Článek
Jiří Hálek o sobě s oblibou prohlašoval, že je potomkem básníka Vítězslava Hálka. Pravda to nebyla a herec si toho byl dobře vědom. Ve skutečnosti se totiž narodil jako Hugo Frischmann. Dne 10. září 1930 jej v Praze přivítala na světě rodina inženýra chemie. Zatímco tatínek disponoval výrazným výtvarným nadáním, malý Hugo záhy začal vynikat ve zpěvu. S oblibou rovněž hrával pro mladšího bratra Viktora a pro kamarády loutkové divadlo a liboval si ve všelijakých převlecích. Rodiče byli přesvědčeni, že je přímo předurčen pro uměleckou dráhu a zajistili mu soukromou výuku zpěvu u uznávané operní pěvkyně Národního divadla Marie Kohoutkové-Šlechtové. O zlu, které se blížilo, neměl tehdy budoucí herec ani ponětí. Teprve poté, co v protektorátu začaly být uplatňovány Norimberské zákony, zjistil, že je z poloviny židovského původu. Jeho rodina totiž inklinovala ke křesťanství. „Nikdo mi to neřekl, že patřím k židovské rodině,“ prozradil v jednom z mála rozhovorů, v němž se k osudným okamžikům vrátil.
Život v útulku Židovské obce
V červenci 1942 na základě výnosu Ministerstva školství Protektorátu Čechy a Morava musel jako židovský míšenec opustit školu a skončil v útulku, který zřídila Židovská náboženská obec v pražské Spálené ulici. Spolu s dalšími dětmi jej měl na starosti loutkář, pedagog a režisér Erik Kollár. „Mé péči bylo svěřeno třináct dětí od deseti do třinácti let. Skupina se pojmenovala – nevím proč – Námořníci. Byly to děti většinou rozumově vyspělé nad svůj věk. Věděly příliš mnoho o životě. Vyučovat se nesmělo. Šlo mi tedy o tři věci: aby aspoň tady v útulku se děti cítily dětmi. Aby srostly v dobrý kolektiv, protože kamarádského ducha budou potřebovat, až půjdou do transportu,“ prozradil v dochovaných vzpomínkách vychovatel. S dětmi hrál divadlo a malému Hugovi svěřil hlavní úlohu v dramatizaci Erbenova Plaváčka. Stalo se ale to, čeho se tak obával. K transportu do koncentračního tábora skutečně došlo v létě roku 1943. Útulek tehdy opustilo deset dětí. Hugo mezi nimi nebyl, jako zázrakem unikl.
Válku naštěstí přežil a na podzim roku 1945 mohl začít znovu studovat na reálném gymnáziu. Umění ale z hlavy nepustil. Během studia účinkoval v ochotnickém spolku Bozděch ve vršovickém Jiráskově divadle a byl členem dětského sboru paní Putzkerové, což byla odnož Dismanova souboru. V roce 1946 ztvárnil ve Studiu Národního divadla Frantíka Severína v dramatizaci Řezáčova Poplachu v Kovářské uličce, uváděné pod titulem Zelená knížka. V maturitním ročníku hrál ve studentském Divadle radosti v bývalém sále divadla Ference Futuristy v paláci Kotva.
Stal se vdovou Outěchovou
Před kameru se poprvé postavil již v roce 1948, aby se publiku představil v osvětovém snímku Křižovatka života. V roce 1946 byl přijat na DAMU, kde k jeho pedagogům patřili Miloš Nedbal, Vlasta Fabianová, Ladislav Pešek či Radovan Lukavský. Studia absolvoval postavou Kalafuny v Tylově Strakonickém dudákovi. Pracovní umístěnku dostal do Městského divadla mladých v Ostravě. Strávil tu jednu jedinou sezónu a pak musel odsloužit povinnou základní vojenskou službu, kterou absolvoval v armádním souboru Vítězná křídla, kde se uplatnil jako konferenciér estrádních pořadů. Z této skupiny pod vedením Darka Vostřela vznikl posléze Pražský estrádní soubor, základ budoucího Rokoka. Po návratu do civilu působil Jiří Hálek rok v Pražské estrádě, odkud v roce 1957 přešel do Městského oblastního divadla v Mladé Boleslavi. Teprve v roce 1962 se konečně mohl vrátit do rodné Prahy. Nejprve se uchytil v kabaretu Paravan, jenž v roce 1959 založil spisovatel, dramatik, textař a interpret Jiří Robert Pick. Divadlo zprvu působilo v Redutě a od ledna roku 1964 v divadelním sále Ve Smečkách. Zaměřovalo se na literární kabaret, kombinovaný s dobovou divadelní revuí s důrazem na satiru, parodii, recesi a absurdní humor, který často reagoval na aktuální společenské dění. V sezóně 1964 až 1965 se Paraván o sál začal dělit se vznikajícím Činoherním klubem, do jehož souboru Jiří v roce 1965 přešel. Stal se tak jeho kmenovým členem a výrazně na sebe upozornil hned v prvním představení, válečném dramatu Ladislava Smočka Piknik. Když se o dva roky později rozhodl režisér Vladimír Sís tuto hru převést do filmové podoby, Jiří byl samozřejmě u toho. To již měl za sebou i natáčení oscarového snímku Ostře sledované vlaky, jímž se po letech opět vrátil na stříbrné plátno.
Jiří Hálek se oporou Činoherního klubu stal na pětatřicet let a odehrál tu desítky rolí. Legendární byla jeho parodicky pojatá ženská postava, vdova Outěchová, ve Smočkově psychologické crazy-komedii Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Pro kolegy i diváky se Jiří stal uznávanou hereckou osobností. Charakteristické pro jeho pojetí rolí bylo důmyslné propojení reality a groteskní nadsázky. Disponoval osobní noblesou, inteligencí a jemným smyslem pro humor. Byl rovněž nesmírně spolehlivý a skromný.
Hlavní role přinesla lásku
Film mu bohužel nikdy tolik příležitosti neposkytl. Vzhledem ke svému malému vzrůstu Hálek hrával zpravidla různé submisivní jedince nebo vzteklouny. Jeho filmografie sice čítá stovky postav, většinou se ale jedná o malé roličky všelijakých úředníků, nádražáků, číšníků, požárníků, správců, učitelů, ředitelů, právníků, starostů či papalášů. Nepřehlédnutelným byl jeho psychiatr ve zfilmované divadelní hře Pension pro svobodné pány z roku 1967. O devět let později se do povědomí diváků zapsal coby ředitel školy v komedii režiséra Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero! Jeho komického umění využil i Dušan Klein ve filmu Jak svět přichází o básníky. Stejnou postavu, redaktora Hrdličku, si Hájek zahrál i v dalším z filmů, a sice v Jak básníkům chutná život. Objevil se i Herzově krimifilmu Holka na zabití, kde představoval poněkud nevrlého ševce. Věra Chytilová mu svěřila pro změnu roli v komedii Faunovo velmi pozdní odpoledne, v níž si zahrál přítele hlavního hrdiny. V roce 1984 propůjčil svoji tvář fyzikáři Lumíru Kostečkovi v rodinné komedii Výbuch bude v pět. Byl k vidění i v lechtivé komedii Anděl s ďáblem v těle, tentokráte v roli úředníka. Postavu vnitřně rozpadlého Čtvrtečky sehrál v Kleinově filmu Dobří holubi se vracejí. Nevyhýbal se ani pohádkové tvorbě, ztvárnil například vyslance v televizní komedii O princezně Solimánské. Svoji jedinou hlavní roli získal v roce 1985 v komedii režiséra Vladimíra Drhy Mezek. Stal se vychovatelem na hornickém učilišti Viktorem Mezkem, jenž se tvrdohlavě pokouší měnit své svěřence k lepšímu, jeho soukromí i rodina se však ocitají na samém okraji zájmu a řítí se do krize.
Titulní role přinesla do Hálkova života lásku. Právě díky ní se seznámil s o dvanáct let mladší scenáristkou Irenou Charvátovou, s níž se vzápětí oženil. Nespojovalo je jen umění, ale i trauma z dětství. Irenin Otec padl ve válce a její matka skončila svoji pozemskou pouť v Osvětimi. Ona sama pak vyrůstala v dětských domovech. Začínala jako dělnice semilské textilce, v roce 1968 nastoupila do Filmového studia Barrandov coby sekretářka produkce, pak byla chvíli skriptkou, až v roce 1977 konečně zakotvila ve scenáristickém oddělení. V roce 1983 pak úspěšně absolvovala studium oboru dramaturgie-scenáristika na pražské FAMU.
Jiří Hálek naposledy stanul před kamerou v roce 2008 v seriálu Strážce duší. Vzápětí však ovdověl. Irena zemřela nečekaně po krátké nemoci. Herec po této životní ráně upadl do depresí a na hereckou profesi rezignoval. Nepřemluvila ho ani Halina Pawlovská, jež ho chtěla obsadit do chystaného seriálu. Za jediný natáčecí den mu prý nabídla pětadvacet tisíc korun. Ani to jej nepřesvědčilo. Jeho zdravotní stav se postupně horšil a nakonec se stal jedním z prvních klientů nového domova pro seniory v Říčanech u Prahy. Zemřel v požehnaném věku devadesáti let 18. prosince 2020, příčinou jeho smrti bylo stáří.
Zdroje:
