Článek
Josef Kubíček se narodil 24. září 1929 na pražském Žižkově. V sousedství bydlel Vladimír Brabec, který byl mladší o pět let a chodil i na stejnou školu. Oba chlapci se potkávali, aniž by tušili, že je jednou spojí osud.
V Jihlavě se mu líbilo
Josef kouzlu divadla propadl již jako malé dítě. Přesto jeho kroky zamířily nejprve na gymnázium. Po maturitě ale již nezaváhal, začal navštěvovat Divadelní studio a získal první zkušenosti na jevišti. Za prvním profesionálním angažmá odešel do Slaného. Ve zdejším souboru vydržel jeden jediný rok a poté se na sedm sezón přesunul do Kolína, kde se stal součástí silného hereckého kolektivu. V polovině padesátých let přešel do Horáckého divadla v Jihlavě. „Nejvíce vzpomínám na jihlavské diváky, zvláště pak ženy, které byly vždy okrasou hlediště. Však jsem se také s jednou z nich šťastně oženil a v Jihlavě se nám narodila dcera Dominika,“ zavzpomínal při jedné z příležitostí Josef Kubíček.
V Jihlavě s rodinou bydlel ve Srázné ulici. Zažil tu dobu, kdy v Horáckém divadle hostovali ti nejznámější čeští herci. Zahrál si tak kupříkladu s Karlem Högerem. Pro zdejší scénu doslova dýchal. Když bylo potřeba, tak v divadelní budově i s dalšími přespával. Pravidelně jezdil na štace po okolních městech, nejdál až do Znojma. Stal se ale rovněž svědkem vzestupu hokejové Dukly a mezi sportovci si našel řadu kamarádů. „Tehdy jsem měl přátele i v Modetě a Motorpalu. Měl jsem také kamarády lékaře i malíře. Dělali jsme s kolegy besedy ve fabrikách i u vojáků. Dokonce jsme si troufli pořádat ples v divadle,“ svěřil se novinářům. V polovině šedesátých let se ale rozhodl Jihlavu opustit. Loučil se v představení Jak je důležité míti Filipa. „Když mi orchestr při odchodu do šatny zahrál poslední písničku na rozloučenou, bylo mi hrozně,“ popisoval konec jedné éry svého života. Ta další na něj čekala v jeho rodné Praze.
Praha přinesla filmové role
Dostal nabídku od Jana Wericha, aby nastoupil do Divadla ABC. Jenže než si vyřídil všechny náležitosti potřebné k přestupu, Werich ztratil v divadle vliv a z domluveného angažmá sešlo. „Zbyly mi po Janu Werichovi jen novoročenky,“ řekl kdysi s trpkostí v hlase v jednom ze svých rozhovorů. V Praze se ale navzdory nečekaným okolnostem již rozhodl zůstat. Postupně začal pracovat v Československém rozhlase a objevili jej i filmoví a televizní tvůrci. Poprvé se divákům představil v Zabité neděli, kde ztvárnil roli vrchního číšníka. O rok později si zahrál zbrojnoše v komedii Svatby pana Voka a v dalším roce ztvárnil halamu v pohádce Princ Bajaja.
Opravdový průlom v jeho kariéře nastal ale až v sedmdesátých letech. Právě tehdy si jej vyhlédl režisér Jiří Sequens a nabídl mu roli v příběhu Studna, jedné z epizod rozsáhlého seriálu Třicet případů majora Zemana. Titulního hrdinu nehrál nikdo jiný než jeho dávný známý Vladimír Brabec. Sequens si Kubíčka vybral na základě fotografie v hereckém seznamu. Hledal někoho neznámého a na Josefovi jej zaujaly výrazné oči. Vytvořily pěkný kontrast s ostře řezanou tváří šíleného otce v podání Jaromíra Crhy. I toho Josef Kubíček již dobře znal. Hrávali spolu v Horáckém divadle.
Traduje se historka o tom, že svého letitého kolegu považoval za někoho úplně cizího. Tak dobře jej maskéři nalíčili. Když si k němu v den natáčení přisedl, řekl mu „dobrý den“. Crha se usmál a řekl: „Pepíku, to jsem já, ty mě nepoznáváš?“
Zranil se doopravdy
Kubíček po letech přiznal, že se ho příběh Studny lidsky velice dotkl. Znal jej již dříve z Večerní Prahy. Děsivá událost se odehrála v noci na 13. února 1968 ve Vonoklasech. Rodina se ve skutečnosti jmenovala Jelínkovi a mladý Jelínek byl fyzik postižený dětskou obrnou, který pracoval několik let v tajném vojenském ústavu v Těchotíně a nějaký čas pobýval i v Moskvě. Sequens děj situoval do roku 1969, aby v něm mohl reflektovat dějinné události po Pražském jaru. Rodinu překřtil na Brůnovu a z postiženého vědce udělal podivínského doktora filozofie Drahoslava Brůnu. Právě toho si zahrál Josef Kubíček.
Natáčení nebylo úplně lehké. Filmaři tehdy postavili rovnou dvě studny. Jednu v ateliéru, druhou v exteriéru na barrandovské louce. Do první jmenované padal Kubíček ve skutečnosti po hlavě do peřin. Následně strávil několik hodin natáčení ve vodě. Bylo jí tam přes dva metry, a tak musel šlapat vodu i ve skutečnosti. Když se natáčely venkovní záběry, v nichž Kubíček vylézal promočený ze studny, byl již větrný podzim. Spolu s kolegy se musel ohřívat grogem. Jeho odřené ruce nebyly prací maskéra, bohužel si je doopravdy zranil. Vše ještě komplikovala skutečnost, že představitel starého Brůny Jaromír Crha měl tehdy problémy se sluchem, takže při natáčení neslyšel.
Hrával U Fleků
Josefa postihla ještě jedna nepříjemnost, režisér jej nakonec nechal předabovat Jiřím Zahajským. Role mu přesto přinesla slávu, která jej ovšem zaskočila. Lidé ho na ulici hned poznávali a volali na něj „doktore Brůno“. Nechal si raději narůst knír a o několik let později odmítl roli vraždícího krejčího ve filmu Černá punčocha, nechtěl hrát další psychopatickou postavu a být nadobro zaškatulkován.
Ve filmové kariéře pokračoval rolemi ve snímcích Což takhle dát si špenát, kde ztvárnil recepčního, a Proč?, kde se objevil jako nechápající občan. V roce 1997 si zahrál formana ve filmu Lotrando a Zubejda. Objevil se i v dalších seriálech. Například v Dynastii Nováků, Létajícím Čestmírovi, Vlaku dětství a naděje či v Bylo nás pět.
Neživil se ale jen filmováním. Věnoval se rovněž dabingu a v roce 1985 dostal nabídku z Kabaretu U Fleků, kde strávil patnáct let. Tam se hrálo, zpívali i tančilo. „Bývalo tam na dlouho předem vyprodáno,“ popisoval s tím, že pro něj jako pro herce bylo náročné, že obecenstvo mohlo při kabaretu jíst, pít i kouřit. Po restituci nový majitel kabaret zrušil. Josef Kubíček tam skončil v roce 2000. Na konci života mu pomáhal Nadační fond Jiřího Menzela.
Někdejší představitel mladého Brůny se dožil úctyhodného věku devadesáti šesti let. Zemřel 15. prosince 2025 v rodné Praze.
Zdroje:
