Článek
Rodným městem Libuše Geprtové se stal Kolín. „Nechcete ještě jedno dítě?“ zeptal se prý tři dny před Štědrým dnem roku 1941 lékař Libušiny maminky poté, co pomohl svět jejímu synkovi Svatoplukovi. Rodička rázně odmítla se slovy: „Vždyť je válka, dvě nám úplně stačí.“ Doma již měla dceru Mirku. Porodník svoji větu nepronesl ale jen tak do vzduchu. Právě se totiž ukázalo, že na cestě je dvojče.
Malá Libuše se na svět prodrala o pár okamžiků později. Rodiče byli neplánovaným narozením zaskočeni a herečka později tvrdila, že se po celou dobu dětství cítila jako někdo, kdo je v rodině přespočetný. Možná to nebyla ale docela pravda. Její maminka byla učitelka a dceru vedla k pořádku. Ta však byla živel. Cestu si tak k sobě obě ženy nikdy nenašly. Libuše milovala tatínka, jenže ten na prahu její dospělosti zemřel na rakovinu.
Učitelka z ní nakonec nebyla, stala se Viktorkou
Dětství prožila Libuše v Kutné Hoře, kde s rodiči bydleli v činžovním domě a kde otec učil na průmyslové škole a maminka později na pedagogické. Také ona nejprve po jejich vzoru vystudovala kutnohorskou Střední pedagogickou školu a začala pracovat jako učitelka na základních školách, nejdříve ve Zlonicích u Slaného, a potom v Hořicích.
Od malička ale toužila být herečkou, během studií hrála ve školním divadelním souboru a získala i Cenu Lidové umělecké tvořivosti. Ve svých dvaceti letech poprvé stanula před kamerou ve špionážním dramatu Kohout plaší smrt a vzápětí se objevila i v detektivce Kde alibi nestačí. Rozhodla se, že se vydá na profesionální hereckou dráhu. Přihlásila se ke studiu na herecké akademii, nakonec ale dala přednost praxi. „Ona s námi měla v roce 1962 nastoupit do ročníku na DAMU,“ vzpomínal na svou kolegyni Oldřich Vlach.
Libuše namísto toho přijala angažmá v Karlových Varech. Zaujala tu hned svou první rolí, půvabnou Manon Lescaut. Z lázeňského města přešla do Českého Těšína, následně do Jihlavy a poté do Brna. V moravské metropoli prožila několik velmi bouřlivých let. Žila na herecké ubytovně, kde to tehdy doopravdy žilo. Libušini kolegové věděli, že u ní vždy dostanou polévku a něco k pití a že si s ní navíc i báječně popovídají. Libuši se to ale časem začalo zajídat. Vzpomínala, že raději večer nerozsvěcela, aby nikdo nepoznal, že je doma.
Právě v době svého brněnského angažmá získala svoji životní roli Viktorky. V diváckém povědomí tehdy stále zůstávala Viktorka Jiřiny Štěpničkové z černobílého protektorátního filmu Babička. Antonín Moskalyk ale nový přepis natočil jako psychologickou zpověď žen a Libuše jeho záměr naplno pochopila a svoji Viktorku podala naprosto dokonale. Dočkala se uznání od diváků, kolegů i kritiků. Byla to její vrcholná role. Zároveň se ale zaškatulkovala jako přírodní žena, což její kariéru možná i mírně poškodilo. Na druhou stranu jí Viktorka otevřela cestu na pražské scény.
Jandákovi dala košem
Mezitím se v jejím životě stala ještě jedna významná událost. Libuše v roce 1971, ve svých třiceti letech, porodila syna Svatopluka, jehož otcem je herec a později politik Vítězslav Jandák. Libuše si ale Jandáka nikdy nevzala. Jak to tehdy mezi nimi bylo, věděli jen oni dva. Herec se prý chtěl na výchově syna podílet, ona ale byla bytostně přesvědčená, že se k sobě nehodí. Jakmile zjistila, že je těhotná, vztah ukončila a Vítězslava Jandáka neuvedla ani jako otce. On se poté prý ještě několikrát pokusil její rozhodnutí zvrátit, nebylo to ale nic platné. Možná si byla vědoma toho, že stálého partnerství není schopná.
Jako matka se ale cítila dokonale šťastná, a to navzdory skutečnosti, že v té době její rodinu opětovně zasáhla rakovina. Tentokráte si za svůj cíl vybrala Libušinu starší sestru Mirku. Po sestřině smrti a emigraci dvojčete Svatopluka, zůstala Libuše s maminkou sama. Nebylo jí to příjemné, byla si jista, že s Mirkou by si matka rozuměla lépe. Emigraci bratra, který odešel nejprve do Švýcarska a později do Jihoafrické republiky, nesla velice těžce. Byla si s ním na rozdíl od matky velice blízká. Navíc se sžírala strachem, aby zhoubná choroba nepostihla i jejího syna.
Mužům se sice nadále líbila, vztahy jí ale nešly. „Slabší partneři, které převyšovala, ji nezajímali, jenže silnější zase nesnášela,“ vzpomínal jeden z jejích známých. Byla sice několikrát zamilovaná, ale nikdy to příliš dlouho nevydrželo a také se nikdy nevdala.
Z divadla ji vyhodili, pak ji dostihlo prokletí
Pracovně se jí ale dařilo. V roce 1972 přijala angažmá v Divadle Na zábradlí a setrvala tu dlouhých třicet let. V roce 1993 se však novým uměleckým šéfem souboru stal režisér a scénograf Petr Lébl. Mnoho herců soubor záhy na to opustilo. Libuši Lébl údajně přemluvil, ať neodchází. „Neopouštěj mě, mláďata se neopouštějí,“ měl tehdy doslova říct. Libuše jej uposlechla, jenže se brzy ukázalo, že pro ni již nejsou role. Do nové koncepce převážně avantgardního divadla se nehodila. Dostala výpověď.
Velice se jí to dotklo. Na život ale nerezignovala. Za peníze po otci si pořídila auto „děvenku“ a s oblibou s ním vyrážela po různých místech, vzpomínala a přemýšlela. Dbala o sebe a cvičila. Pracovat začala pro Český rozhlas. Uváděla zde svůj pořad rozhovorů se zajímavými hosty nazvaný Co máš v rozhlase rád aneb Splněná přání. Až v roce 2004 jí Karel Heřmánek, v té době již majitel a principál Divadla Bez zábradlí, svěřil roli paní Stoneové v muzikálu Cikáni jdou do nebe.
Libuše sklidila obrovský úspěch a řekla: „Kdyby už to mělo být všechno, tak jsem zažila, co jsem měla.“ V tu chvíli ještě netušila, že konec se skutečně blíží. Rakovinu měla v genech a neunikla jí. Po jednom představení se jí neudělalo dobře, druhý den navštívila lékaře a v rámci vyšetření se ukázalo, že má nádor na mozku. Následně se přišlo na to, že primární ložisko je v plicích a že jde již o metastázy. Podstoupila sice operaci hlavy a věřila, že nemoc překoná, neměla však pražádnou šanci.
Dožívala v hospicu, kde ji navštěvoval pouze syn a několik nejbližších přátel. Na věčnost se odebrala 18. listopadu 2005 ve věku pouhých šedesáti tří let. Pohřbena byla v Urnovém háji Krematoria Strašnice.
Zdroje:
