Článek
Česká Barbra Streisand nebo Lady Muzikál, tak byla přezdívaná zpěvačka a herečka Laďka Kozderková. Zasloužila si to. Byla skutečně muzikálovou hvězdou evropského formátu, jen měla smůlu, že své umění mohla předvádět pouze v naší malé zemičce, navíc v době, která velkým muzikálovým produkcím příliš nepřála.
V patnácti již byla zasnoubená
Svůj obrovský talent, stejně jako jméno, podědila po svém otci Ladislavu Kozderkovi, který byl známým brněnským dirigentem a skladatelem. V moravské metropoli se ostatně Laďka 26. června 1949 i narodila. Ze tří sester byla tou nejmladší, zároveň ale nejnadanější. Tatínek to velmi brzy rozpoznal a svoji dceru všemožně podporoval. Mimo jiné jí napsal její první písničku Na klouzačce, kterou nazpívala za doprovodu orchestru Gustava Broma na desku už ve dvanácti letech. Mohla si také ledacos dovolit. Kupříkladu se v pouhých patnácti letech zasnoubit se svým chlapcem Jiřím.
Dlužno dodat, že Laďka byla předčasně vyspělá, působila vždy starším dojem než její vrstevnice. Vzpomínal na to i známý publicista Ondřej Suchý, který se s ní poprvé setkal coby devatenáctiletý, když byl asistentem scény na televizním filmu režiséra Jindřicha Fairaizla Nalezená revue. Své první setkání s budoucí hvězdou prý tehdy popsal takto: „Seděla na trávě, chvíli si něco kreslila na prázdné stránky televizního scénáře, pak odložila tužku a začala si mě zkoumavě prohlížet svýma velkýma pomněnkovýma očima. Seděl jsem udivený proti ní a kroutil hlavou: Tak ty mi chceš tvrdit, že ti ještě nebylo patnáct? Usmívala se: Vážně nebylo, proto také v Brně nezpívám nikde pravidelně, třeba v nějaké kavárně…“ V té době již podle Suchého také věděla, že nechce být pouze zpěvačkou, ale i herečkou a že jí komedie bude vždy bližší než ostatní žánry.
Není divu, že předčasně dospělá Laďka se poměrně brzy, již v devatenácti letech, vdala. Jejím vyvoleným se stal o celé čtvrt století starší jazzový trumpetista Richard Kubernát. Měli spolu holčičku Ladu. Velký věkový rozdíl se v jejich vztahu bohužel záhy projevil, Kubernát navíc holdoval alkoholu, a tak bylo manželství rozvedeno po pouhých třech letech. V té době byly Laďčině dceři dva roky.
Dala přednost praxi
Laďka Kozderková vystudovala konzervatoř a v roce 1969 byla přijata na brněnskou Janáčkovu akademii. Na školu ale nakonec nenastoupila a místo toho dala přednost praxi. V Brně ji trápilo, že je stále vnímána jako protekční dcera svého otce, chtěla se proto o štěstí pokusit v Praze. Zkoušela to v Semaforu, kde to vypadalo i slibně, kdyby tam ovšem neměli zrovna stop-stav. A tak využila nabídky od Darka Vostřela, kterému její mimořádný talent samozřejmě nemohl uniknout, aby nastoupila do divadla Rokoko. Neváhala a přijala. Brzy oslnila svým projevem v představení Pickwickovci a v Hálově recitálu Vzpomínky zůstanou.
V Rokoku se také seznámila se svým druhým, tentokráte o dvacet let starším mužem, Vlastimilem Bedrnou, s nímž měla druhou dceru Vlastu. Zlí jazykové říkali, že nevědí, čím mohl herec krásnou Laďku získat. Bedrna, který se proslavil například dabingem animované postavičky Homera Simpsona v americkém kultovním seriálu Simpsonovi, navíc nebyl zrovna ideálním partnerem. Rád se napil, navíc svoji ženu, jak mnohem později sám přiznal, podváděl. Jednou z jeho milenek měla být i královna šansonu, zpěvačka Hana Hegerová. „Miloval jsem ji. Nebyla to pro mě jen kolegyně. Bylo mezi námi něco víc. V manželství s Laďkou jsem maličko zlobil,“ přiznával Vlastimil Bedrna v jednom z pozdních rozhovorů. Kozderkové si nicméně velmi vážil a mluvil o ní vždy s úctou a respektem. „Byla to úžasná žena, tolerantní, se smyslem pro humor. Měla obrovský talent po všech stránkách a měla přesně to, co by každá správná velká hvězda měla mít. Ona hvězda byla! Uměla úžasně zpívat, výborně hrála, byla komička i dramatická herečka, nadaná i pohybově. Pokud by žila v zahraničí, stala by se světovou hvězdou,“ popisoval novinářům.
Dolly - to je Laďka Kozderková!
Laďka působila v Rokoku až do jeho uzavření v roce 1972. Hned v tom následujícím se stala sólistkou Hudebního divadla v Karlíně. Kolega Ladislav Županič přirovnával její příchod do souboru k protržené přehradě a následné povodni. „To byl najednou hlahol všude na chodbách: Nazdar, já jsem Laďka! Prostě přišel obrovský živel.“ Kozderková záhy zazářila jako černoška Queenie v muzikálu Loď komediantů. Výborná byla i jako dohazovačkaTekla v Gogolově Ženitbě. Do role si ji vybral režisér Oldřich Nový a velmi její výkon chválil. Nový ji znal delší dobu, již jako brněnské konzervatoristce jí radil, jak se má pohybovat. Ladný pohyb Laďce totiž příliš nešel. Částečně byla na vině její urostlá figura, kterou celý život trápila dietami. Ty ovšem vždy poměrně záhy porušila, byla ostatně skvělá kuchařka a k jídlu měla velmi kladný vztah. Svůj mírně nemotorný pohybový projev ale dokonale přebila svým krásným kultivovaným hlasem.
Životní rolí Laďky Kozderkové se stala Dolly Leviová v muzikálu Hello, Dolly! Hrála ji v letech 1982 až 1986 a jednalo se o její splněný sen. Zprvu měla obavy, zda do role již herecky a lidsky dozrála, neskutečné ovace publika i chvála kritiky ji záhy přesvědčily, že ano. O své roli prý tehdy tvrdila, že si v ní hoví jako rekreant v písku na pláži. A když měla v diáři napsáno, že večer Dolly hraje, říkávala: „Těší se ve mně celý člověk.“ Údajně měla tehdy její výkon pochválit i představitelka filmové Dolly Barbra Streisand. „Já nevím, jestli Laďku v divadle viděla. Ale je to možné, protože v té době natáčela v Praze film. Každopádně kdyby to byla pravda, tak by musela dostat mindrák. Laďka totiž ústřední píseň zazpívala líp než Barbra,“ vzpomínal Ladislav Županič, který zároveň dodával: „Kdyby tehdy zažíval muzikál takový boom jako dnes, našel by v Laďce Kozderkové hvězdu první velikosti. A dovolím si i tvrdit, že kdyby se narodila jako Američanka a zpívala na Brodwayi, tak by o ní uslyšel celý svět. Bohužel se však narodila na špatném místě a ve špatné době.“
Nemoc se snažila přechodit
Laďka přitom k sobě byla mimořádně kritická, o čemž nemělo publikum nejspíš ani ponětí. Ve filmu a televizi se jim totiž zpravidla prezentovala jako suverénní žena. V naší kinematografii po sobě zanechala asi třicet filmů. Jednalo se především o komedie. Z rolí tohoto žánru lze připomenout Laďčinu romantickou listonošku v Trháku, vilnou úřednici ve Křtinách či zmatkářskou milenku ve filmu Zelená vlna. K výjimkám patřila v roce 1985 její úloha zhrzené milenky v Olmerově hořkém filmu Jako jed, kde i na malém prostoru ukázala šíři dramatického talentu ve vážné roli. Daleko více prostoru ale Kozderkové nabídla televize. Vystupovala v mnoha pořadech, ať už to byly oblíbené Silvestry, Televarieté, či programy pro děti. Kdo by si nevybavil její půvabně vystrašenou řidičku buldozeru, která přišla oznámit vedoucímu autoopravny, že mu omylem zdemolovala jeho vlastní auto, nebo věcnou a chladnou sekretářku Milušku z Vědeckého ústavu pro výzkum chůze v jednom ze skvělých televarietních skečů. Ovšem vůbec nejslavnější scénkou se stala ta, kterou Laďka sehrála s Jiřím Lírem. Sepsal ji Miloslav Švandrlík a nesla název Techtle – mechtle.
Laďka Kozderková měla neustále plný diář. Šla doslova z role do role. Zbylý čas věnovala rodině. Byla velmi domácký typ. Na konci života ji proto velmi ranilo, že se její otec zamiloval jinde a maminku opustil. Své blízké totiž měla ráda vždy pohromadě. Měla chatu na Okoři, kam o prázdninách zvala sestry s rodinami. Všechny hostila, vyvařovala jim, obsluhovala je. Nebyla doslova k zastavení ani v práci, ani doma. Jednoho dne jí ale do života vstoupila nemoc. Laďka svůj stav dlouho bagatelizovala, i když ji zdravotní problémy sužovaly delší dobu, tiše trpěla a na vyšetření odmítala jít. K doktorovi nakonec dorazila již příliš pozdě. Byla jí diagnostikována rakovina děložního čípku. Následovalo ozařování a operace.
Zpívala až do konce
Zprvu se zdálo, že se zhoubný nádor podařilo zlikvidovat. Jenže za dva roky se zákeřná nemoc přihlásila znovu. Laďka se s ní rvala ze všech sil. Věděla však, že umírá a že jí moc času nezbývá. Snažila se to brát s nadhledem. Do poslední chvíle pracovala a pokoušela se nenechat na sobě nic znát. Na veřejnosti se usmívala a zůstávala optimistická. Ondřej Suchý popisoval své poslední setkání s ní takto: „O její nemoci jsem nic nevěděl, a proto jsem se zasmál, když jsem ji tenkrát uviděl ostříhanou na kluka. Přešla to, objala mě, dala mi pusu (nikdy předtím jsme se k sobě tak nechovali) a vyhrkla: ‚Ani nevíš, jakou já mám dneska radost ze života!‘ Teprve když byla ve studiu a začala zpívat na základy Duhu, českou verzi písně Harolda Alena a Ira Gershwina, Somewhere Over The Rainbow, naklonil se ke mně v režii hudební dramaturg pan František Živný a pošeptal mi, jak je na tom Laďka ve skutečnosti zdravotně. Právě ji totiž propustili z nemocnice, kde byla na bůhvíkolikáté chemoterapii. Bylo mně strašně. Už ani nevím, jak jsem se s ní rozloučil. Vím jen jediné – tenkrát jsem se s ní viděl naposled…“
Hrob Laďky Kozderkové a Vlastimila Bedrny
Vlaďčinou poslední rolí v Karlíně se stala Judita v muzikálu Zvonokosy. Publikum vždy čekalo na nejsilnější okamžik, když zpívala song s názvem Píseň o smrti nevinného blázna. Dne 2.října 1986 ji přivezli na představení rovnou z nemocnice. Píseň o bláznu Vinckovi zazpívala, jako by sama sobě zpívala rekviem. Ladislavu Županičovi se po představení svěřila, že si přála ten večer na jevišti zemřít. Bylo to její poslední představení. Ještě v září přitom začala zkoušet muzikál Cikáni jdou do nebe, premiéry se ale již nedožila. Poslední dny svého života trávila v nemocnici. Týden před smrtí podepsala v revers a odjela uklidit a umýt rodinný hrob, kde si přála být pochována. Chtěla jít do čistého. Lékaře šokovala, když zpívala v nemocnici jenom pár hodin předtím, než naposledy vydechla. Její hlas se tehdy rozléhal přes několik pater. „Myslím, že to byl nejkrásnější a zároveň nejstrašnější koncert v jejím životě, protože všichni věděli, že zpívá naposledy,“ prohlásila o něco později její dcera Lada. Laďka Kozderková zemřela 17. listopadu roku 1986 ve věku třiceti sedmi let. Je pohřbena na pražském vinohradském hřbitově.
Zdroje:
