Článek
Narodila se dne 14. června 1948 v Kremnici a její rodné jméno znělo Adela Králíková. Na Adelku byla ale od malička alergická. „V Česku je to jiné, tam je to miloučké Adélko. V slovenštině je adelka pojmenování pro malé tučňáky, kteří žijí na Severním pólu, dorůstají do výšky šedesát až sedmdesát centimetrů. Když mi někdo řekl Adelka, začala jsem se třást. Navíc maminčina teta byla Adela, maminka byla Adela a já se potřebovala nějak odlišit. Ada se mi líbila, je to zkratka,“ vysvětlovala před časem v jednom z rozhovorů.
Vše způsobil žert
Od dětství ráda zpívala a recitovala. Osm let hrála v loutkářském kroužku a přemýšlela nad studiem tohoto oboru. Na gymnáziu měla skvělou profesorku francouzštiny a díky ní tomuto jazyku zcela propadla. Začala se zajímat o literaturu a umění této země a ještě před maturitou Francii několikrát navštívila. Její volba tak nakonec padla na obor slovenština – francouzština na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici. Po absolutoriu měla začít učit na jazykové škole v Žiaru nad Hronom. Zasáhl ale osud. Měla před sebou poslední státnici z jazyka slovenského, dopisovala doma diplomovou práci a rodiče sledovali televizi. Před Televizními novinami hlasatelka oznámila, že se chystá konkurz na programovou hlasatelku. Tatínek jí v žertu řekl, zda to nechce zkusit. Nemyslel to ale vážně, počítal s tím, že nastoupí na onu jazykovku. Adu to ale zaujalo a rodičům navzdory do televize poslala přihlášku. Táta s ní pak týden nepromluvil ani slovo, obměkčilo ho až to, když konkurz vyhrála.
Nebylo to vůbec snadné. V Bratislavě se setkala s dalšími sto dvaceti děvčaty z celého Slovenska. Konkurz byl velmi obtížný. Uchazečky musely nejprve složit písemný test se šedesáti otázkami, včetně matematiky, dějepisu a výtvarné výchovy. Následně jim kladla otázky porota v televizním studiu, nechyběly ani různé triky. Dívky měly improvizovat v určitých situacích a snažit se vystupovat před kamerou. Ada se rozhodla pozvat na Slovensko cizince. Když odcházela ze studia, řekla jí bývalá hlasatelka Hana Rendeková: „Ado, vy jste dala góĺ! Jen to nepokazte. Buďte takovou, jakou jste byla doposud!“
Láska z autobusu
Podmínkou přijetí sice bylo, že adeptka musí mít dokončenou vysokou školu, šéfredaktor programu Dušan Gábor ale skutečnost, že Adu závěrečná státnice teprve čeká, akceptoval a sdělil jí, že má 1. srpna 1970 nastoupit. Již 12. září měla svoji první večerní službu. Jedním z dokumentů, který toho dne šel do celostátního vysílání, byl film o historii hornictví v Kremnici. Celé město sedělo před obrazovkou a čekalo. Rodiče hned druhý den přijímali gratulace od lidí, kteří na obrazovce poznali svoji rodačku, která jim dokument uvedla.
Netrvalo dlouho a Ada se stala známou široké veřejnosti. Diváci ji milovali především pro její vytříbený hlasový projev a harmonickou slovenštinu. Snažila se neustále zlepšovat a proto nakonec vystudovala ještě postgraduálně žurnalistiku.
V roce 1975 se vdala a z Ady Králíkové se stala Straková. Se svým mužem Zdeňkem se seznámila v dálkovém autobuse Bratislava – Banská Bystrica. Ada měla v tomto městě moderovat ples. Nekoupila si ale místenku, byl pátek a v autobuse bylo plno. Nastupovala mezi posledními a nezbývalo jí nic jiného, než zůstat stát. Ve třetí řadě seděl mladý muž, opálený, vlasy po rameny, dobře oblečený, vypadal na první pohled jako cizinec. Usmál se na ni a po chvíli jí řekl: „Slečno Adko, pojďte si sednout.“ Souhlasila, ale pod podmínkou, že se budou střídat. Nakonec ale seděla až do Bystrice. S neznámým mužem se dala do hovoru, zjistila, že je členem lyžařského klubu a zdolává ledovce, proto byl tak opálený. Slíbil jí, že se ozve a jednoho večera Adě do televize skutečně zavolal. Přijel pro ni taxíkem, odjeli do baru, kde zůstali až do čtyř do rána a pak se ještě procházeli podél Dunaje. Ráno vyrazili na společnou snídani do hotelu. A od té chvíle již byli nerozluční.
Fámě o emigraci uvěřili i rodiče
Adě se velmi dlouho nedařilo otěhotnět, nakonec se dočkala jedné jediné dcery. Když byla v jiném stavu, došlo ke kuriózní situaci. Na nějaký čas se stáhla z obrazovky a po Slovensku se o ní začalo šířit, že emigrovala společně s Jurajem Kukurou a stala se hlasatelkou rádia Svobodná Evropa. Drby se dostaly i do jejího rodného města a donesly se až k rodičům, kteří o dceřině těhotenství v té chvíli ještě neměli ani tušení. Málem tak uvěřili, že dcera ze Slovenska skutečně utekla. Ada jim naštěstí záhy vše vysvětlila. Po porodu do Kremnice přijela se svým mužem a teprve tehdy se jí zvěsti o Kukurovi podařilo vyvrátit.
Ada, tak jak tomu u televizních hlasatelek té doby bývalo, pro mnohé představovala módní vzor. Vždy perfektně oblečená a učesaná. Jak ale před časem vzpomínala, v sedmdesátých letech panovala, co se vzhledu a účesu týče, poměrně striktní pravidla. Lidé byli zvyklí na jistou image a hlasatelka nemohla výrazně změnit účes nebo barvu vlasů. Osmdesátá léta přinesla již větší volnost a Ada se tehdy stala první hlasatelkou, která měla na vlasech melír. Módní trendy vždy sledovala a zajímala se o ně. Vyčetla z německých časopisů, že něco takového je právě v módě a poprosila manžela, který dělal v Podniku zahraničního obchodu a hodně cestoval, aby jí potřebný přípravek opatřil. Dovezl prášek, netušil ale, že je třeba i speciální čepice a vytahovátko na prameny. Šikovná maskérka nakonec melír vykouzlila za pomoci koupací čepice a háčku na háčkování. Ada pak byla za velkou hvězdu. Postupně na obrazovce vystřídala mnoho barev, kromě černé, která jí neslušela. Od zrzavé až po bordó, nakonec ale dospěla k závěru, že nejlepší barvou do hlasatelny je blond.
Nechtěně kostýmovaný Silvestr
Práce Ady Strakové se samozřejmě neomezovala jen na televizní hlasatelnu, moderovala různé přenosy, včetně federálních Silvestrů. Vždy se očekávala, že na takové akce přijde ve slavnostním oblečení, nikdy se ale s pražskými kolegyněmi nedomlouvaly, co si kdo vezme na sebe. Jeden takový Silvestr dělala Ada se Saskií Burešovou. Pořídila si k tomu účelu černozlaté šaty na jedno rameno. Když dorazila na místo, zjistila, že Saskia má navlas stejné šaty, jen na druhé rameno. To, co se zdálo být trapasem, sklidilo ovšem nakonec velký ohlas. Diváci psali, že konečně viděli Silvestr, který byl kostýmovaný.
V roce 1983 Ada obdržela v Brně cenu Zlatý krokodýl a od té chvíle až do roku 1989 tuto akci moderovala. Původně to bylo tak, že hlasatelka, která obdržela cenu, uváděla následující ročník. Po vítězství Ady se pravidla ale změnila a jí již tato milá povinnost zůstala. Jednalo se o přímé přenosy, které měla moc ráda.
Odmítla očernit prezidenta
Po rozpadu Československa nadále zůstala zaměstnankyní Slovenské televize. V roce 1996 ji ale čekal náhlý pád. Ada na okolnosti svého konce po letech vzpomínala takto: „Bylo to 3. května 1996, kdy jsem měla normální večerní službu a byl mi na vysílací pracoviště doručen text, který byl urážlivý pro tehdejší hlavu Slovenské republiky Michala Kováče. Měla jsem prezidenta zhanobit. Jeho práci, všechno, co udělal, jak pracoval. Bylo to zmanipulované a načasované. Já jsem si jednoduše řekla, že tenhle text nepřečtu. Jednak to byl text, který patřil do zpravodajství - později jsem se dozvěděla, že i tam to odmítli. Já si řekla, že i za cenu, že to bude moje poslední služba, to neřeknu. Nemýlila jsem se, byla to moje poslední služba. Dva týdny ještě uvažovali o tom, jestli mě vyhodí, nebo mi dají disciplinární trest, protože jsem dvacet šest let odváděla kvalitní služby na obrazovce. Tehdejší vedení se odhodlalo a 22. května 1996 mi přišla oficiální výpověď pro vážné porušení pracovní disciplíny. Dodnes si nejsem vědoma, že bych ji porušila. Já se ale dnes můžu podívat s klidem do zrcadla a všichni ti, kteří mě tenkrát vyhodili, jsou na smetišti dějin. Já v povědomí lidí stále funguji. Takže jsem na sebe hrdá.“
Po svém nedobrovolném odchodu z televize odešla Ada Straková do Prahy. Dcera tehdy končila gymnázium a rozhodla se pokračovat ve šlépějích svého dědečka, který byl Čech a studoval na ČVUT. Přihlásila se ke studiu mezinárodních vztahů a diplomacie na VŠE. Ada v Praze nezahálela, nadále pracovala, uváděla plesy, tematické večery, různá předávání ocenění, spolupracovala se slovenskou ambasádou nebo Klubem slovenské kultury. Měla také pásmo poezie, s nímž objížděla Českou republiku. Po dlouhých sedmnácti letech se na Slovensko vrátila a začala pracovat pro komerční televize. Stala se také tváří kosmetické společnosti Avon a jejího boje proti rakovině prsu. Dnes je již také babičkou.
Zdroje:
