Článek
Jiřina Jelenská byla vynikající představitelkou temperamentních a výřečných žen. Ve filmu nikdy nehrála hlavní role, k nepřehlédnutí byla ale i v těch rozsahově nejmenších. Ozvláštňovala je živelnými gesty, mimikou a výrazným hlasem, ale i svým menším korpulentním tělem, kulatou baculatou tváří, bystrýma šibalskýma očima a optimistickým výrazem.
Narodila se na štaci
Rodičům ji přinesl čáp jako předčasný vánoční dárek. Na tento svět se totiž poprvé podívala 21. prosince roku 1942. Stalo se tak ve městě, které nese název Horní Jelení a nachází se na Pardubicku. Jelení? Jelenská? Ne, není to náhoda! Herečka skutečně používala pseudonym odvozený od svého rodiště. Vymyslel jí ho její spolužák z karlovarského gymnázia, publicista Rudolf Křesťan. Jiřina se ve skutečnosti jmenovala Vašků a pocházela z velké divadelnické rodiny. Oba její rodiče i sestra byli herci. Tatínek nějaký čas vedl divadelní společnost. Budoucí herečka se dokonce narodila přímo na štaci. Jejím rodným domem se tak stala jelenská Orlovna.
Když později odmaturovala, vydala se věrna rodinné tradici na divadelní dráhu. Nejprve působila jako elévka v Českém Těšíně, odkud se po dvou letech, a sice v roce 1962, přesunula do divadla v Šumperku. To již byla vdaná a její vyvdané příjmení znělo Pechanová. V šumperském souboru se ale znovu zamilovala, a sice do hereckého kolegy Václava Duška. Sám herec na to po létech vzpomínal takto: „To jsme jednou seděli v Šumperku v divadelním klubu a popíjeli. Najednou se rozrazily dveře a přihnala se jakási osoba v bílé blůzce s červenými puntíky, houpla na stůl, tančila a zpívala. A to byla Jiřina. Jiřina byla prostě živel! Mělo to jen jeden háček, byla vdaná. Ale manželství nefungovalo a já se nenechal odradit, i když mi Jiřinu její tatínek rozmlouval. No a dopadlo to tak, že jsme spolu byli čtyřicet let!“ Rád také dával k dobru historku, že se se svým tchánem seznámil dřív než s manželkou. „S Jurou, jejím tátou, jsem se znal vlastně ještě dřív než s Jiřinou. Setkali jsme se jako kolegové v Hradci a pořádně jsme se seznámili vlastně taky v divadelním klubu. Jura byl bohém. Dokázal peníze vydělat, ale taky hned rozfofrovat. To jednou přišel do klubu, poručil si metr rumu a pak nám všem řekl, ať si bereme. A tak jsem si taky bral, až jsem přebral. Prostě jsme se oba ztřískali a skončili jsme u něj na ubytovně, kde jsem nakonec musel přespat. Takže jsem pak s oblibou dával k lepšímu, že dřív než s Jiřinou jsem spal s jejím tátou.“
Na oblasti zářila, filmaři ji využít naplno nedokázali
V Šumperku byl malý soubor a tak neměla Jiřina o role nouzi. Přesto se v roce 1978 rozhodla zdejší scénu opustit a přijmout angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Strávila tu dlouhých dvacet let a vytvořila řadu krásných rolí. Svoji hereckou kariéru zakončila ve Východočeském divadle v Pardubicích, kam společně s manželem nastoupila v roce 1998. Dnes je označována za jednu z nejvýraznějších českých oblastních hereček druhé poloviny dvacátého století. Působení na oblasti mělo ale i svoji stinnou stránku. Filmaři jí mnoho příležitostí nenabídli. Ona však byla natolik dobrou herečkou, že i v těch několika málo vedlejších rolích na sebe dokázala upozornit tak, že se stala velmi dobře viditelnou a pro diváky skvěle zapamatovatelnou.
Zatímco televize ji poprvé přizvala ke spolupráci již v roce 1974, filmaři si jí poprvé povšimli až v roce 1977. Paradoxem je, že ona první nabídka nepřišla z Barrandova, ale od slovenského režiséra Štefana Uhra. Jiřina si v jeho snímku Penelopa zahrála Zuzu. Další role jí již nabídli čeští tvůrci. Stala se Božkou v Balíkově příběhu Já jsem stěna smrti, hlučnou ženu v čekárně ve Smyczkových Housatech, učitelkou přírodopisu Budínovou ve filmu Jen tak si trochu písknout, téhož režiséra, železničářkou v komedii Tomáše Svobody Blázni, vodníci a podvodníci, hamižnou dcerou Julinkou v Kachyňově dramatu Pozor, vizita!, hospodyní v Pohádce svatojanské noci režiséra Zdeňka Zydroně, Těšíkovou v Pinkavových hudebních Kopretinách pro zámeckou paní, klepnou v Smyczkově dětském snímku Jako zajíci, kuchařkou v opět Smyczkově komedii Sněženky a machři, pacientkou v Hanákově Tiché radosti, dámou v letech na sjezdovce v Soukupově Discopříběhu nebo domovnicí v Kachyňově snímku Oznamuje se láskám vašim.
Spolupráce s Troškou pro ni byla klíčovou
Opravdovou příležitost jí poskytl ale až režisér Zdeněk Troška. Ten ji nejprve obsadil do role učitelky pracovní výchovy Amálie Květové v komedii Bota jménem Melichar a následně z ní udělal otravnou a žárlivou manželku předsedy JZD Rádla, představovaného Miroslavem Zounarem, která svému muži zakazuje kouřit a žvýkat v trilogii vesnických komedií Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika. Kdo by si nepamatoval její věčnou hlášku: „Táto, vyndej tu žvejkačku!“
Václav Dušek před časem dal k dobru jednu historku z natáčení o tom, jak se díky své ženě seznámil s Jiřinou Jiráskovou. „Točil se právě první díl Troškovy série Slunce, seno, jahody. Ráno jsem hodil tu svoji Jiřinu na vlak do Prahy, odkud pak jela natáčet se štábem do Hoštic. Asi v deset mi najednou volala, že si doma zapomněla zelené šaty, které nutně potřebuje do jednoho záběru. Měl jsem ty šaty vzít a donést na autobusové nádraží nějakému řidiči, co jede do Prahy, aby on je pak předal nějakému dalšímu, co pojede do Strakonic, že by si tam Jiřina na ty šaty počkala… No zdálo se mi to jako nesmysl, ale Jiřina mě ukecala, abych to zkusil. Řidič mě samozřejmě poslal do háje, takže jsem, chtě nechtě, musel sednout do auta, naložit našeho malýho Jirku a šaty do Hoštic dovézt. Což byl teda taky oříšek, protože v jižních Čechách je obec toho jména nejméně třikrát… Když jsme po strastiplné cestě dorazili na slavnou hoštickou náves, první, koho jsem potkal, byla paní Jiřina Jirásková. A ona mi povídá: ‚Hm, vy jedete za Jiřinou s těma šatama, co? Ona už je dneska nepotřebuje… Vy to s ní nemáte lehký, viďte?‘ Ale nakonec to bylo docela fajn, koukali jsme s Jirkou na natáčení a docela jsme si to užili,“ vzpomínal.
Byla i páterem Brunem
Úplně naposledy se Jiřina Jelenská připomněla filmovým divákům v Brabcově Krvavém románu z roku 1992. Nebyla to role jen tak ledajaká. Jiřina zde ztvárnila chlípného mnicha, pátera Bruna. „Přes dvě hodiny mě líčili, vyholovali mi vlasy, natírali zuby, až jsem o ně po natáčení přišla. Museli mě připravit tak, abych byla jó pěkná zrůdička,“ popisovala filmování Krvavého románu Jelenská.
Kromě stříbrného plátna své umění předváděla i v rozhlase a televizi. S druhým jmenovaným médiem spolupracovala na takových seriálech, jako byly Sanitka, Létající Čestmír, Vlak dětství a naděje, Třetí patro či Dobrodružství kriminalistiky. Nejznámější je ale až její postava špatné kuchařky Stely v Moskalykových Četnických humoreskách.
Jiřinu Jelenskou bohužel na konci života postihly velké zdravotní problémy, kvůli nimž musela svoji aktivní hereckou práci předčasně ukončit. Její nezdolný temperament zlomila těžká cukrovka, od níž se odvíjely další a další zdravotní komplikace, které talentovanou herečku nakonec předčasně přivedly do hrobu. Zemřela doma v Hradci Králové v klidném spánku dne 27. června 2007. Nedožila se ani pětašedesáti let.
Zdroje:
