Článek
Jméno Lola Skrbková dnes již mnoha lidem nic neřekne. Když však uslyší jména jako profesorka Suchá lípa nebo žebračka Maryna Schuchová, na výraznou hereckou tvář si zajisté vzpomenou. Lola Skrbková, vlastním jménem Aloisie, se narodila dne 16. února 1902 v Čáslavi jako druhá dcera c. k. vrchního geometra Aloise Skrbka a jeho manželky Alžběty, za svobodna Kvačkové. Nejprve se rozhodla pro studium obchodní akademie, brzy ale poznala, že ji to táhne zcela jiným směrem. Po dokončení studia proto zamířila na Dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Během studia se seznámila s řadou již známých divadelních hvězd a vystupovala jako členka souboru elévů v několika představeních Národního divadla. Více ji ale lákalo to avantgardní. Ještě jako studentka působila nejprve s Jiřím Frejkou v Osvobozeném divadle, následně začala spolupracovat s Emilem Františkem Burianem, nejprve s ním odešla do divadélka Dada a v roce 1926 s ním přešla do Moderního studia. Působila v Burianově voicebandu a pomáhala mu založit D 34, kde působila jako herečka i jako režisérka.
Hrála staré a nepříjemné osoby
Pro svůj přísný výraz tváře a vysokou kostnatou postavu byla na divadle i ve filmu povětšinou obsazována do rolí žen daleko starších, než byl její skutečný věk. Podle pamětníků se ale i v běžném životě od mládí projevovala jako zralá žena, ke které si pro radu chodily mnohdy i starší kolegové. Její skutečný věk tak odhadoval opravdu jen málokdo. Na filmovém plátně ztvárnila celou řadu vedlejších postav, často velmi nesympatických, přísných nebo vyloženě záporných.
Lola Skrbková
Taková byla i její první role na stříbrném plátně. Debutovala rolí pokrytecké, užvaněné a zlé Terezky, ženy krejčího Fialy, ve filmovém přepisu hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti. O rok později vytvořila společně s Růženou Šlemrovou dvojici klepen v dramatu Co se šeptá. Především se ale objevila v roli upjaté profesorky přírodopisu a dějepisu Suchánkové, přezdívané studenty Suchá lípa ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Dnes již klasický snímek se od počátku těšil velké divácké oblibě a Lola Skrbková se tak nesmazatelně zapsala do paměti milovníků filmu. Pověstná je její scéna v závěrečné fázi filmu. Když se jí paní Živná v podání Zdeňky Baldové ptá na prospěch svého syna, Lola odpovídá: „Váš syn, milá paní, je naprosto zanedbán, představte si, že ani neví, kdy byla bitva u Jerez de la Frontera. Pochopíte, že mu nemohu dát známku dostatečně.“
Hned v následujícím roce získala svoji asi největší filmovou roli, byť to rozhodně nebyla role nejvýraznější. Ve snímku Věra Lukášová hrála staromódní, přísnou a naivní babičku. Bylo jí tehdy pouhých třicet sedm let.
Vynikající učitelka jevištní řeči
Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen její divadelní šéf Burian. Divadlo D 34 bylo uzavřeno. Lola přešla s většinou souboru do Městských divadel pražských, která převzala provozování sálu pod názvem Divadlo Na poříčí. Zde působila až do roku 1945. Vedle toho začala učit na Pražské konzervatoři. Dokázala velice dobře pracovat s hlasem a vyučovala proto především jevištní mluvu. V pedagogické činnosti později pokračovala i na brněnské JAMU.
Během války se ve filmu objevovala jen v menších epizodních rolích, mimo jiné i v oblíbených filmech Noční motýl, Tetička a Přijdu hned. Po osvobození byla obsazována dál, třeba do snímků Řeka čaruje, Rozina sebranec či Čapkovy povídky. V povídce Balada o Juraji Čupovi, odehrávající se na Podkarpatské Rusi, si zahrála Marinu Matejovou, ženu posedlou zlým duchem a podříznutou vlastním bratrem. Žádná jiná česká herečka nevytvářela tolik nesympatických a zvláštních filmových rolí jako právě Lola Skrbková. Příkladem může být například ještě vesničanka zvaná Baba Jaga v dramatu Nikola Šuhaj Loupežník z roku 1947 nebo žebračka v komedii Alena z téhož roku.
Odešla do provinčních divadel
Na divadle Lola Skrbková pokračovala v poválečném období v souboru E. F. Buriana, avšak na konci sezóny 1945/1946 z divadla po konfliktech odešla do Zlína. V té době již byla provdána za Viléma Pfeiffera, o osm let mladšího herce, kterého poznala v třicátých letech u E. F. Buriana. Vilém vyrůstal v Bratislavě a začínal u kočovných společností. Diváci ho mohou znát třeba z komedie Příklady táhnou. V roli četníka tam na zámku v Panenských Břežanech zatýkal Jana Pivce, který hrál podvodníka obchodujícího s obrazy.
S Lolou je spojovala nejen velká láska k umění, ale také stejné politické názory. Oba byli silně levicově orientovaní. To jim bohužel nezaručilo oblibu u nově nastoleného režimu. A tak se přesouvali z místa na místo. Ze Zlína do Ostravy, z Ostravy do Benešova a z Benešova do Jihlavy. V Jihlavě spolu působili v Horáckém divadle, které se také stalo poslední domovskou scénou této herečky. Působila zde v letech 1955 až 1959 a častokrát se ujímala také režie, přičemž do některých rolí obsazovala svého manžela.
Horácké divadlo v Jihlavě
Filmaři na ni ale nezapomněli a právě v době svého jihlavského angažmá dostala roli fyzicky a mentálně postižené služky Petronily v ceněném Weissově dramatu Vlčí jáma, kde se jejími hereckými partnerkami staly Jiřina Šejbalová a Jana Brejchová. Jejím posledním filmem bylo v roce 1969 Vávrovo mrazivé Kladivo na čarodějnice, kde měla výraznou roli žebračky Maryny Schuchové, která svojí naivitou a pudovým chováním strhne čarodějnické procesy, když při svatém přijímání ukryje svoji hostii, aby ji podala nedojící krávě.
Po tomto velkém filmu se Lola Skrbková mihla několikrát již jen v televizi a dne 26. 9. 1978 vydechla naposledy.
Zdroje:
