Článek
Narodila se jako Jiřina Žemličková dne 30. dubna 1923 v Pardubicích. S rodiči se však zanedlouho odstěhovala do Přelouče, kde si její otec pronajal restauraci v novorenesanční budově. Ta malou dívku doslova uchvátila. Především jí učaroval velký divadelní sál, kde se tančilo a občas hrálo divadlo. „Byla jsem tehdy opravdu malé dítě, snad pětileté, když jsem si začala uvědomovat zvláštní atmosféru zákulisí, spojenou právě s vůní líčidel, na kterou vzpomínají snad všichni herci,“ vzpomínala herečka v autobiografické knize Jiřina Petrovická a její střípky. V sále si ráda hrála, sama sebe režírovala a sama tahala oponu. Představovala si, jak jednou bude opravdovou herečkou a bude se předvádět na pódiu.
Studovala na učitelku
Rodiče se časem rozvedli a obě dívky zůstaly načas u otce, který je odmítl svěřit do matčiny péče. Ta se totiž po rozchodu odstěhovala do Prahy a začala žít s novým mužem. Otec mezitím zbankrotoval a z Přelouče se i dětmi přestěhoval do Čáslavi, kde si pronajal vinárnu. Matka ale dcery nakonec přece jenom získala a odvezla si je k sobě do Prahy. Touto životní změnou začalo Jiřině nové životní období. Sbírala podpisy herců, chodila do divadla a stále snila o herecké kariéře. Přesto se přihlásila na obchodní akademii, ale nepřijali ji. Zkusila tedy dívčí učitelský ústav a to již vyšlo. Zájem o divadlo ale neopadl. Jiřina milovala češtinu, literaturu, a především recitaci.
Jiřina Petrovická
Ve třetím ročníku učitelského ústavu se pokusila dostat do dramatického studia Čin, což bylo amatérské divadlo. Přijata však nebyla. Nevzdávala se a začala psát divadelní kritiky, pár recenzí poslala i do časopisu Zora a měla úspěch. Za svým cílem tvrdě šla. Začala brát soukromé hodiny herectví u Jaroslava Průchy a Míly Pačové. Po absolutoriu učitelského ústavu zamířila místo do školství již rovnou do divadla. První angažmá získala na Kladně. Kladenská scéna byla považována za excelentní. Mladá herečka šla doslova z role do role a sklízela pochvalné kritiky. Začala používat jméno Petrovická, což bylo příjmení druhého manžela její matky.
Národnímu napoprvé dala košem
V květnu roku 1943 bylo kladenské divadlo z rozhodnutí říšských míst rozpuštěné. Jiřina Petrovická odešla do Plzně. Když byla v roce 1944 zavřena všechna divadla, začala spolupracovat s rozhlasem. Po válce se nakrátko vrátila do Plzně a v roce 1945 dostala nabídku od Národního divadla. Odmítla ji a raději nastoupila do Realistického divadla a později do Městských divadel pražských. Druhou nabídku z Národního již v roce 1951 přijala s radostí. Strávila zde dlouhých čtyřicet dva let a ztvárnila celou řadu nádherných rolí. Provázely ji ale rovněž velké kontroverze. Již za války totiž vstoupila do komunistické strany a postupně se z ní stala kovaná soudružka. V divadle se politicky angažovala a účastnila se různých kulturních brigád. Její příslušnost k vládnoucí straně pro ni přinášela řadu výhod. Získala tak například roli v Čapkově dramatu Matka, kterou měla dle očekávání všech hrát vynikající Dana Medřická. Vedení divadla ale dalo přednost právě komunistce Petrovické. Za roli Matky pak obdržela Státní cenu. Pravdou je, že její výkon ocenili například František Kožík či Ladislav Fuks.
O Petrovické se také říkalo, že si na Ministerstvu kultury vynutila titul národní umělkyně. Ten skutečně získala, jaké bylo ale pozadí, to už se dnes těžko kdo dozví. Herec Bořivoj Navrátil ale o Jiřině Petrovické hovořil jako o skvělé kolegyni, která se zajímala o druhé. Oceňoval na ní i to, že po roce 1989 nepřevlékla kabát a podobně jako Jiřina Švorcová zůstala straně věrná. Z divadla pak v tichosti v roce 1992 odešla raději do důchodu.
Jůzová z Nahé pastýřky
Český film tak štědrý jako divadlo k Jiřině Petrovické nebyl. Poprvé se v něm objevila v době Protektorátu. Debutovala rolí Bibi v detektivní komedii Oldřicha Nového Čtrnáctý u stolu. V následujících letech si zahrála kupříkladu bojovnici Janu v Čápově dramatu Muži bez křídel, vrchní sestru v Krakatitu Otakara Vávry, Marii Podlipskou v Krškově dramatu Revoluční rok 1848, manželku Jana Janského v životopisném snímku Tajemství krve, královnu víl Lesanu ve Steklého pohádce Strakonický dudák. V šedesátých letech ztvárnila komunistku Kořánovou v dramatu Kohout plaší smrt, a především Jůzovou v kriminálce Nahá pastýřka. Po odmlce se do české kinematografie vrátila, aby podpořila nastupující normalizaci v úlohách spisovatelky Marie Majerové v historickém dramatu Dvacátý devátý, prokurátorky Olgy Ronešové v dramatu Tobě hrana zvonit nebude a Olgy Bezákové v rekonstrukci událostí roku 1948 Vítězný lid. V dobrodružném snímku Rukojmí z Bella Vista si zahrála Hedu Štefkovou. Naposledy se na filmovém plátně zjevila coby ředitelka učňovského internátu v komedii Mezi námi kluky.
Sama o sobě tvrdila, že lásku k filmu nepociťovala. Mnohem raději měla televizní práci. Ani tady se ale příliš neuplatnila.
Hrob Jiřiny Petrovické
V druhé polovině osmdesátých let začala dostávat méně rolí i na divadle. Věnovala se v té době převážně recitační poezii a populární byly její Strahovské čtvrtky. Hojně se věnovala také dabingu a byla v něm úspěšná, o čemž svědčí Cena Františka Filipovského, kterou obdržela v roce 2008. Ve stejném roce podlehla dlouhé a těžké nemoci. Zemřela dne 10. října 2008 ve věku osmdesáti pěti let.
Zdroje:
