Článek
Mikuláš Huba patří ke slavným rodákům z východního Slovenska, které je považováno za líheň talentů. Narodil se dne 19. října 1919 ve Spišské Nové Vsi, ale hlásil se i k Oravě, odkud pocházel jeho otec. Divadlo mu učarovalo již v době středoškolských studií. Na gymnáziu navštěvoval recitační a ochotnický kroužek Hviezdoslav. Rozhodl se však studovat právo a filozofii v Bratislavě. Záhy ovšem pochopil, že tudy cesta nevede. Herecká vášeň dostala přednost. Zanechal tedy práva a přešel na Hudební a dramatickou akademii. Již v roce 1938, po pouhém roce studia, se stal členem činohry Slovenského národního divadla, kde setrval až do své smrti.
Stál u počátků slovenské kinematografie
Díky svému mužnému zjevu a charismatickému hlasu byl záhy považován za státního krasavce. Ženy jím byly okouzleny, ale jen jedna z nich se pro něj stala osudovou. Byla jí vynikající operní zpěvačka Mária Kišoňová. Porodila mu tři děti, syna Martina a dvě dcery.
Filmaři Mikuláše Hubu nemohli přehlédnout. Objevil se hned v prvním slovenském filmu Varúj!, který v roce 1946 natáčel někdejší prvorepublikový Jánošík Paľo Bielik ještě společně se svým mentorem Martinem Fričem. Bielik ztvárnil zároveň i hlavní roli. Na Mikuláše Hubu vybyla postava inženýra Gregora. Bielik na něj pamatoval i o dva roky později, když již samostatně natočil válečné drama Vlčie diery. Huba se tentokráte divákům představil coby Matúš Svrčina. K jeho dalším filmovým počinům patří kupříkladu role malíře Petra v historickém snímku Posledná bosorka, inženýr Holeš v kriminálce Smrť prichádza v daždi, doktor Kysela v dalším krimifilmu Šepkajúci fantóm či generál Jan Golian v Poéme o svedomí.
Stal se i Bohuslavem z Michalovic
Coby čelný představitel moderního slovenského herectví byl často obsazován i českými režiséry. Za připomínku stojí jeho major SNB v Akci B, československý delegát v OSN v Kadárově a Klosově Únosu či inspektor letiště Jozef Lipták v psychologickém dramatu Letiště nepřijímá. S českým filmem se pak rozloučil jako švédský hrabě, státník, podporovatel a dopisovatel Jana Amose Komenského, Axel Oxenstierna ve Vávrově historickém snímku Putování Jana Amose. Hrál ale i českého šlechtice Bohuslava z Michalovic ve slovenském seriálu o Janu Jeseniovi, který nese název Lekár umierajúceho času. O sedm let později pojal režisér Miloslav Luther ideu z natočeného materiálu vytvořit zkrácenou verzi pro kina. Sestříhanou a obsahově přestavěnou verzi nechal nadabovat češtiny a do distribuce šla v roce 1990 pod názvem Svědek umírajícího času. To byl již Mikuláš Huba čtyři roky po smrti.
Huba ale nebyl jen divadelním a filmovým hercem. Věnoval se rovněž umělecké recitaci a přednesu. Spolupracoval s rozhlasem a svůj nezaměnitelný hlas zachytil i na gramofonových deskách. Od roku 1951 působil jako pedagog na bratislavské VŠMU. Dvakrát se ocitl v pozici šéfa činohry Slovenského národního divadla. Angažoval se ale i politicky. Byl členem Komunistické strany Slovenska a dokonce deset let členem Ústředního výrobu KSS. Zastával mimo jiné i funkci předsedy divadelní a dramaturgické rady Ministerstva školství.
Po synovi chtěl, aby herectví zanechal
Za své nesporné herecké umění obdržel celou řadu cen. A ovlivnil samozřejmě i svého syna. „Já jsem původně koketoval s geologií, protože dědeček s babičkou v nás vypěstovali obrovský vztah k přírodě. Kromě přihlášky na VŠMU jsem si dal druhou na geologii,“ svěřil se v jednom rozhovoru Martin Huba. Talentové zkoušky na VŠMU se ale konají v předstihu a když Martina přijali, o geologii se již nepokoušel. Náročný Mikuláš ale vůbec nebyl přesvědčen o tom, že na herectví má talent. „Hned po mé první premiéře mi řekl, ať se rozhodnu studovat něco jiného, že on mě ještě uživí,“ přiznal herec. Na otcovu radu naštěstí nedal a postupně se propracoval mezi přední slovenské herce. I Mikuláš na něj byl nakonec hrdý. Na jevišti se otec se synem sešli ale jen jednou jedinkrát. Stalo se tak v roce 1980, kdy si v Slovenském národním divadle zahráli v Turgeněvově Měsíci na vsi. Jejich herecké představy byly navíc dosti rozdílné. Mikuláš Huba tíhl k patetickému herectví své doby, kterému se mladší generace již vyhýbala. Lidsky si ale rozuměli velmi dobře. Nedokázaly je rozdělit ani rozdílné politické názory, dokázali je respektovat. Navíc všichni, kdo Mikuláše Hubu znali, říkají, že byl rovným člověkem. Přestože byl na vysokém postu, nikdy toho prý nezneužil, na svět se vždy díval střídmým pohledem.
Umělecké sféře zůstaly věrné i Mikulášovy dcery. Starší zdědila krásný hlas po matce a mladší zase učaroval tanec a skončila ve Slovenském národním baletu.
Hrob Mikuláše Huby
Na konci života byl Mikuláš Huba těžce nemocný, ani tehdy ale neztratil renomé velkého recitátora. Svému příteli na balkoně nemocnice recitoval hledě na hvězdy verše ze Sládkovičovy Mariny: „Padají hvězdy, i my padneme.“ Velký slovenský herec Mikuláš Huba zemřel dne 12. října 1986 v Bratislavě na prahu svých šedesátých sedmých narozenin. Je pohřben na známém bratislavském hřbitově Slavičí údolí.
Zdroje:
