Článek
Jiří Růžička mladší se narodil dne 8. ledna 1956 v Praze do umělecké rodiny. Jeho otcem byl filmový produkční, asistent režie a pomocný režisér Jiří Růžička starší a matkou známá a populární česká herečka Helena Růžičková, rozená Málková. Na svět přišel jako maličké a slabé dítě, doslova nedochůdče, které u okolí budilo jen ty nehorší obavy. Helenina matka, Jihoslovanka Dragica Málková, to snášela obzvláště těžce. Naříkala, že: „malý Jiří jistě umře hladem a bude chudáček podvyživenej.“ Nic z toho se nestalo, ba právě naopak. Jiří záhy dosáhl nadstandardních rozměrů.
První významná role přišla s nezapomenutelnou pohádkou
Před kamerou se poprvé objevil jako půlroční batole. Později ztvárnil několik dětských rolí ve filmech jako Zázračný hlavolam nebo Farářův konec. První výraznou úlohu získal v roce 1973 v pohádce Tři oříšky pro Popelku, kde si po boku své matky zahrál dobrosrdečného kuchtíka.
Po základní škole se pod vlivem rodičů hlásil na konzervatoř, nebyl ale přijat. Vystudoval tedy střední ekonomickou školu a krátce pracoval jako prodavač. Navzdory této skutečnosti nadále filmoval a postupně se jako herec prosadil a mohl si dovolit odejít do svobodného povolání. Ztvárňoval především postavy různých milých mladíků, jejichž komediální pojetí vycházelo z jeho fyziognomie. Svým postavám dodával vrozenou srdečnost, bezprostřednost a veselost. Výrazně se zviditelnil zejména díky trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody; Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika, v níž ztvárnil postavu tlustého Josefa. Další nezapomenutelnou rolí byla postava čerta Bachora v pohádce S čerty nejsou žerty.
Často spolupracoval s matkou, s níž vystupoval nejen před kamerou, ale také na zájezdových představeních. Společně se objevili nejen ve výše zmíněných Troškových komediích, ale také třeba v nepříliš zdařilém filmu Trhala fialky dynamitem, na němž se Jiří podílel i jako scénárista. Příběh o tom, jak chudá moravská rodina k podnikání přišla a chtěla vydělat snadno a rychle na cestovním ruchu, přilákal nicméně od listopadu roku 1992 do kin téměř sedm set padesát tisíc diváků.
Naposledy se s matkou Helenou objevil na filmovém plátně v Bartoňově Hořkém létě, tentokráte v roli synovce Karla. Tímto krimifilmem se v roce 1995 zároveň se stříbrným plátnem rozloučil.
Zasekl se ve sprše
Z popularity filmů Slunce, seno… těžil zájezdový program, v němž se Jiří uplatnil vedle Heleny i jako vypravěč. Vzájemná vystoupení byla u diváků velmi oblíbená a těžila z chemie, která mezi matkou a synem panovala. Pojilo je opravdu silné pouto, které někteří přirovnávali přímo k opičí lásce nebo pupeční šňůře, jež trvala až do konce života. Oba prosluli víc než korpulentní postavou, která se stala jejich značkou. Pro Jiřího byla charakteristická neobvykle zavalitá postava s výrazným břichem, kulatý obličej rámovaný plnovousem, kudrnaté černé vlasy a hlasový projev. Ze své tloušťky, která se pohybovala až na hranici tří set kilogramů, si Jiří alespoň navenek dělal legraci. „Byli jsme s Jirkou takový plnoštíhlí, tedy více plno než štíhlí,“ vyprávěla o synovi Helena po jeho smrti, když vzpomínala na italské natáčení filmu Slunce, seno, erotika. „V Itálii měli sprchové kouty postavený pro hubený Italy. Takže Jirka se do něj napasoval, vešel se, ale jak na sebe pustil horkou vodu, tak nějak nabobtnal… Já byla v zoufalý situaci, on zůstal nahej ve sprše, ze který se nemohl dostat,“ popisovala úsměvnou historku.
Nakolik Jiří smíchem zakrýval smutek, věděl jen on sám. Každopádně mu otylá postava nezabránila v tom, aby se dokonce třikrát oženil. První dvě manželství zůstala bezdětná, se třetí ženou Helenou měl dvě dcery, Lucii a Kamilu. I toto manželství ale nevydrželo a bylo po osmi letech rozvedeno. Říkalo se, že za to mohla jeho maminka Helena, která ho údajně chtěla jen sama pro sebe.
Strašlivá zkušenost z nemocnice
Třetí manželka se Jiřímu starala o životosprávu a po jejím odchodu se jeho stravovací návyky dramaticky zhoršily. Snědl za tři, za noc dokázal vypít i patnáct láhví kokakoly. Z morbidní obezity vyplývaly četné zdravotní problémy, kvůli kterým byl od roku 1996 prakticky trvale hospitalizován. V roce 1996 prodělal první mozkovou mrtvici. Zkolaboval ve svém bytě. Záchranáři ho tehdy nedokázali unést a přepravit do sanitky, museli proto zavolat speciální dodávku. Na jeho transportu do nemocnice se nakonec podílelo osm lidí. Od toho okamžiku se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval. Přicházely další mrtvice, infarkty a kolapsy, praskl mu vřed na dvanácterníku. Hospitalizace střídala hospitalizaci. Byl v podstatě stále v nějakém nemocničním zařízení. Personál to s ním neměl rozhodně snadné. Když bylo potřeba ho obrátit, muselo pomáhat šest hasičů. Helena Růžičková ještě zmínila velice nepříjemnou záležitost, kdy se Jiřího měla pokusit v nemocnici zabít jedna ze zdravotních sester: „On měl tehdy udělanou tracheotomii, díru v krku, a nemohl mluvit, a když jsme ho přijeli navštívit, tak se dorozumíval s námi tak, že psal ty věci na papír. Napsal nám, že za ním chodí jedna zdravotní sestra, která mu cpe buničinu do hadiček, které přiváděly kyslík a potřebné léky. Prý to dělala proto, že jsem kandidovala za komunisty do Senátu.“
Zdravotní problémy nakonec Jiřímu Růžičkovi způsobily předčasnou smrt. Zemřel dne 22. února 1999 ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze, krátce po svých čtyřicátých třetích narozeninách. Pohřben byl rozptylem na Olšanských hřbitovech. Oba jeho rodiče ho tak přežili o celé čtyři roky.
Zdroje:
