Hlavní obsah
Lidé a společnost

Ludmila Pelikánová: Herečka, recitátorka a politická aktivistka, proslavila se v Křesle pro hosta

Foto: Unknown/Wikimedia Commons/Public Domain

Ludmila Pelikánová v mládí

K výrazným představitelkám normalizační Československé televize patřila Ludmila Pelikánová, politicky angažovaná recitátorka, kterou neblaze proslavilo vystoupení v pořadu Křeslo pro hosta.

Článek

Ve své filmografii nemá žádný film, dokonce se neuvádí ani žádná její divadelní role, byť zcela jistě v nějaké hrála. Její hlavní doménou byla recitace angažované poezie a politická agitace.

Recitace na prvním místě

Ludmila se narodila 8. září 1915 v Praze do umělecké orientované rodiny. Její otec Antonín Josef Vladimír Pelikán byl básníkem, dědeček Bohuslav Pelikán spisovatelem a pradědeček Josef Vladimír Pelikán literárně činným vlastencem. Ludmila vyrůstala obklopena uměním a není divu, že se sama začala tímto směrem orientovat. Jako herečka začínala v roce 1938 v divadle Uranie v pražských Holešovicích. Tady prožila celou druhou světovou válkou. A již v této době bylo zřejmé, že ji zajímá především recitace. V roce 1942 dokonce publikovala svou prvotinu O přednesu.

Po osvobození se stala členkou Divadla na Vinohradech, které v padesátých letech neslo přechodně název Divadlo československé armády. Ludmila na této známé pražské scéně setrvala až do odchodu do penze v roce 1981. Podle vzpomínek jejích kolegů však nebyla příliš talentovanou herečkou. Jiřina Švorcová o ní napsala ve svém knižním rozhovoru Jiřina Švorcová osobně: „Nebyla to dobrá herečka. Svým způsobem byla nešťastná, protože asi chtěla hrát, ale to dost dobře nešlo. Když dělala s paní Iblovou alternaci v Dívce s bílými vlasy, tak se to prostě nedalo srovnat. Iblová byla opravdu velká herečka.“

Pelikánová si svých slabin na jevišti byla zjevně vědoma, protože se zaměřila výhradně na umělecký přednes. Jako přesvědčená a zarytá komunistka se svým pásmem objížděla vojenské posádky a kulturní domy po celé republice. Na zájezdech prezentovala především revoluční díla sovětských a českých básníků. V televizi pak pravidelně vystupovala v Nedělní chvilce poezie. K vidění byla i v divadle Lyra Pragensis. O tématice uměleckého přednesu poezie nadále publikovala.

Nebyla zlá

Jenže ani jako recitátorka nestála za nic. Byla tak přehnaně patetická, až to bolelo. Diváci se nezřídka při jejím přednesu váleli smíchy. Jiřina Švorcová, která byla podobně angažovaná, ale na rozdíl od Ludmily Pelikánové hrát uměla, na téma její recitace prozradila: „Velmi často recitovala vojákům a někteří na ni vzpomínají, že jim otevřela bránu poezie a naučila je poezii rozumět. Měla nesmírně velký repertoár, hlavně českou klasiku, a měla takový patetický projev. Moje první setkání s jejím stylem bylo ještě na učitelském ústavu, kde jsme dělali nějaký recitační pořad, a byla tam dvě děvčata z nižšího ročníku, která měla takovou podivnou intonaci. Řekla jsem jim, že to je blbé a proč to neřeknou normálně, a ony mi odpověděly, že je to takhle naučila paní Pelikánová. Pomyslela jsem si o ní něco velice neuctivého, a když jsem ji po letech poznala osobně, zjistila jsem, že to je obětavá a charakterní ženská.“

Ludmila, která byla provdaná Vlasáková, prý nežila ve šťastném manželství, byla ale velmi přátelská a pracovitá.  „Byla zvláštní. Obdivovala jsem její píli, rozsah repertoáru a co všechno tomu věnovala. Poezie byla takové její celoživotní dílo. Nešťastné ale bylo, když ji Zelenka pozval do pořadu Křeslo pro hosta, to skutečně nešlo,“ doplnila Švorcová.

Křeslo pro hosta

Ředitel normalizační Československé televize Jan Zelenka pozval Ludmilu Pelikánovou do populárního Křesla pro hosta v roce 1985. Záznam z jejího vystoupení dodnes koluje po internetu jako úsměvná kuriozita. Z jejích úst tehdy mimo jiné zaznělo toto: „Opravdové štěstí je, může-li si člověk říci: Snad jsem udělal kousek práce pro lidi, pro mír, pro tyhle dvě nanejvýše milované země – pro vlast a pro Sovětský svaz.“  Následovně dala k lepšímu báseň Dukla od Ivana Skály: „Myslíš na chrabré krasnoarmějce, celá ta léta myslíš na ně, veselé jako kvítek na ťubetějce, patříte spolu k jedné straně, ty půjdeš navždy za nimi odhodlaně… patříte spolu navždy k jedné straně, ta jistota je mocnější než zbraně, ty víš to, ty to víš, ty vděčně myslíš na ně.“

Ludmile doba dlouho přála, coby angažovaná členka Komunistické strany měla v uměleckém světě silnou pozici, mimo jiné byla členkou Svazu českých dramatických umělců. To jí také vyneslo četná ocenění. Stala se držitelkou Státní ceny, nositelkou Řádu práce, Řádu Vítězného února, Státní ceny Klementa Gottwalda i Zasloužilou umělkyní. Jako recitátorka získala Křišťálovou růži na soutěži v Poděbradech. Konec jejího života byl smutný. Ještě před rokem 1989 onemocněla duševní nemocí. Trpěla psychózou a přeludy. Jiřina Švorcová na to vzpomínala takto: „Mám dojem, že skončila tak nějak podivně. Pamatuji si, že na jednom z posledních zasedání Svazu spisovatelů v Praze ke mně přišla a řekla: ‚Jiřinko, my tu budeme přespávat?‘ Už nevěděla, kde je a co se kolem ní děje.“ Podle dostupných informací Ludmila Pelikánová dožívala na uzavřeném oddělení psychiatrie v Praze v Bohnicích, kde 6. října roku 1993 ve věku sedmdesáti osmi let zemřela.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz