Článek
Měl rád holky bez prsenek, mluvil lámanou češtinou a aby mu šlo učení, potřeboval ženu. Kdo by si nepamatoval afrického studenta familiárně nazývaného Mireček. Jeho představitel Joseph Dielle se narodil v Konžské republice. Země nacházející se ve střední Africe leží mezi Gabonem, Středoafrickou republikou, Kamerunem, Konžskou demokratickou republikou a Angolskou exklávou Cabinda, má asi čtyři miliony obyvatel a bývala dlouhý čas francouzskou kolonií. Francouzština je tu dodnes úředním jazykem. Hlavní město Brazzaville je nechvalně proslulé vysokou mírou zločinnosti. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že ač všichni Konžané vyznávají křesťanskou víru, v zemi se stále praktikuje i africké čarodějnictví. Kongo je v mnohém specifické. Není tak divu, že filmový Mireček pochází z opravdu početné rodiny. Má rovných devatenáct sourozenců, devět bratrů a deset sester. Jeho otec měl dvě manželky a dožil se velmi požehnaného věku sto čtyř let. S některými svými sourozenci se Joseph pravidelně vídá. Další žijí v JAR a Austrálii. Jeden jeho bratr a setra pracují jako novináři.
Brazzaville
Student na stáži si potřeboval přivydělat
Novinařině se věnoval i Joseph. Pracoval v televizi a právě tady jej objevil československý velvyslanec. Šikovnému mladému muži nabídl výměnný studijní pobyt. Ten nezaváhal a možnosti využil. V roce 1982 odjel do Prahy a začal studovat režii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění.
V roce 1984 se chystal Dušan Klein na natáčení druhého filmu o básnících, tentokráte s názvem Jak básníci přicházejí o iluze. Hlavní hrdina Štěpán měl studovat medicínu a režisér si usmyslel, že jeden z jeho spolubydlících na koleji bude černé pleti. Studenti z rozvojových zemí v tehdejší době skutečně velmi často na našich lékařských fakultách studovali. Klein hledal vhodného představitele i na FAMU. „Postával vedle nástěnky, byl roztomilej, pořád se culil, huba od ucha k uchu, krásný bílý zuby a knírek,“ vzpomínal Dušan Klein na první setkání s Josephem. Přemluvit ho k natáčení nebylo těžké, protože nepocházel ze zámožných poměrů a pražská studia si platil sám. Peníze se mu tak hodily. „A taky bude sranda,“ říkal prý tehdy lámanou češtinou.
Ach, ta jména!
Natáčelo se v kladenské nemocnici a na place zahraničnímu herci nikdo neřekl jinak než Pepíku. Ve filmu pak jeho jméno znělo Numira Cassa Thombe a pocházel z afrického státu Burundi a města Bujumbura. Spolubydlící ho však překřtili na Mirečka, aby si oslovování zjednodušili. Ve filmu zazní ještě jedno africké jméno. Jde o sáhodlouhé jméno studentova dědečka. Na černém kontinentě byste se s něčím takovým ale nesetkali. Když Honza Antoš v podání Karla Rodena demonstruje svoji fotografickou paměť tím, že se během deseti sekund naučí jméno Mirečkova předka, ve skutečnosti odvypráví většinu parodicky dlouhého jména pokrmu z Aristofanovy komedie Ženský sněm z roku 392 před Kristem. Název fiktivního jídla, respektive celého jídelního lístku v jednom slově, zní: lopadotemachoselachogaleokranioleipsanodrimhypotrimmatosilphioparaomelitokatakechymenokichlepikossyphophattoperisteralektryonoptekephalliokigklopeleiolagoiosiraiobaphetraganopterygon. V originále se sestává ze sto sedmdesáti jedna písmen, po přepisu do latinky má slovo dokonce sto osmdesát dva písmen. Guinnessova kniha rekordů ho eviduje jako nejdelší slovo použité v literatuře. V českém překladu komedie od Augustina Krejčího z roku 1915 je toto slovo přeloženo takto: solené ryby a ústřice, rybích hlav zbytečky, polité omáčkou silfia, medu a česneku, pyskouni, tloušti a holubi siváci, kohouti, mozečky vařené, zajíci s moštovou omáčkou, chrustavky, paštiky z drobů a křidélek. A právě kus tohoto jména použil Mireček jako jméno svého dědečka.
Joseph Dielle se krátce po natáčení vrátil do rodného Konga. Do Československa však nakonec zavítal ještě jednou. V roce 1987 přijel na natáčení filmu Jak básníkům chutná život. Tentokráte již nebyl medikem, ale členem zahraniční delegace. Někdejší chudý student FAMU již byl minulostí. Joseph byl úspěšným mužem a s měsíčním natáčením souhlasil pouze pod podmínkou, že mu bude nahrazen jeho plat. „Měl manýry filmové hvězdy. Musel bydlet v drahém hotelu a po chuti mu nebylo ani ‚kyselé‘ víno,“ přibližoval druhé setkání Dušan Klein. Když padla poslední klapka, Joseph naši zemi opustil navždycky.
Dlouho si žil jako král
Po svých pražských studiích Joseph Dielle nějakou dobu cestoval po Evropě a dokonce se dostal do Ameriky, kde se podílel na natáčení filmu s Eddiem Murphym. Poté se vrátil do Konga a usídlil se na pobřeží Atlantského oceánu, ve městě Pointe Noire. A tam udělal parádní kariéru. Založil komerční televizní společnost DVS plus a stal se jejím ředitelem. Díky pořadům zahraniční produkce, zejména amerického a francouzského původu, se televizi dařilo a Joseph si vydělával deset tisíc dolarů měsíčně. Věnoval se také politické kariéře. Působil jako tajemník pro styk s veřejností v Celoafrické unii pro demokratické Kongo. Za ženu pojal Josefínu, kterou poznal ještě před odjezdem do Československa. Zařídili si krásný a moderní domov. Na svět postupně přivítali pět dětí. Dlouhou dobu žili v luxusu, pak ale přišel velmi tvrdý pád. Úspěšný život zničila Velká africká válka, známá také jako Druhá válka v Kongu nebo Africká světová válka, která zuřila v letech 1998 až 2003. Je považována za druhý nejkrvavější konflikt od dob druhé světové války. Miliony lidí v této části Afriky přišly o život, především civilisté. Josephova rodina přežila. Někdejší herec ale zratil práci a jeho dům byl vyrabován ozbrojenci. Po válce již z politických důvodů nemohl obnovit svou televizi. Roky blahobytu vystřídala hubená léta. Nad vodou Josepha držela jen početná rodina – manželka, děti a vnoučata.
Lidé prchají před boji v konžské válce, která si vyžádala přes čtyři miliony obětí
Češi o jeho osudu neměli mnoho let ani ponětí. Dokonce se říkalo, že nežije. Spousta lidí ho v Kongu hledala – afrikanista Josef Mikeš, novináři, zkoušelo se to i přes český konzulát. Nakonec se ho podařilo zkontaktovat Afričanovi, který u nás kdysi studoval pivovarnictví. S Josephem už ale musel hovořit francouzsky, neboť ten češtinu zapomněl. V roce 2018 se ho pak podařilo objevit cestovatelům z České republiky. V dokumentu České televize Na cestě po Kongu – Brazzaville je s ním dokonce krátký rozhovor. V té době si již užíval důchodu a byl překvapen, že je u nás Mireček stále tak populární a že se na něj nezapomnělo. Naposledy se s ním český divák mohl setkat v cestopisném dokumentu Po jedné stopě z roku 2023, v němž herec Martin Písařík brázdil s kamarádem a zkušeným cestovatelem Igorem Brezovarem Afriku a Asii na motocyklech a v díle Zvířata bez hranic se s legendárním hercem setkali.
Je to již dávno, co byl Joseph Dielle filmovým studentem Mirečkem, v srdcích našich diváků však zůstal napořád.
Zdroje:
