Článek
Veřejnost ji zná pod různými jmény. Narodila se jako Kaňovská, v době své největší slávy byla Šafránková, dnes je Pospíchalová. Jedna věc je ale nesporná, patřila k našim prvním a nejúspěšnějším manekýnkám.
Konec války prožila v klášteře
Na svět přišla dne 12. prosince 1938 v moravském Velehradě, kde žili její prarodiče. Rodiče Josefa a Antonín Kaňovští měli v pronájmu hospodu v Otrokovicích, ke které se vážou Martiny nejstarší vzpomínky. Druhou světovou válku ale pobývala u dědečka a babičky. Otec se totiž zapojil do protifašistického odboje, zajímalo se o něj gestapo a jednoho dne zmizel, dva roky jej nikdo neviděl. Až později Marta zjistila, že odešel do lesů bojovat s partyzány.
Na Velehradě strávila i samotný konec války. Nějakou dobu se společně s dalšími obyvateli města ukrývala v podzemí kláštera před blížící se frontou. Poté, co zatuchlé útočiště opustila, stala se svědkem popravy domnělého konfidenta. Partyzáni jej oběsili na větvi, když se s ním zlomila, partyzánka do něj vystřílela celou dávku samopalu. Krátce na to se vrátil její otec.
V roce 1948 se s rodiči odstěhovala do Javorníku. Otec zde dostal do správy hotel po odsunutých Němcích a stal se i starostou a funkcionářem komunistické strany. Později se rodina kvůli jeho práci opakovaně stěhovala. Nejprve do Jeseníku, následně do Olomouce. Marta vystudovala gymnázium a nastoupila do Moravských železáren. Práce ji nebavila, navíc bydlela na podnájmu, kde nebyla ani tekoucí voda. Od mala bylo jejím snem dostat se do Prahy, stát se herečkou a dobýt svět. „Jako dítě jsem ve Velehradě chodila ke splavu, kde jsem vzývala vodníky a nejrůznější víly, abych se tou herečkou skutečně jednou stala,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů. Byla ale padesátá léta a Martu velmi ovlivnila tehdejší politika. Opravdu uvěřila, že může budovat novou společnost a válkou zničenou zemi. Ve snaze změnit svůj nudný život se při náborové akci přihlásila do armády. Myslela si, že se stane tankistkou, osud tomu ale chtěl jinak.
Osudoví házenkáři
Když jela vlakem na místo, kde měla vykonat zkoušky na vojenskou školu, zapovídala se s partou mladých házenkářů. Chlapci jí nápad s vojskem rozmlouvali, přesvědčovali ji, aby svou krásu uplatnila jinde. Slíbili jí, že ji upozorní, na které stanici má vystoupit, neboť trať neznala a bála se, že přejede. To se nakonec také stalo. Házenkáři jí sdělili, že právě dorazili do Prahy a jednou jim za to poděkuje. Měli pravdu. Náhoda Martě záhy obrátila život vzhůru nohama.
Dům módy
V Praze našla přístřeší u strýčka, který tam bydlel a druhý den se vypravila na procházku. U Národního divadla se natáčelo. Marta se zastavila a pozorovala svůj vysněný svět. Netrvalo dlouho a jeden z členů filmového štábu jí nabídl práci v komparzu. Točilo se u Máchova jezera a Martina role spočívala v tom, že neustále dokola tlačila loďku. Vzápětí obdržela nabídku, aby se stala manekýnou. Tak se tehdy označovala modelka. V roce 1958 tak nastoupila jako prodavačka v Domě módy, což obnášelo i předvádění modelů zákaznicím. Musela se naučit líčit, na oblékání měla naštěstí vkus po mamince a v módě netápala. Účastnila se prvních módních přehlídek, které v té době probíhaly především v hotelu Jalta.
Kopeckého láska
Byla opravdu nádherná a záhy se tak propracovala mezi největší hvězdy. Dobový tisk o ní psal jako o manekýnce první třídy. Stala se jednou z nejžádanějších a nejznámějších manekýn v Československu. Předváděla pro manželky prominentů, přišla do styku s mnoha známými osobnostmi. Přátelila se s Janem Werichem, ale také například s předsedou Státní banky československé Svatoplukem Potáčem. Jednoho dne se seznámila s hercem Milošem Kopeckým a stala se jeho partnerkou. „Milínek byl moje první láska. Okouzlil mě jak on, tak prostředí divadla ABC, v němž se pohyboval,“ řekla o svém dávném vztahu před časem. Zhruba tři roky se svým milým bydlela v garsonce, jednoho dne jej ale při nenadálém návratu ze zájezdu nachytala s milenkou. Druhý den se od něj odstěhovala a odjela se vyplakat k rodičům na Moravu. Dávnou křivdu mu ale odpustila. Pochopila, že měl velmi křehkou duši a v hloubi byl velmi nešťastným člověkem.
Miloš Kopecký
Marta sice předváděla módu, vysněnou profesi herečky si ale přesto čas od času vyzkoušela. Dostávala malé role v divadle a v roce 1961 ji Věra Chytilová obsadila do hlavní úlohy ve filmu Strop. Film pojednával o manekýnce, a tak hrála v podstatě samu sebe. Poté se ve filmu objevila ještě několikrát. Šlo ale vždy jen o malé role v komparzu.
Předváděla pro Kaddáfího
Našla si také novou lásku. Provdala se za prvoligového fotbalistu Františka Šafránka. V té době byl ale sport více o cti než o penězích. Ani manekýnky nebyly placeny o moc lépe. Hvězdný pár tak musel šetřit doslova na každém kroku. Neměli ani byt a na cestě bylo dítě. Holčička bohužel po narození zemřela. Po různých peripetiích přišla na svět Andrea. Manželství se ale kvůli pracovnímu vytížení po osmi letech rozpadlo.
Pracovně se ale Martě, nyní již Šafránkové, dařilo více než dobře. Patřila mezi ony vyvolené manekýny, které směly Československo reprezentovat v zahraničí. Projela snad všechny tehdejší lidově demokratické republiky. Nejvíce předváděla v různých částech Sovětského svazu. V Rusku té doby se cítila snad nejlépe. Lidé byli neuvěřitelně hodní, Moskva nádherná. Předváděla však také v arabských zemích, se kterými socialistické Československo obchodovalo. Její krásu tak mohl obdivovat kupříkladu Kaddáfí.
Půl roku v Kanadě
V roce 1967 byla mezi šesti modelkami, které naši zemi půl roku zastupovali na výstavě EXPO v kanadském Montréalu. Byť patřila k elitní třídě manekýnek, musela projít několika výběrovými koly. Castingy probíhaly na půdě Úboku, Ústavu bytové a oděvní kultury, což byla tehdy vlastně jediná modelingová agentura. O mnoho let později popisovala tehdejší okolnosti takto: „Když už mě zvali před komisi poněkolikáté, prošla jsem se kolem nich a se slovy: ,Stačí vám to? Jsem tady naposled,‘ jsem se otočila a odešla. Bylo mi tehdy už devětadvacet a myslela jsem si, že jsem stará, ale nakonec mě vybrali. Doma jsem nechala malou dcerku, což jsem si samozřejmě vyčítala, ale taková šance se nedala odmítnout.“
Československý pavilon na výstavě EXPO 1967
V Kanadě jí nakonec šlo o život. Manekýny byly ubytované v tak zvané italské čtvrti, v provizorním ubytování nastavěném na jedné z továren. Řada pokojů byla bez oken, nedalo se tak určit, zda je ještě noc nebo již den. Z ubytovny se musely přepravovat nejméně hodinu hromadnou dopravou. Tu jednoho dne ochromila stávka a Marta si stopla řidiče, který se ji pokusil zavraždit. Záhy po nástupu do auta ji napadl a ona si vůbec nepamatovala, jak se mu ubránila a dostala se ven. Stopem jela poprvé a naposledy. Násilníka se podařilo dopadnout a ukázalo se, že má již dvě ženy na svědomí. Dostal elektrické křeslo.
Čtrnáct dní to vypadalo, že se bude Marta muset vrátit domů, naštěstí ji podrželi přátelé a ze šoku se jí podařilo oklepat.
Kennedy jí připnul náušnici
V československém pavilonu se denně konaly přehlídky, na něž chodili ti nejvybranější hosté. Slavným byly manekýnky pokaždé představeny osobně. Marta se tak měla možnost seznámit s Robertem Kennedym. Když jej spatřila v publiku, lekla se tak, až jí upadla štrasová náušnice, on vyskočil a náušnici jí osobně připnul. Lidé šíleli, Marta byla úplně mimo a skončilo to tak, že všechny čtyři manekýny, které ten den předváděly, Kennedy pozval druhý den na ostrov La Ronde s neuvěřitelně vybaveným zábavním parkem. České krásky s ním a jeho dětmi celý den jezdily po atrakcích. Byl to nezapomenutelný zážitek.
K těm dalším, na které se vzpomíná po celý život, patřilo setkání s Laurencem Olivierem, jehož představení Tanec smrti mohla Marta před seznámením zhlédnout. Do ucha mu prý tehdy šeptala: „I love you my Hamlet.“ Setkala se také s Kirkem Douglasem, monackou kněžnou Grace a představena byla i králům a královnám.
Zájem ze strany STB
Poznala ale i odvrácenou stranu slávy. Být manekýnkou za minulého režimu, přinášelo zvýšený zájem Státní bezpečnosti. Ta se okolo krásné Marty začala točit hned po jejím příchodu do Prahy. Tehdy jí dokonce nabídli, aby se jela školit do NDR. Naštěstí odmítla, včas jí došlo, že by tím ztratila všechno, co má. Postupem času si také uvědomila, že režim, kterému věřila, je ve skutečnosti úplně jiný. STB jí ale pokoj rozhodně nedala. Veškeré výjezdy do zahraničí byly pod dozorem příslušníků, těch často bývalo více než manekýn. Marta byla opakovaně kontaktována, bylo jí podsouváno, aby hlídala kolegyně, byla dotazována na vše možné. Neustále jí také vyhrožovali, že se na západ již nepodívá. Jednou ji dokonce zatkli a vyslýchali. Záminkou se stala koupě plastové dětské vaničky v Tuzexu. I to byl zřejmě pokus, jak ji zlomit a získat ke spolupráci. Marta ale nepodlehla. Dávala najevo, že práci manekýny případně oželí. Často kvůli tomu ale plakala.
Velké rozčarování prožila v roce 1968, když Československo okupovala vojska států Varšavské smlouvy. Rusů si do té doby velmi vážila. V roce 1969 se seznámila se svým druhým manželem, o deset let mladším hercem a režisérem Petrem Pospíchalem, kterého si vzala na 1. dubna roku 1971. Manželství vydrželo dodnes.
V době normalizace se seznámila s mnoha lidmi z disentu, sama se ale neangažovala a dál cestovala a byla žádanou manekýnou. Profesi ukončila až v roce 1992, délkou své kariéry tak u nás patrně nemá obdobu. Na život poté ale rozhodně nerezignovala. Vystudovala psychologii na univerzitě třetího věku a začala psát do časopisů.
Zdroje:
