Článek
„Vím, že strýček byl dobrák od kosti, i když hloupostí tropil dost. Pro mou zábavu hodil za hlavu důstojnost,“ zněla z úst Richarda Adama slova refrénu ústřední písničky francouzsko-italské komedie Můj strýček. Film byl natočen v roce 1958 a Jacques Tati v něm postavil proti sobě dva světy. Ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu a jistě stává minulostí, a ten nový, odtažitě moderní a chladně vyprázdněný. Hlavní hrdina pan Hulot v podání samotného Tatiho bydlí ve staré zchátralé pařížské lidové čtvrti. Jeho byt se nachází v nejvyšším patře činžovního domu, kam se denně musí prodírat bludištěm schodů a chodeb. V jeho okolí to ale žije. Po ulicích pobíhají psi a lidé si ještě najdou čas, aby se vedle pozdravu zastavili i na kus řeči se sousedy.
Pan Hulot na scéně
Pan Hulot je nepraktický, nezaměstnaný a po Paříži se pohybuje buď pěšky, nebo na motorovém kole. Má ale sestru a ta je jeho pravým opakem. Je provdána za bohatého průmyslníka Arpela, ředitele továrny na plastové trubky, a spoutána svým společenským postavením. Obývá ultramoderní vilu se zahradou na novém předměstí, přičemž každý prvek vily Arpel je sice luxusní, ale zcela neosobní a má především zapůsobit ohromujícím způsobem na hosty. Je tedy vysoce stylový, ale zpravidla nefunkční.
Tati jako pan Hulot
Pan Hulot chodí navštěvovat svého devítiletého synovce Gérarda, otráveného jednotvárností života s rodiči. Chlapec vítá každou příležitost, kdy může trávit čas se svým strýčkem a provádět lumpárny s obyčejnými kluky. Arpelovým to ovšem není po chuti. Po návratu je proto syna třeba ihned umýt a řádně vydezinfikovat. Průmyslník Arpel zařídí svému švagrovi práci u sebe v továrně. Pan Hulot ale do zmechanizovaného prostředí plného tlačítek vnáší jen chaos a nepořádek.
Replika vily Arpel na výstavě architektury v Benátkách
Hypermoderní vilu pro potřeby natáčení navrhl Jean-Jacques Lagrange. Postavena byla na pozemku v Nice. Pitoreskní bydliště pana Hulota vzniklo ve městě Joinville-le-Pont. Tati si v souvislosti s filmem vypůjčil z útulku mnoho psů, které potřeboval do záběrů. Když padla poslední klapka, všechny je za pomocí inzerátu daroval lidem.
Socha připomínající film Můj strýček
Jacques Tati nebyl jen režisérem filmu, podílel se i na scénáři a obsadil se do hlavní role. Za svůj počin získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Žádný jiný z jeho počinů tak úspěšný nebyl, byť jich měl na kontě celou řadu.
Byl potomkem ruské šlechty
Geniální umělec přišel na svět dne 9. října 1907 v malém francouzském městečku Le-Pecq. Byl druhým dítětem Emmanuela Tatischeffa a Marcelle Claire van Hoof. Otec Emmanuel měl ruské kořeny, byl synem ruského šlechtice a carského důstojníka, v době jeho narození působícího jako vojenský atašé na ruském velvyslanectví v Paříži. Tatiho matka měla pro změnu nizozemské a italské kořeny.
Mladý Jacques Tati
Budoucí herec nebyl dobrým žákem, byl ale sportovně nadaný. Studií zanechal již v šestnácti a začal pracovat v rodinném podniku. Během povinné vojenské služby se seznámil s ragby a po návratu z vojny se stal profesionálním hráčem. Později se dal na dráhu mima a imitátora.
V letech 1940 až 1942 vystupoval v Lido de Paris. Setkal se zde s tanečnicí Hertou Schiel, která v době anšlusu uprchla z Rakouska. V létě roku 1942 se Hertě narodila dcera Helga Marie-Jeanne Schiel. Jacques Tati podlehl nátlaku své sestry Nathalie, odmítl dítě uznat, opustil matku a byl vyloučen z kabaretu. Jeho politováníhodné chování vůči prvnímu dítěti se setkalo s naprostým znechucením většiny jeho tehdejších divadelních kolegů. Tati proto raději v roce 1943 před povinnostmi i hanbou utekl z Paříže do vesnice Sainte-Sévère. Herta Schiel a její dcera Helga Marie-Jeanne Schiel posléze emigrovaly do Anglie. Tati se dne 25. března 1944 oženil s Micheline Winter a měl s ní dceru Sophii.
Zrození pana Hulota
S filmem přišel Tati do styku velmi brzy. Ve třicátých letech začal hrát v krátkých filmech. Nakonec se rozhodl, že zkusí i režii. Za kamerou debutoval v roce 1947 s krátkometrážním filmem Škola pošťáků. Vytvořil v něm postavu jednoduchého pošťáka Francoise, který se ocitá pod vlivem amerikanizace. Tato postava se objevila i v Tatiho prvním celovečerním filmu Jede, jede poštovský panáček. V roce 1953 spatřil světlo světa pan Hulot. Jacques Tati jej definoval takto: „Tehdy mě napadlo představit pana Hulota, postavu zcela nezávislou, absolutně nezaujatou, jejíž bezmyšlenkovitost, která je její hlavní chybou, z ní v naší funkční době dělá ztracence.“ Pan Hulot, je jednou z těch komických postav, které zanechají trvalou stopu v kinematografii.
Tati jej poprvé představil v komedii Prázdniny pana Hulota. A v Hulota před kamerou se proměnil on osobně. Pan Hulot byl konzervativní postarší břídil v pomačkaném kabátě a klobouku, s neodmyslitelnou fajfkou v ústech, který navzdory dobrosrdečné povaze pokazí vše, na co sáhne. Nová postava se setkala s velkým ohlasem kritiky i diváků, a tak není divu, že se opětovně objevila v již zmiňovaném oscarovém Mém strýčkovi v roce 1958.
Další film jej přivedl na mizinu
Další Tatiho režijní počin, Paytime, vznikl až roku 1967. Pan Hulot se pro změnu ocitne v modernistické části velkoměsta, ve které se ztratí. Tentokráte se ale žádný úspěch nekonal. Film byl obrovským propadákem. Tati se ocitl v katastrofální finanční situaci, byl donucen prodat dům, který vlastnil v Saint-Germain a přestěhovat se s manželkou Micheline do Paříže.
Tati v roce 1961
Po tomto fiasku toho již mnoho nenatočil. V roce 1971 přišel ještě s komedií Pan Hulot jede na výstavu. To již bylo v časech, kdy filmovému plátnu kraloval Louis de Funės. Tatiho jemný humor byl s tím Funėsovým živelným v ostrém protikladu.
S publikem se Tati rozloučil televizním filmem Parade z roku 1974, kde jako již tradičně vytvořil hlavní roli, napsal si scénář a film i režíroval. Ke konci života trpěl vážnými zdravotními problémy, nakonec dne 4. listopadu 1982 podlehl plicní embolii. Je pohřben v rodinné hrobce na starém hřbitově v Saint-Germain-en-Laye, na předměstí Paříže.
Hrob herce Tatiho
V roce 2010 vznikl na základě jeho nerealizovaného scénáře z roku 1956 animovaný film Iluzionista. Tati jej tehdy věnoval své dceři Sophii a vypráví v něm příběh zestárlého iluzionisty, který putuje se svým uměním od vesnice k vesnici. Jednoho dne v zapadlé vsi narazí na mladou obdivovatelku, která opravdu věří tomu, že dokáže dělat zázraky. Hlavní postavou filmu je animovaná postavička Tatiho v podobě Pana Hulota, který herce proslavil po celém světě. Snímek byl věnován památce Sophie, která zemřela v pouhých padesáti pěti letech.
Po uvedení filmu na festivalu v Cannes se však ozval syn Helgy Marie-Jeanne Schiel a řekl, že se dědeček tímto scénářem ve skutečnosti vyrovnával se svým dávným selháním a psal jej pro jeho matku, nikoliv pro Sophii.
Zdroje:
