Gainsbourga, který zemřel 2. března, tak svého otce, který tento svět opustil v den Gainsbourgova pohřbu, tedy 7. března 1991. Jane smrt někdejšího partnera na dlouhé měsíce zlomila a vztah s Doillonem to nevydržel. Jejím posledním veřejně známým partnerem se pak stal spisovatel Olivier Rolin.

Jeden nebo dva roky po smrti svého otce zakoupila dům v Lannilis. Tehdy se tisku svěřila se sentimentálním důvodem, který ji k tomu přivedl: „Dozvěděla jsem se, že dům s výhledem na pláž v Abersu je na prodej. Tento dům má výhled na pláž, ze které se můj otec podílel na evakuaci anglických, amerických a kanadských letců do Anglie. Můj otec trávil bezměsíčné noci naloďováním a vyzvedáváním spojeneckých vojáků na úpatí německých bunkrů.“

Jane Birkin byla po celý svůj život velmi angažovanou osobou. Již v době svého dětství demonstrovala v ulicích Londýna proti trestu smrti. V sedmdesátých letech vedla kampaň za právo na potrat. Podporovala migranty bez dokladů, bojovala proti homofobii, byla pro manželství pro všechny. Angažovala se také v boji proti krajní pravici. V dubnu 2011, krátce po jaderné havárii ve Fukušimě, odjela do Japonska na koncert na podporu obětí. Podepsala rovněž výzvu proti globálnímu oteplování. V roce 2015 napsala otevřený dopis společnosti Hermès, ve kterém požadovala, aby její jméno nebylo spojováno s krokodýlí variantou slavné kabelky, dokud nebudou zavedeny lepší podmínky na krokodýlích farmách. Společnost záhy vydala prohlášení, že herečku v tomto ohledu uspokojila svými novými opatřeními.

Okolí ji vždy popisovalo jako velmi milou a přístupnou dámu, která navzdory svým životním úspěchům zůstávala skromná.

V roce 2013 postihla herečku největší tragédie jejího života. Prvorozená dcera Kate Barry, úspěšná módní fotografka, která trpěla těžkými záchvaty deprese a závislostmi, se zabila pádem ze svého bytu ve čtvrtém patře v Paříži.

Jane ji na onen svět následovala o rovných deset let později. Dne 1. července 2023 se naposledy objevila o berlích na svatbě svého vnuka Bena Attala. Trpěla v té době dýchacími potížemi. 16. července ji pečovatelka našla mrtvou sedící v křesle v jejím domě. Příčinou byla opakovaná ataka mozkové mrtvice. Urna s hereččiným popelem byla následně uložena na hřbitově Montparnasse, kde o deset let dříve spočinuly ostatky nešťastné Kate.

Zdroje:

Androgynní půvab a křehkost. Jane Birkinová byla zosobněným symbolem sexuální svobody | Kultura | Lidovky.cz

Faut-il brûler „Blow up“, le chef-d'œuvre d'Antonioni ? | Les Inrocks

Jane Birkin | ČSFD.cz

Jane Birkin - Wikipedia

Jane Birkinová – Wikipedie

Jane Birkin — Wikipédia

Mort de Jane Birkin : L'icône next door de la rue d'Assas, à Paris