Článek
Marie Burešová debutovala v roce 1938 ve filmu režiséra Krňanského Pod jednou střechou. Ještě v témže roce vytvořila svoji největší a u diváků nejznámější kreaci suplující profesorky Boženy Lachoutové v komedii Martina Friče Škola základ života. Rolí na stříbrném plátně stačila do konce své kariéry natočit více než dvacet. Diváci si ji navzdory tomu budou pamatovat právě díky její druhé filmové roli. Půvabná mladá suplentka s altovým hlasem se navždy zapsala do dějin československé kinematografie.
Spolužačka známých herců začínala na Žižkově
Budoucí herečka se narodila dne 1. listopadu 1907 v Praze. S divadlem se seznámila jako ochotnice v roce 1924 v Ústí nad Labem. Zaujalo ji a rozhodla se pro studium dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře. K jejím spolužákům patřili například Jan Pivec, Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Josef Gruss či Miloš Nedbal. Již v roce 1928 začala hrát v Divadle Akropolis na Žižkově. O rok později zdárně dokončila školu a v roce 1930 byla režisérem Národního divadla K. H. Hilarem přijata do sboru elévů. Získala tak jedinečnou příležitost si v malých úlohách dokonale zažít práci na jevišti. V té době již za sebou měla jedno neúspěšné manželství. Vdávala se již v devatenácti a jejím vyvoleným byl žižkovský obchodník Antonín Musil. Rozvod přišel ruku v ruce s absolutoriem školy.
Marie Burešová
V roce 1934 Marie Burešová sbor elévů opustila a stala se přední herečkou nově vzniklého divadla D 34 E. F. Buriana a jeho Voicebandu. Pod pojmem voiceband je myšlen sborový přednes. Velkým propagátorem a iniciátorem tohoto druhu recitace byl právě avantgardní divadelník a hudebník E. F. Burian, který je i původcem slova, jenž pochází z anglických slov voice = hlas a band = kapela. Burian své recitační těleso založil v roce 1927. Použití voicebandu v divadelní hře souviselo s rozmachem nových literárních a divadelních směrů, mezi něž patřil dadaismus, futurismus a poetismus.
Největší kráska Burianova souboru
Na prknech Burianova divadla odehrála Marie Burešová řadu významných rolí. Divadelní teoretik František Černý na ni později vzpomínal: „Nejaktuálnější a také nejatraktivnější ženský typ Burianova divadla vytvářela Marie Burešová, štíhlá rusovlasá herečka exotické krásy…Křehce koketní Manon v dramatu Nezvalově jí přinesla zcela mimořádný úspěch. Nebyl snad tehdy v okupovaných českých zemích v široké kulturní obci nikdo, kdy by nevěděl, že hraje tuto roli.“
Představení Manon Lescaut z roku 1940
Po zatčení E. F. Buriana a ukončení činnosti divadla v roce 1941 převzala velkou část souboru pod svá křídla Městská divadla pražská, konkrétně Divadlo na Vinohradech. V angažmá Marie Burešová zůstala do září 1944, kdy byla divadla nacisty uzavřena. V té době již působila jako pedagog na Pražské konzervatoři, kde pak zůstala až do konce okupace.
V Národním až do důchodu
Po osvobození se nakrátko vrátila k Burianovi jako členka souboru jeho D 46. Již v roce 1946 se ale stala členkou činohry Národního divadla, kde vytvořila více než sto rolí, v roce 1967 odsud odešla do důchodu a nadále zde téměř až do smrti hostovala. Podle teoretika Černého jí už ale toto divadlo nenabídlo to, čím měla možnost vyniknout u Buriana. „V Národním divadle, kam přišla v roce 1946, se však její vyhraněné avantgardní herectví těžko uplatňovalo, i když se snažila přizpůsobit realistickému slohu souboru. Její snový stylizovaný hlasový projev, blížící se zpěvu, který vždy nadřazovala ostatním prostředkům, působil zde cize. I tak ovšem na této scéně vytvořila některé pozoruhodné role,“ napsal o Burešové Černý.
Wasserman z veselého námětu udělal sociální drama
Film si půvabné herečky s výjimečným hlasem poprvé všiml v roce 1938. Díky svému hlasovému projevu se věnovala přednesu a spolupracovala také s rozhlasem. V roce 1938 doprovodila film Jiřího Weisse Naše země společně s Ladislavem Boháčem a Karlem Beníškem recitací veršů. Ve stejném roce ji režisér Krňanský poprvé obsadil do filmové role. Zahrála si v jeho romantické komedii Pod jednou střechou drobnou bezejmennou roličku. Ještě v témže roce v její filmové kariéře nastal důležitý moment. Režisér Martin Frič si ji vybral pro roli zprvu nesmělé, záhy ale studenty respektované, mladé suplující profesorky Boženy Lachoutové.
Burešová a Šmeral v Nezvalově Manon
Škola základ života patří dodnes k nejoblíbenějším filmům československé kinematografie. Chybělo ale málo a vůbec tomu tak nemuselo být. Scénárista Václav Wasserman komediální předlohu Jaroslava Žáka zprvu přetvořil do podoby sociálního dramatu. Mimo jiné zcela odlišný měl být osud právě suplentky Lachoutové. Mezi ní a učitelem Bartošem v podání Ladislava Boháče měl vzniknout milostný vztah, který nakonec vedl k sebevraždě začínající kantorky. Jaroslav Žák byl kategoricky proti. Řekl tehdy dokonce: „Bude-li film uveden podle tohoto scénáře, diváci získají dojem, že naše střední školství je v rukou charakterových mizerů, kteří patří do blázince a nikoliv do školy.“ Scénář nakonec dostal zamítavý posudek, což vedlo k tomu, že film přišel o státní subvenci ve výši sedmdesát tisíc korun. Wasserman poté scénář přepracoval naštěstí do podoby, kterou znají a milují diváci dodnes.
Velkou příležitost již nedostala
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Marie Burešová objevila ještě v několika menších úlohách. Zahrála si kupříkladu děvče z přístavu ve Fričově dramatu Muž z neznáma, baronesu Kajetány ve Špelinově Pražském flamendrovi, herečku Marii Diveckou v melodramatu Modrý závoj a recitátorku na vernisáži v dalším Fričově dramatu Experiment. Znárodněná kinematografie jí bohužel nedokázala přidělit postavu, která by odpovídala jejímu talentu. Hrála kupříkladu terezínskou vězeňkyni v Radokově protiválečném dramatu Daleká cesta nebo v matku v psychologickém dramatu Pavla Blumenfelda Křižovatky.
Několik menších příležitostí jí poskytla rovněž televize. Zahrála si v životopisném filmu Magdalena Dobromila Rettigová, dramatu o justičním omylu Případ Mauricius či v mysteriózním dramatu Kouzelný dům. To se již psal rok 1970 a herečka se se světem filmu a televize definitivně rozloučila.
Marie Burešová byla silně levicově orientovaná. Svůj podpis připojila pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu. Je o ní rovněž známo, že za okupace velmi nemusela Adinu Mandlovou kvůli jejím stykům s Němci a neváhala to dát najevo.
Herečka s nádherným hlasem zemřela dne 14. dubna 1972 v Praze ve věku nedožitých pětašedesáti let.
Zdroje:
