Článek
„Myslím, že lidi tady jsou k sobě zlí, protože čeština je zlá,“ říkala před čtvrt stoletím Labina Mitevska coby Vesna. Jí samotné se ale v Čechách líbilo a film dodnes považuje za jeden ze svých nejoblíbenějších. Původně roli přitom vůbec hrát neměla. Uvažovalo se o Američance. Stala se až druhou volbou. Scénárista Petr Zelenka jí úlohu Vesny nabídl během filmového festivalu v Chotěbuzi. Labina zde seděla v porotě a Petr Zelenka na festivalu prezentoval film Knoflíkáři. Pro Labinu byl tento snímek zjevením, úplně se do něj zamilovala. Zelenka tehdy získal i cenu, díky čemuž se s ním mohla seznámit blíže. Okouzlení bylo vzájemné.
Scénář si přečetla v Londýně
„S jeho tvorbou jsem se prvně setkala jako porotkyně na filmovém festivalu v německé Chotěbuzi. Viděla jsem tam jeho Knoflíkáře a úplně se zamilovala. Byla v nich hloubka, jemnost, pochopení, humor. Všechno. Samozřejmě jsem znala českou, československou starou filmovou školu, ale on byl pro mě zjevení. Zástupce nové vaší vlny, jež se drala do života. Řekl mi, že právě píše scénář k jedné věci, jestli by mě herecky zajímala,“ vzpomínala herečka před časem v jednom z rozhovorů.
Labina Mitevska v roce 2009
Scénář v angličtině pak Zelenka Labině skutečně poslal, a to až do Londýna, kde tehdy žila. Než začalo natáčení, mohla do něj dokonce drobně zasahovat.
Během natáčení žila v Česku tři měsíce a ve filmu mluvila česky, což jí prý vůbec nedělalo potíže. Původně měla mít její postava větší prostor, část toho, co bylo ve scénáři, se ale nakonec nerealizovala. Vesna u nás hledala otce a měla jej nakonec skutečně najít. Měl jím být otec Hanky, kterou ztvárňovala Jitka Schneiderová. Labina se ale nakonec i přes zmenšený prostor českým divákům vryla natrvalo do paměti. Po Samotářích však žádnou další nabídku od našich režisérů již nedostala.
Mohla být archeoložkou
Labina Mitevska pochází z umělecké rodiny. Otec byl malíř, matka řídila galerii. Ve světě umění se pohybují i její dva sourozenci. Narodila 11. října 1975 ve Skopje v tehdejší Jugoslávii, dnešní Severní Makadonii. Studovala fakultu Umění a archeologie na Univerzitě Svatého Cyrila a Metoděje ve Skopje a díky stipendiu studovala i na European Film College v Dánsku. Na arizonské universitě v Tucsonu studovala Historii umění.
K herectví se dostala čirou náhodou. V šestnácti nevynechala jedinou výstavu, jedinou divadelní či filmovou premiéru. Dozvěděla se, že se bude natáčet film a zatoužila po tom, vidět proces jeho vzniku naživo. Vypravila se proto na místo, kde se filmaři právě pohybovali, a řekla jim, že by je ráda malou chvíli sledovala při práci a na oplátku by jim třeba uvařila kávu. O to oni ale nestáli, měli na to catering. Prohlédli si ji však lépe, udělali několik snímků a jedna z castingových agentur ji zařadila do databáze.
Labina od toho nic nečekala. Netrvalo však dlouho a přišla první nabídka. Dostala do ruky text a tři měsíce se nad ním trápila přípravami. Pak teprve spatřila scénář a zjistila, že si ji vybrali pro roli makedonsko-albánské dívky Zamiry do filmu Před deštěm. Film z roku 1994 měl obrovský úspěc a získal dokonce nominaci na Oscara a v Benátkách Zlatého lva.
Herectví se bála, cestování po světě nikoliv
Labině se ze dne na den převrátil život na ruby. Objížděla festivaly, všade se setkávala s ovacemi. Ze světa filmu měla ale strach. Připadal jí falešný a neskutečný. Nebyla si jistá tím, že toto od života vážně chce. Proto studovala i archeologii a rozhodla se, že točit bude jen to, co ji opravdu osloví.
Labina Mitevska v roce 2019
Druhým filmem, na kterém se podílela, byl Tuku taka pod oblaka. V roce 1996 si zahrála vedlejší roli ve filmu Vítejte v Sarajevu a v roce 1998 ve snímku Chci Tě. Po Samotářích se objevila kupříkladu ve filmu Škoda, že Balkan Express už byl použit, který režírovala její sestra Teona. Kromě herectví začala psát eseje a publikovat v novinách a časopisech. Se sourozenci spoluzaložila produkční společnosti Sisters and Brother Mitevski, se kterou natočila několik makedonských filmů. Z prostoru před kamerou se tak přesunula i do prostoru za ní. Vzhledem k perfektní jazykové výbavě je podepsána pod mnohými filmovými díly po celé Evropě. Procestovala desítky zemí světa, včetně Pákistánu, nakonec se ale vrátila do Skopje a porodila dceru Vegu. „Ještě vám o ní řeknu, že je nejšikovnější, nejchytřejší a nejkrásnější holčička. Jsem typická pyšná máma. Měla jsem ji poměrně pozdě a o to více si to, že vůbec je, užívám,“ uvedla před časem na adresu své dcery. Ve své rodné zemi dnes působí jako herečka, producentka, novinářka a aktivistka. Pravidelně zasedá i v porotách filmových festivalů.
Zdroje:
