Článek
Herečka přišla na svět dne 9. května 1944 v Kroměříži, respektive na někdejším předměstí zvaném Oskol. Její rodný dům byste tu však dnes již hledali marně. Zanikl v druhé polovině dvacátého století v rámci výstavby panelového sídliště.
Málem z ní byla ruštinářka
Divadelní prkna lákala Věru od mládí, již během studia na kroměřížské jedenáctiletce vystupovala na ochotnické scéně Pal Magneton. Navzdory tomu se po maturitě rozhodla stát se učitelkou. Přihlásila se na aprobaci ruský jazyk a tělocvik na Pedagogické fakultě brněnské Univerzity J. E. Purkyně. Během prvního ročníku jí došlo, jak velkou udělala chybu a rozhodla se k radikálnímu kroku. Podala si přihlášku ke studiu činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění a u talentových zkoušek uspěla hned na první pokus. Studium absolvovala v roce 1966 a vzápětí dostala nabídku ztvárnit sestru Jiřinu Kotovou v dnes již pozapomenutém psychologickém kriminálním dramatu režiséra Juraje Herze Znamení raka. Do prvního angažmá nastoupila v ostravském divadle, ve zdejším souboru ovšem dlouho nepobyla. Když se provdala za plicního lékaře Josefa Vocelku, následovala manžela do Plzně, stala se členkou Divadla J. K. Tyla a začala spolupracovat s režisérkou Evou Sadkovou.
Nezapomněl na ni ani filmový režisér Herz, kterého již v roce 1967 zaujal morbidní název nového románu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. Okamžitě vycítil potenciál a pro jeho zfilmování se nadchnul, aniž by si knihu přečetl. Společně s Fuksem následně napsal scénář. Do hlavní role obsadil Rudolfa Hrušínského a Věře Vlčkové svěřil malou roli bezejmenné lehké holky. Film získal celou řadu ocenění a byl vybrán, aby reprezentoval Československo na filmových Oscarech. Vzápětí však putoval na dalších více než dvacet let do trezoru.
Publikum ji milovalo, kolegové o ní snili
Věřinu kariéru načas přerušilo narození syna Josefa v roce 1971, k němuž o pět let později přibyla ještě dcera Barbora. Na jevišti se postupně přehrála od křehkých naivek k náročným psychologickým postavám, její doménou byly velké hlavní role našeho i světového dramatu. Divadelní znalci se shodovali, že se její výkony vyznačovaly výrazným vnitřním prožitkem, přirozenou noblesou a vznešeností.
Věra Vlčková ale nedisponovala pouze talentem, byla také nesmírně krásnou a přitažlivou ženou. Měla charizma, kterému propadl nejeden muž. Kolegové po ní toužili navzdory skutečnosti, že byla vdaná. Například herec Miroslav Rataj prozradil v jednom z rozhovorů, že se do ní zamiloval během zkoušení hry Vojnarka. „Na jevišti jsem se pak před Věrou styděl a bál se, že na mně ta zamilovanost bude vidět, že ji pozná ona, diváci i její manžel, můj dobrý známý.“
Herečka byla mezi kolegy také pověstná svým apetitem. René Přibyl dával k dobru historku, kdy v Plzni hráli svatební představení. Věra byla tehdy těhotná, ale nechtěla si to nechat ujít. „Bříško už nějak zakryjeme,“ řekla rozhodně. Na scéně se pak místo rekvizit objevila opravdová grilovaná kuřata. Věra na pět minut zcela vypadla z role a pustila se do jídla. Diváci šíleli smíchy.
Film ji plně využil až v osmdesátých letech
Nadále příležitostně i filmovala. Jako recepční v hotelu se objevila v Bočanově kriminální komedii Muž z Londýna a v další kriminálce Případ mrtvého muže, tentokráte pod režijní taktovkou Dušana Kleina, si zahrála manželku číšníka Ladislava Voráče v podání Josefa Somra. Oba filmy vznikly v roce 1974. Další příležitost až do konce dekády již Věra Vlčková vzhledem ke svému mimopražskému angažmá a péči o rodinu nedostala. Dveře do filmového a televizního světa se jí znovu otevřely až počátkem osmdesátých let, poté co v roce 1981 přijala angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnešním Švandově divadle na pražském Smíchově. Na zdejším jevišti opět okamžitě zazářila jako představitelka emočně vypjatých a psychologicky náročných postav ve velkých dramatech, nevyhýbala se však ani komediálnímu žánru.
Její spolupráce s filmem a televizí se začala slibně rozvíjet. V roce 1982 si zahrála v Hášově televizní inscenaci Milostný poločas a v dramatu ze současného anglického venkova Farma, pod jehož režií byl pro změnu podepsán Evžen Němec. O rok později se znovu postavila i před filmovou kameru v jednom z mála předrevolučních snímků zabývajících se romskou problematikou, Kleinově kriminálce Radikální řez. Ztvárnila zde Kristýnu Rumlovou, manželku architekta Roberta Rumla v podání Ilji Racka. Klein jí poté zajímavých příležitostí poskytl vícero. V komedii Jak básníkům chutná život opustila v roce 1987 detektivní žánr a zahrála si primářku chirurgického oddělení zvanou Obočenka. Dva roky na to ji stejný režisér obsadil do další komedie, a sice do filmu Vážení přátelé, ano, kde na ni vybyla role režisérky Ivany Berkové, manželky hlavního hrdiny. Tím ale výčet jejích rolí rozhodně nekončí. Již v roce 1984 si ji vyhlédl Antonín Moskalyk do role německé matky frau Melnik ve válečném dramatu Kukačka v temném lese.
Konec nikdo nečekal
Vlčková si vyzkoušela i práci na televizních seriálech. V roce 1986 si zahrála malou roličku vysloužilé prostitutky v epizodě Valutová příhoda ze seriálu Malý pitaval z velkého města. O rok později se objevila v epizodě Laková krabička na čaj v seriálu Panoptikum Města pražského a v roce 1989 pak ztvárnila roli komorné Klementíny Boatierové v epizodě s názvem Jed, která byla součástí koprodukčního seriálu o vývoji policejních vyšetřovacích metod a postupů Dobrodružství kriminalistiky. Opětovně se tehdy setkala s režisérem Moskalykem.
Věřin hrob v Kroměříži
V roce 1989 se objevila v komedii Milana Šteindlera Vrať se do hrobu!, v níž ztvárnila ředitelku gymnázia. Film měl premiéru v létě roku 1990 a v té době Věra Vlčková již více než půl roku snila svůj věčný sen ne hřbitově v Kroměříži. Zemřela dne 21. prosince 1989 v Praze. Bylo jí pouhých pětačtyřicet let a její skon byl pro mnohé ránou z čistého nebe. Ještě během natáčení Šteindlerova snímku byla plná síly a energie a rozdávala kolem sebe neustále dobrou náladu. Dlouho se mělo za to, že zemřela na infarkt, až později vyšlo najevo, že podlehla zhoubné nemoci. Něco málo o tom věděli její kolegové z divadla. Marta Vančurová vzpomínala, že o své nemoci nemluvila, jednou jí však řekla: „Já už nikdy nebudu jako dřív.“ Vančurová si až zpětně uvědomila, že se slova týkala nemoci. Jiný její kolega, Zdeněk Žák, si pro změnu upomněl, že před divadelními prázdninami se na konci června se všemi rozloučila, v září přišla v paruce a v prosinci zemřela. Herec na ni ale vždy vzpomínal jen v dobrém. Byla to žena, která podle něj nezkazila žádnou legraci. „Za totáče jsme jezdili ve třech lidech na pionýru v noci po Praze. Z klubu jsme byli lehce ovíněni, Věra pak cestovala celou noc tramvají po Praze a ráno šla rovnou na zkoušku. Vždycky v tramvaji usnula, na konečné ji vzbudili, ona si přesedla do jiné tramvaje a takhle jezdila až do rána,“ sdělil před časem tisku.
Jako sympatická a energická dáma zůstala herečka Věra Vlčková hluboce zapsaná i v mysli diváků.
Zdroje:
