Článek
Tvář Karla Urbánka je filmovým i televizním fanouškům notoricky známá, příjmení si ale řada z nich nevybaví. Je přitom velmi slavné, více než herec sám se o to ale postarala jeho první žena, hvězdná Naďa Urbánková, která s vyvdaným příjmením vystupovala do konce života, byť manželství bylo již dávnou historií.
Ze středoškoláka rovnou vysokoškolák
Urbánek přišel na svět 3. února 1930 v Praze, většinu dětství ale strávil v Hradci Králové, kde absolvoval gymnázium a už v té době se začal zajímat o rozhlas, který byl v Hradci ještě v plenkách. Účinkoval v rozhlasových hrách a dokonce i režíroval, díky čemuž získal průpravu ke zkouškám na pražskou konzervatoř. Stejně jako kupříkladu Jana Štěpánková byl i on v roce 1949 následkem tehdejší školské reformy přijat ne na střední, ale rovnou na vysokou školu, a stal se tak posluchačem úplně prvního ročníku pražské DAMU. „Udělali jsme zkoušky, a když jsme po prázdninách přišli do školy, řekli nám, že jsme vysokoškoláci,“ vzpomínal na absurditu doby. Jeho ročníkovými vedoucími byli Miloš Nedbal, Radovan Lukavský a Otomar Krejča.
Školu dokončil v roce 1953 a vzápětí získal angažmá v Krajském oblastním divadle Pardubice. Odcházel tam s jízlivou poznámkou Krejči: „Haničinec se vrátí domů a doprovodí ho Urbánek z Hradce Králové, aby pochopil, co je lokální patriotismus.“ Spolu s Urbánkem a Haničincem nastoupila tehdy do Pardubic i Jana Štěpánková. Haničinec, ač pardubický rodák, po jedné jediné sezoně odešel. Urbánek se Štěpánkovou zůstali a záhy se stali oporou repertoáru. Karel Urbánek byl svým vzhledem, citovým vybavením a kultivovaným projevem předurčen k rolím romantických milovníků. Ve vzpomínkách mnohých dodnes žije jeho rytíř des Grieux v Novákově inscenaci Manon Lescaut z roku 1954. V jeho Manon se tehdy převtělila Blanka Bohdanová.
„Ředitel divadla a režisér představení Karel Novák po pár měsících, co nastoupil, dokázal vrátit divadlu diváka a u pokladen se opět stály fronty na lístky. Právě on tehdy přišel s nápadem, že bychom mohli nazkoušet hru, která by se dala hrát na jevišti i v přírodě – třeba v Pardubicích na zámeckém nádvoří. Hledalo se, až někdo vyslovil, co takhle Nezvalovu Manon? A bylo rozhodnuto. Vždyť máme ideální představitelku – Blanku Bohdanovou! Pro ni je tahle role jako stvořená! A začalo se zkoušet. Dozkoušeli jsme v divadle v Chrudimi. Naše divadlo se přestavovalo, takže jsme měli první premiéru v Chrudimi 21. srpna 1954. Druhá premiéra na mateřské scéně proběhla 4. října za účasti autora, básníka Vítězslava Nezvala. Představení skončilo, diváci tleskali a my byli nadšení. A tleskali dlouho a někteří i ve stoje. Druhý den se to rozneslo po celém městě a rázem byly všechny následující reprízy vyprodány.,“ vzpomínal po letech Karel Urbánek na svoji nejslavnější pardubickou roli. Na zámku v Pardubicích Manon nakonec nehráli, ale dostali nabídku do Prahy, aby představení odehráli ve Valdštejnské zahradě. „Osm hodin večer, hlediště uprostřed zeleně bylo plně obsazené. A když jsme dohráli, pražští diváci nám nadšeně tleskali. Vzápětí divadlo dostalo další nabídku – na podzim odehrát Manon v Hudebním divadle v Karlíně. Velikánské hlediště, a i to bylo pokaždé vyprodané. A pokaždé seděl v ředitelské lóži Vítězslav Nezval. Manon jsme hráli několik sezón, přežila i moji vojnu a hráli jsme ještě tehdy, když už byla Blanka Bohdanová členkou Městských divadel pražských,“ dodal herec.
Manželství rozvrátila tragédie
V Pardubicích, městě známém svým kulturním ovzduším, se Karel Urbánek stal doslova miláčkem publika. Nezamilovali se do něj ale jen diváci. Stalo se to i mladé kolegyni, která divadelní soubor posílila v roce 1959. Teprve devatenáctiletá Naďa Balabánová již stačila zazářit jako Alenka v Kolébce Aloise Jiráska na přehlídce divadelních souborů Jiráskův Hronov. Obratem dostala hned dvě nabídky – z Hradce Králové a Pardubic. Zvolila si Pardubice a díky tomu se zrodila láska jako trám. Brzy se s Karlem vzali a ona převzala jeho příjmení. Proslavila se tak již jako Naďa Urbánková. V Pardubicích manželé nesetrvali dlouho. Karel Urbánek se rozhodl vrátit do Prahy, aby zde spolu s Janem Otčenáškem založil divadlo poezie. Projekt se nakonec neuskutečnil a herec poté veskrze náhodou získal angažmá v kabaretním souboru Paravan, který založil satirik, překladatel z ruštiny, autor kreslených vtipů, písňový textař a redaktor Literárních novin Jiří Robert Pick. Paravan byl jedním z tehdejších divadel malých forem a ze všech těchto scén měl nejblíž k tradici literárního kabaretu. Karel Urbánek strávil v divadle následujících pět let svého života, hrál, režíroval a autorsky se podílel na oživování starých pražských kabaretů.
Profesně se mu dařilo více než dobře. V osobním životě tomu bylo právě naopak. Manželství s Naďou poznamenala tragédie. Očekávali svého prvního potomka, krátce před porodem se však Nadě neudělalo dobře a skončila v nemocnici. „Ráno po velké vizitě mi doktor sdělil – vaše miminko je bohužel mrtvé. Byla jsem bez sebe žalem, ale to ještě nebyl konec. S omluvami mi doktor vysvětlil, že dítě stejně musím porodit. Tak se stalo, a abych to zvládla, dostala jsem porci morfia a už jsem si nic nepamatovala,“ prozradila před lety. „To dítě nemá ani hrob! Bylo to moc smutný…“ svěřil novinářům pro změnu Urbánek. I přes tragickou událost byli Naďa a Karel ještě několik let manželé. Obrovský žal ale vrazil do jejich vztahu klín. Nedokázali se s ním vyrovnávat společně. Zatímco Naďa se soustředila na práci a zanedlouho se stala jednou z nejvytíženějších hereček a zpěvaček, Karel začal hledat útěchu v alkoholu. „Skončilo to, že jsem se rozváděl já. Nezamiloval jsem se jinde – žili jsme prostě každý svůj život,“ konstatoval herec v jednom z mála rozhovorů, které k tragické události poskytl.
Muž s krvavou slzou
Život ale šel dál. V roce 1965 bylo divadlo Paraván rozpuštěno a Karel Urbánek zakotvil v Divadle S. K. Neumanna, dnešním legendárním Divadle pod Palmovkou. Tomuto souboru již zůstal věrný až do svého odchodu na odpočinek na počátku devadesátých let. Jeho herecký záběr se pomalu rozšiřoval. Již v době svého působení v Pardubicích začal spolupracovat s dabingem a postupem času se vypracoval mezi naše nejlepší dabéry. Nadále zůstával věrný i rozhlasu. Před filmovou kamerou se poprvé mihnul v roce 1961 v komedii Jiřího Nesvadby Půlnoc s hrdinou, o tři roky později se coby Křivka objevil ve filmu Josefa Pinkavy Neobyčejná třída. Poté jej bylo možno vidět v několika dalších filmech československé nové vlny. Opravdu velkou příležitost mu ale bohužel žádný režisér nenabídl.
Znovu se také oženil, vzal si herečku Janu Vychodilovou, a postupně přivítal na světě rovnou čtyři děti.
V srpnu roku 1968 se bez vlastního přičinění stal symbolem protestu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Téměř okamžitě po osudném 21. srpnu se na pražských nárožích objevil plakát s tváří muže, kterému stéká z oka krvavá slza. „26. srpna jsem se vracel z chalupy do Prahy. Po cestě jsem dokonce potkával tanky. A když jsem přijel do Krče, nevěřil jsem vlastním očím. Na zdi tam bylo nalepených asi třicet stejných plakátů, na kterých byla moje černobílá fotografie. U oka jsem měl červenou slzu s datem 21. 8. 1968. A protože jsem zjistil, jaký výtvarník za plakáty stojí, šel jsem za ním, abych věděl, proč použil zrovna moji fotku. A on mi nečekaně odpověděl: Vy jste měl na všech fotkách z rozhlasu, kde jsem je bral, ten nejsmutnější pohled…,“ prozradil až po padesáti letech redakci Blesku Karel Urbánek.
Tato skutečnost na jeho další tvorbu dopad neměla, normalizace do jeho života přesto zasáhla. V rozhlasovém vysílání si totiž dovolil veřejně pochválit režiséra Otomara Krejču, kterému byla za podpis petice 2000 slov znemožněna umělecká činnost až do roku 1989. Za trest byl Urbánek vyloučen z KSČ, což mu omezilo pracovní uplatnění. Nakonec ale nedopadl nejhůře. Mohl dál hrát v divadle a nadále dostával i vedlejší role ve filmu a televizi. Z celovečerních filmů jej tak diváci mohou pamatovat coby poručíka VB v nesmrtelné komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já, lékaře v detektivce Dušana Kleina Sázka na třináctku či komořího Langa v historické komedii Karla Steklého Pan Vok odchází. Nejvíce na sebe upozornil ale především díky seriálům, zahrál si v Nejmladším z rodu Hamrů, Chalupářích, Nemocnici na Kraji města nebo Sanitce.
Vondra z nekonečného seriálu
V polovině sedmdesátých let se stal jedním z protagonistů prvního seriálu v dějinách rozhlasu Jak se máte Vondrovi?, v němž hrál titulní roli spolu s Jiřinou Švorcovou. Vše začalo článkem Rudého práva z prosince 1975, který nesl titulek Žijeme lépe, žijeme spokojeněji, což se vzápětí muselo promítnout úplně do všeho. A jelikož si údajně tehdejší ředitel Karel Hrabal stále stěžoval, jak oddělení rozhlasových her pracuje málo a liknavě, vymysleli dramaturgové Československého rozhlasu vzorovou rodinu Vondrových, jenž řešila naprosto stejné každodenní problémy jako většina posluchačů. Karel představoval vedoucího topenářského družstva Karla Vondru, s dvěma dětmi a manželkou Milenou, pracovnicí sociálního odboru národního výboru. Seriál běžel až do prosince roku 1989 a za tu dobu se stačilo odvysílat neuvěřitelných sedm set třicet dílů.
Karel Urbánek byl neskutečně činorodý. Psal také hry a adaptoval různé literární předlohy jak pro rozhlas, televizi, tak i pro divadlo. Jako spisovatel debutoval v roce 1980 knížkou s názvem Vyznání o životě, za kterou získal později Cenu Františka Langera za tvorbu v oblasti povídek. Ke své literární tvorbě vtipně poznamenal: „Stárnu, blbnu, chudnu, tak píšu…“ V roce 1982 se stal také členem Svazu dramatických umělců. Po oficiálním odchodu do penze na počátku devadesátých let se pak vrátil k uvádění kabaretů a přes útlum zájmu o kulturu slavil značné úspěchy. Postihly jej ale také dva infarkty, proto postupně utlumil svoji spolupráci s filmem a televizí. Jeho poslední filmovou postavou se stal v roce 1994 doktor Šafář v hořké komedii Díky za každé nové ráno, kterou natočil Milan Šteindler podle scénáře Haliny Pawlowské. Úplně naposledy stanul před kamerou v roce 2014 v seriálu Stopy života. Pak se odstěhoval netrvalo na svoji chalupu v jižních Čechách a užíval si odpočinku a láskyplné péče dětí a vnuků. Zemřel 25. června roku 2021 ve věku úctyhodných devadesáti jedna let. Režisér Tomáš Magnusek, který s ním jako poslední spolupracoval na již zmiňovaných Stopách života, na jeho účet tehdy řekl: „V seriálu hrál penzistu v domově seniorů a vzpomínám na něj jako na velmi milého a správného dědečka, který byl moc hodný. Opravdu mě to mrzí.“
Zdroje:
